Reakce ČHV na vyjádření ministra spravedlnosti "Fakta o kauze Torubarov"

31. 5. 2013

2) Soudy se nezabývají, resp. nemusejí zabývat otázkami azylového řízení. Oproti tomu, ministr spravedlnosti nesmí povolit vydání osoby, se kterou je právě azylové řízení vedeno, resp. dokud není ukončeno. Ministerstvo spravedlnosti si nepoložilo otázku, co se stane, pokud osobě, u níž již bylo vydání realizováno, bude udělena mezinárodní ochrana.

Citujeme z rozsudku Nejvyššího správního soudu, který tvrzení ministerstva vyvrací:

"Co se týče posloupnosti rozhodnutí ve věci extradice a azylu, Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku připomněl názor Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 26. 6. 2001, č. j. 11 Tcu 26/2000, a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. Tpjn 310/2001), že "zahájení řízení o udělení azylu osobě, která má být vydána do ciziny, nebrání příslušnému soudu, aby rozhodl o přípustnosti vydání, neboť je plně v kompetenci soudu, aby v rámci extradičního řízení posoudil, zda zde nejsou žádné právní překážky bránící vydání osoby, která se v jiném (správním) řízení domáhá právního postavení azylanta ve smyslu zákona o azylu". Ministr spravedlnosti pak může rozhodnout, že vydání nepovolí, i když soud vysloví, že vydání je přípustné (srov. § 399 odst. 2 trestního řádu). Rozhodnutí o povolení vydání tedy nesmí nastat dříve, než bude pravomocně skončeno řízení o mezinárodní ochraně, tj. i včetně případného soudního přezkumu. "Dožádaný stát musí nejprve vyřešit otázku žadatelova uprchlického statutu a teprve potom rozhodnout, zda může být vyžádaná osoba v souladu se zákonem vydána. Vyplývá to ze závazku dožádaného státu zajistit respektování zásady non-refoulement podle mezinárodního uprchlického práva a práva lidských práv. Na jedné straně požívá žadatel o azyl jako vyžádaná osoba po celou dobu azylového řízení (včetně řízení odvolacího) ochrany proti refoulementu do země původu. Na druhé straně se však rozsah závazků non-refoulement dožádaného státu vyplývajících z mezinárodního práva liší v závislosti na tom, zda je vyžádaná osoba uprchlíkem, či nikoli. Je proto zřejmé, že nejprve musí být vyjasněna otázka statutu uprchlíka a teprve poté lze rozhodnout, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro extradici. Proto v případech, které mohou vyústit ve vydání žadatele o azyl do jeho země původu, musí být provedeno azylové řízení a pravomocně rozhodnuto o azylové žádosti ještě před rozhodnutím o extradiční žádosti." (viz Metodický pokyn UNHCR, bod 64)."

V souladu se svou judikaturou Nejvyšší správní soud uvedené potvrdil pro server Lidovky.cz.

3) Ministerstvo A. Torubarovi ani jeho obhájci nedoručilo rozhodnutí o povolení vydání, obhájce proto nemohl proti rozhodnutí podat ústavní stížnost.

4) Ministerstvo ospravedlňuje své kroky s odkazem na svou předchozí praxi, která byla (a stále je) v rozporu s mezinárodními závazky, jimiž je ČR vázána. Ministerstvo nyní veřejně přiznává, že porušuje mezinárodní úmluvy i v dalších případech.

5) Ministerstvo by podle našeho názoru nemělo zveřejňovat informace z trestního spisu, tedy vyjadřovat se k údajné trestné činnosti osoby v dožadujícím státě. Ministerstvu ani nepřísluší tuto trestnou činnost hodnotit. Popis údajné trestné činnosti A. Torubarova podle našeho názoru mají za účel pouze vyvolat zdání správnosti rozhodnutí ministerstva.

6) Čísla týkající se počtu vydaných osob z jiných členských států samy o sobě nemají vypovídající hodnotu, pokud neznáme celkový počet podaných žádostí za dané období z dožadujícího státu a dále chybí informace, zda dotyčné osoby nebyly vydány proto, že s vydáním projevily souhlas.

Vytisknout