Mezi Holešovem 8.12.2011 a Václavským náměstím 7.4.2013

22. 5. 2013 / Josef Mrázek

Než se podíváme na jednání do Holešova, připomenu, proč a jak rostla nespokojenost v předcházejících letech a vysvětlím, proč setkání v Holešově mohlo být tak významné. Začalo to hned po volbách 2010, když Věci veřejné zradily svůj program a umožnily vznik koalice. Již v polovině roku 2010 bylo jasné, že budou silou prosazovány zákony, které způsobí velké a také trvalé škody, viz například článek "Důchodová reforma bez masky", (17.6.2010). Ale doufali jsme, že něco tak špatného se neudrží. Stále jsme však čekali marně. Ještě počátkem roku 2012 se mnozí lidé domnívali, že trpělivost má své meze a vše se nakonec vyřeší generální stávkou. Článek "Propočítal jsem důchodovou reformu a vyšla mi generální stávka"(8.3.2011), byl nejčtenějším článkem v průběhu toho roku. A koalice měla obavy. Ozývala se, že ústavní právo na stávku občané snad ani nemají, a jestli ano, musí se jim odejmout. Proto jsem napsal "Stávka musí být vítězná, jinak bude poslední" (14.06.2011). Myslel jsem, že takové varování by mělo odbory zmobilizovat. Nestalo se nic, jen vyplynulo, že moje představa odborů je dávno zastaralá, zbylo z nich velmi málo a bohužel také koalice usoudila, že s tím, co zbylo, si poradí.

Mezitím se začal ujímat názor, že nejen nové volby by měly být co nejdříve, ale že nový musí být i způsob politiky. Hlavně proto, aby se systém politických stran, kde poslanec je oddělen od voličů sekretariátem strany, postupně nahradil přímou vazbou voličů a poslanců a aby prodejnost poslanců skončila zavedením jejich odvolatelnosti. Taková vize by měla být k dispozici již v okamžiku vyhnání špatné vlády. Občanské iniciativy se nutností změn v tvorbě politické reprezentace do té doby nezabývaly buď vůbec, nebo jen v rámci nedomyšlených projektů. Své mínění jsem shrnul do článku nazvaného ještě postaru "Jak před generální stávkou a co potom"(11.7.2011) a do Holešova jsem jel s tím, že jednající by měli odhodlání nespokojených občanů posílit racionálním návrhem nového způsobu politiky, který by umožňoval zásadní změnu tvorby Sněmovny a tím se dosáhlo toho, aby politici začali sloužit občanům.

V Holešově jsem nalezl tři místní občany, z nichž velmi aktivní byl pan Baťa, bývalý člen KSČ, podobně jako pan Princ a pan Čermák, a také pan Adámek. Ten přijel v zájmu svého hnutí Občané 2011, které má stanovy spíše stranické. Dále tam byl známý aktivista Slávek Popelka, za komunistů žalářovaný kvůli plakátům. Osmým a posledním účastníkem jsem byl já, nekomunista a kritik degenerovaného stranictví, se zkušenostmi z práce v Občanském fóru všech úrovní, ze zápasu o jeho zachování, z práce v hnutí Demokraté 92 a v občanských aktivitách kritizujících činnost vlády a Parlamentu. Myslel jsem, že mou věrohodnost také potvrzuje asi deset mých článků ve vztahu k Holešovskému jednání v Britských listech.

Iniciátorem setkání v Holešově byl pan Princ z Českých Budějovic, řídil jednání a předpokládal, že bude hlavou. Měl docela pevné záměry, ale podařilo se mi trochu upravit připravené prohlášení a všichni s tím souhlasili a dokonce vyslechli dost trpělivě stručný popis, jak by měl fungovat nový způsob politiky a shledali můj výklad jako zajímavý, ale zdálo se, že se jim moc nedaří opustit vžité stranické uvažování. Varovný také byl Princův pevný velitelský postoj ke konání konference Holešovské výzvy 28.ledna, aniž by si připouštěl, že je třeba vyřešit její ideový obsah. Byl jsem sice požádán, abych zaslal podrobnosti své představy, ale o skutečnou spolupráci nebyl zájem, byl jsem omylem pana Prince považován za konkurenta v boji o moc a ne rádce, jak umožnit, aby kontrola moci byla v rukou občanů.

Svou ne zcela úspěšnou holešovskou misi jsem zakončil uklouznutím na nádraží, při kterém, jsem se zranil. Díky tomu jsem potom měl čas pracovat na úvahách popsaných v článcích "Jak nahradit politické strany občanským politickým hnutím" (27.12.2011) a "Jak změnit politiku levně a v mezích zákona - praktický návod pro občany" (20.1.2012), které obsahují, co jsem v Holešově slíbil. Ale nedostal jsem se na některá jednání a ze zpráv o nich jsem se dozvěděl, že soustředěné racionální úsilí vlastně nikoho nezajímá, protože se blíží termín konference (28.1.2012) a jde o to, kdo se tam prosadí.

Ještě před Konferencí, brzo po setkání v Holešově, byli pánové Princ a Baťa obviněni přívrženci Slávka Popelky, že chtějí jednat s ČSSD a KSČM a byli "distancováni". Že nemá smysl jednat s jakoukoliv stranou o odstranění moci stranických sekretariátů, je docela pochopitelné, ale obávám se, že na to Slávek Popelka nemyslel. Averzi vůči svým někdejším utlačovatelům spojil s pojmy komunista a levice a nepřihlédl k tomu, že lidi s charakterem, který mu právem vadí, najde dnes nejčastěji v úplně jiných stranách. V lednu se k Popelkovi přidali noví lidé a někteří další začali vytvářet samostatné "Holešovské výzvy" podobně zaměřené. Kromě tříštění sil a uspokojování osobních ambicí došlo i na vyložené podrazy. Odnož Dělnické strany si dala zaregistrovat jméno Holešovská výzva a ministerstvo to přijalo.

Na konferenci 28. ledna 2012 v Hloubětíně měli sice popelkovci převahu, ale předpokládaného cíle Konference nebylo dosaženo. Místo spojení iniciativ a vytvoření výstupu, který veřejnost potřebovala slyšet, byl potenciál jednání spotřebován na poziční boj. Konference byla špatně připravena a zmatečně uspořádána a pro konstruktivní práci tam nebylo místo. I po ní nadále chyběla vize a něco, co by zvedlo národ k rozhodnému odporu. Znova jsme se potom rozhlíželi, zda se odněkud přece jen nevynoří fungující odbory, nebo zda lidé spontánně nepovstanou. Ale fronta nespokojených zůstala roztříštěná a i když optimisté počítali s velkou demonstrací, jako začátkem stupňujícího se tlaku na vládu, chyběla stále jen očekávaná autorita, která by vyhlásila, jak se uvarujeme starých chyb a budeme měnit věci k lepšímu.

Když se navzdory vlažnosti příprav konečně sešlo 21. dubna 2012 na Václavském náměstí více než 100 000 lidí, chyběl někdo, kdo by je oslovil a vedl vyjednávání. Občanské iniciativy neměly vlivem lednového selhání Holešovské výzvy společnou reprezentaci a hlavně se spoléhalo na to, že vše potřebné obstarají ProAlt a ČMKOS.

Ukázalo se, že ProAlt takovou úlohu na sebe ve skutečnosti ani nechtěl vzít a ČMKOS zklamal absolutně. Jako bleskem se rozšířila zpráva, že hlavní odborový předák se sešel s Kalouskem na pivu. Čtyři a půl měsíce po Holešovu jsem stál pod koněm svatého Václava a doléhala na mne marnost všeho dosavadního snažení. Nepokročili jsme, a v té chvíli už couvali. Bylo potřeba se vzepřít a začít znovu.

Vytisknout