22. 5. 2013 / Štěpán Kotrba
Jaká je situace jednotlivých levicových politických stran a jejich kondice? Které jsoucí subjekty máme brát vážně a které naopak ne? To jsou otázky, které si musí klást každý "průměrný" volič, vidí-li babylón názorů, jehož hlasatelé se řadí sami mezi levici. Co je tedy "levice"?
Brát vážně musíme všechny skupiny, vzhledem k jejich různé funkci a různému společenskému významu i voličské podpoře, protože už nejméně třináct let se strategická ideová diskuze na levici nevede. Už třináct let se ladí pouze taktické a operativní alternativy, ale doposud neproběhla klíčová diskuze "odkud a kam" ještě levice sahá, kam jde a proč. Neproběhla ani klíčová programová diskuze o spojencích a protivnících. Taktizuje se v ad hoc koalicích, kterým volič levice ne vždy rozumí a které ne vždy je ochoten akceptovat. Ukázalo se to například při podpoře Zemana, Dienstbiera a Schwarzenberga v prezidentské kampani. A teď schválně říkám volič levice, a ne nevolič, držící demonstrativní politicko účelovou protestní hladovku kdesi na budějovickém náměstí.
Levice je nesmírně názorově pestrá. Vyjádřit to lze "skoro-zemanovským" bonmotem, že pravici spojují peníze, zatímco levici rozdělují ideje. Ukázalo se ale, že česká pravice, reprezentovaná Nečasovou ODS a Kalouskovou TOP09, dokáže svou hloupostí roztříštěné zájmy a preference skoro všech levicových skupin spojit.
Komunisté a sociální demokraté by měli být teoreticky nepřáteli. Lišit by se měli v cílech (komunismus versus demokratický socialismus) i prostředcích (revoluční cesta, vrcholící diktaturou proletariátu versus parlamentní evoluce idejí). Není tomu tak. KSČM převzala většinu z programu ČSSD, jen změnila akcent směrem ke starší a statusově méně movité členské a voličské základně. Rozdílů v praktické politice je mezi KSČM A ČSSD méně než 20%. Tradiční levicové subjekty dokázaly uchránit prostor nalevo od středu od rizika populismu -- velkého nebezpečí evropských levicových subjektů.
Sociální populismus Věcí veřejných neuspěl. Praxe kolaborace s pravicovou vládou ODS znemožnila tyto děti bývalých plukovníků a rozvědčíků tak, že nemá cenu se s nimi o levicových idejích bavit. Pokusili se stát ovládat jako soukromou zpravodajskou službu či korporaci, pokusili se korumpovat a zastrašovat. Pokusili se lhát. Co projde (možná) bezpečnostní agentuře, neprojde politickému subjektu. Po následujících volbách už po nich neštěkne ani pes.
Ale pojďme si tradiční českou levici rozebrat na kolečka, šroubky a matičky -- dekonstruovat, jak říkají teoretici, odkojení Jacquesem Derridou. Vnímáme-li politický prostor nejen na ekonomické ose levice pravice prostřednictvím míry přerozdělování a složené daňové kvóty, ale i na vztahu k dogmatům, tradicím a historii jako liberální až konzervativní, na další ose ve vztahu ke globalizaci, internacionalismu či na druhém konci k nacionalismu či lokalismu, vzniká třírozměrný politický prostor, ve kterém se dají strany a jejich frakce popsat poměrně plasticky.
Štěpánova Komunistická strana Československa (založená jako Strana československých komunistů), Zifčákova Komunistická strana Československa -- Československá strana práce a skupina okolo časopisu Dialog v KSČM: tři marginální, dogmatické stalinistické a normalizačně revanšistické skupiny, jejichž členy či příznivci jsou většinou zhrzení a frustrovaní bývalí mocní -- pracovníci StB a aparátu předlistopadové KSČ, dnes už s minimální schopností kohokoliv oslovit i čemukoliv a komukoliv uškodit. Desítky, možná stovky členů a jednotky tisíc sympatizantů. Vycházejí stále z normalizačního Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, které decimovalo levicovou inteligenci, usilují o návrat diktatury proletariátu. Hádají se mezi sebou, kdo z nich lépe či vícekrát přečetl Leninovy sebrané spisy, jako kdyby to někoho dnes zajímalo. Nicméně na dehonestaci poctivých snah komunistů o jakoukoliv demokratizaci jsou vždy tyto skupinky dobré, vždy plnící úlohu užitečných idiotů svými neuváženými militantními výroky. Za které si reálnou politickou odpovědnost nepřipouštějí... A protože se sami nazývají "komunisté", je těžké to hloupým nedovzdělaným novinářům, toužícím poplivat KSČM, vymlouvat. Tito "komunisté" vždy podporují a teoretické argumenty dodávají svému nejbližšímu spojenci a protivníkovi zároveň -- ještěří skupině v KSČM. Některé podezřívám, že tak činí záměrně ve snaze KSČM zlikvidovat zevnitř, některé dokonce, že tak činí ve službách "skupiny pro aktivní opatření" v BIS aby umožnili likvidaci parlamentní strany soudní cestou. Staré psy novým kouskům naučit nelze. Subverze je stará taktika. Absolventy kurzů VUML také nelze školit. Naučili se ty poučky nazpaměť. Ve volbách jsou štěpánovci vždy beznadějně neúspěšní, pod hranicí 1%. Je samotné kupodivu nikdo nezakázal, soud už to jednou odmítl.
KSČM jako "nejlevicovější" parlamentní strana je sama tvořena několika veřejně nikdy nedeklarovanými frakcemi, které mezi sebou uvnitř vedou už patnáct let skrytý boj o moc. Marně. Pořád nezvítězil nikdo. A na kondici a myšlenkové potenci strany je to vyčerpání vidět.
"Ještěří" skupina v KSČM, reprezentovaná "pražskou" Martou Semelovou a středočeskou organizací KSČM, je marginální dogmatická "stalinská" skupina, čítající ani ne 5% delegátů sjezdu KSČM, nafukující ale svou schopnost ohrožovat pozici předsedy KSČM a rozložit stranu zevnitř. Komunisté by se jich už dávno zbavili, ale dodnes je v KSČM trauma z "vylučování". A tak tito rudí revanšisté dál kladou za vděčné mediální pozornosti věnce ke hrobu Gottwalda a dál adorují Stalina, dál mávají srpem i kladivem. Hovoří se zaťatou pěstí jménem "lidu". A komunisté se za ně stydí. Lid se naučil je ignorovat.
Kdyby dnes žili Stalin či Gottwald, tak je nechají postavit ke zdi. Za blbost. Protože Gottwald byl pragmatik, ve své době chápající se moci tak chytře, jak Václav Klaus o půl století později. Nedělal chyby a netrpěl chyby. Ani patolízalské naivy.
Ještěři jsou skupina, která si nikdy nepřečetla Leninovu práci o dětské nemoci levičáctví, ve které stratég bolševické revoluce varoval před neschopností poznat, kdy jsou a kdy nejsou objektivní podmínky pro revoluční zápal. Nestačí hořet jak kostelní svíce na pódiu oslav Prvního máje, ani smrdět spáleným voskem. Ještěři jsou ti, kteří jsou kdykoliv schopni dát BIS či senátorovi Štětinovi záminku pro to, aby z komunistů dělali politického čerta na zdi, usilovali o jeho zákaz a odchod KSČM do ilegality. Ještěři takto nepřemýšlejí. Pro ně je ilegalita přirozenou součástí práce už teď.
Poznámka na okraj: jakoukoliv revoluci by měli dělat pouze ti, kteří udrží v ruce samopal. Ti, kteří neudrží ani moč, nejsou následováníhodní, zvláště když už jednou prokázali neschopnost udržet moc a nepoučili se z vlastního neúspěchu.
Mezi tuto skupinku verbálních radikálů se řadí i ukřičené skupinky několika desítek mladých "komsomolců" z KSM resp. SMKČ. Vždy s Leninovým portrétem na rudé fangli, vždy máchající kolem sebe srpem. Vždy směšní.
Mlčící většina členů a voličů KSČM dožívá a děsí se jakýchkoliv modernizací. Za posledních dvacet let přinesly všechny modernizace pro ně vždy jen to horší. Místo jistot práce nezaměstnanost. Místo kvalitního veřejného zdravotnictví a sociální péče zdravotnictví a sociální péči sociálně segregované. Místo jedné spořitelny s 4-6% úrokem bankroty bank a inflaci. Dnes je mlčící většina frustrovaná, vystressovaná, dogmatická, silná, ale pasivní skupina seniorů. Antiglobalistická, národovecká, až nacionalistická či maximálně panslavistická. Silně konzervativní, skrytě či otevřeně antisemitská. Zpívá sice na večírcích Kalinku a Internacionálu, rozdává si květiny k MDŽ, internacionální ale není. Nechápe proletářský internacionalismus, ani heslo o potřebě globalizace odporu.
Nechápe globalizaci a co nechápe, z toho má strach a brání se tomu. Apage satanas. Víra v lepší příští zklamala. Mlčící většina žije stále ve vidině bipolarity studenou válkou rozděleného světa, protože ta byla svými ostnatými dráty a pohraničními jednotkami srozumitelná. I akcemi Z a výstavbou paneláků. Tady MY a za kopečky ONI. Mlčící většina je neschopná změnit nejen svět, ale už dávno i sebe a svou ekonomicko-sociální situaci.
Dvacet let si nepřečetla nic, čím žije západoevropská, nedej bože jihoamerická levice. Stačí jí, pokud si přečte Haló noviny. Průměrný věk členské základny KSČM je 76 let, průměrný věk těch nejkonzervativnějších ještěrů v Praze 78 let. Haló noviny mají vydaný náklad 11000 kusů, prodaný asi 6-7000 kusů. V celé republice. Každoroční ztráta, hrazená z kapes komunistů, jde do milionů. Kdyby ty peníze komunisté posílali těm několika tisícům čtenářů přímo, byly by užitečněji vynaložené...
Dnes už mlčící většina tvoří negací jakýchkoliv změn nikoliv pokrokovou komunistickou stranu, ale stranu důchodců za svoje stále se zmenšující minimální životní jistoty. Blokuje ale na levici jakoukoliv modernizaci.
Realistická skupina v KSČM je tvořená mocenským jádrem a částí parlamentního klubu strany. Komunikativní, většinou inteligentní, a díky inteligenci pragmatická. Drží se před patnácti lety nastoupeného strategického směru "šmeralovské" levice. Ráda by (spolu) vytvořila "širokou koalici levicových a antikapitalistických sil", ale bohužel nese s sebou neodpustitelnou zátěž v podobě ještěrů a mlčící většiny. Jakoukoliv politickou spolupráci s ní podmiňuje vypořádání se s minulostí a jejími ještěry. Opuštění rudé hvězdy a návrat k posametovým třešním. A jasná, po všech stránkách neuhýbající deklarace toho, co znamená "radikální levice" dnes, v roce 2013.
Realistická skupina se bojí rázného mocenského střetu uvnitř KSČM, protože se bojí oslabení svých jednoduše získaných pozic a vyčerpání vnitřním bojem. Hraje proto jinou vyčerpávající hru -- na kompromis možného. Hraje o čas se smrtí svých stávajících voličů a členů mlčící většiny. Navenek realistická skupina stranu ovládá. Komunikuje vstřícně s odbory, komunikuje vstřícně, i když distančně se skupinkami antikapitalistické mládeže a alterglobalistickým hnutím. Zkouší se nevměšovat do mezinárodní diskuze -- nepřijala plné členství v Straně evropské levice, ale pouze v europarlamentní skupině GUE-NGL. Zahraniční politiku ve sněmovně dělá kvalifikovaně, tu stranickou v "rudém domě" naprosto hrozně.
Není ale ani ryba, ani rak. Nehoruje pro samopalový komunismus ani není oportunistickým ocáskem sociální demokracie, prodávající ideje za žejdlík ruské vodky. Ví co není. Neví ovšem, co je. Konzervativně socialistická strana je de facto, i když de iure se jmenuje komunistická. Kumuluje v podstatě sociálně protestní agendu, což jí formuje do podoby konzervativní a socialistické, jejíž radikalismus ale zůstává napsán pouze na papíře. Sto tisíc lidí na náměstí nedostane. Už nikdy. Většina členů je nebo brzy bude imobilní. Nicméně strana dvacet let čeká na příležitost. Dočká se. Díky hlouposti pravice se dočká.
Odborová centrála ČMKOS tvoří dnes nejsilnější mocenskou skupinu nalevo od ČSSD. Jedná se o hodnotově konzervativní, čistě socialistický proud "old labour", silně sociálně a proprůmyslově orientovaný, ovšem politicky heterogenní a dlouhodobě odmítající transformaci na politickou stranu. Statisíce členů, shodné zájmy a plošná, dobře organizovaná základna z odborů dělají největší a nejakceschopnější sílu levice. Kdyby někdy došlo k politické konverzi odborů do politické strany, půjde o nejsilnější a největší politický subjekt. V současné době tvoří agendový svorník mezi komunisty a mezi sociální demokracií. Mírní radikalismus jedněch, liberalismus druhých. Jako účastník tripartity tvoří a garantuje sociální smír v ČR. Zástupci odborů jsou senátoři, poslanci českého i evropského parlamentu. S odbory jednal s úctou i prezident minulý, svou podporu a přátelství jim vyjádřil prezident současný. Odbory mají vynikající makroekonomické analytické pracoviště, které tvoří dlouhodobě páteř všem ekonomickým programovým vizím. Neumí nebo nechtějí ale navázat mezinárodní spolupráci, nehledají příležitost ani vzory v Evropě.
SON -- Sdružení nájemníků ČR. Skrytá síla. Desítky tisíc členů se shodnými ekonomickými zájmy a shodným sociálním statusem, silně levicová agenda nájemního bydlení. To z této skupiny spotřebitelů tvoří strategického partnera všech levicových stran a hlavního partnera odborů. Proti komu se SON postaví, má problém. SON mezinárodně spolupracuje zejména v Německu, umí se učit.
Socialistická solidarita -- malá, ale radikálně socialistická, až trockistická skupina mládeže, pohybující se autonomně, i když ve stejném elektorátu jako KSČM či sociální demokracie. Má silný přesah do občanských hnutí na levici a sympatizuje i s levicovými anarchisty. Tvořila akční jádro hnutí Ne základnám proti vybudování amerického radaru v Brdech.
SocSol už byla součástí široké koalice INPEG (Iniciativa proti ekonomické globalizaci), která vznikla ad hoc při protestech proti zasedání MMF v Praze roku 2000. Svým antirasismem a antifašismem, postojem k feminismu, k požadavkům menšin patří k radikálně liberálnímu proudu alterglobalistické levice.
Československá anarchistická federace, integrující do sebe proudy anarchistické i radikálně antifašistické, ekoanarchistické, sociálně ochranářské a promenšinové byla silná, pokud měla proti čemu a proti komu "bojovat" v ulicích. Čekala střet s "kapitalistickou" policií "na barikádách" proti MMF a NATO, ale díky sociálně demokratickým vládám byl střet pouze symbolický. I když hořely pneumatiky, nehořela Praha. Vždyť děti tehdejších ministrů byly také součástí tohoto hnutí -- ať už jako anarchisté, punkeři či squatteři. Poté, co se naučili anarchisté zcela neanarchisticky ohlašovat své demonstrace na magistrátu, jsou sice policií monitorováni, ale ne perzekuováni. Členové mezitím vyrostli, mají děti, učí na vysokých školách nové generace mládeže kritickému myšlení, působí v mainstreamových médiích jako redaktoři a někteří jsou dnes součástí vládní struktury -- většinou působící při ochraně přírody nebo lidských práv. Stějně jako hippies šedesátých let, i tyto děti hnutí svobody jednou skončí v národních či mezinárodních strukturách moci -- v parlamentu, v MMF či v OSN.
Antifašistická akce jako radikální antifašistické křídlo anarchistů byla skupina ilegálních bojovníků proti neonacistům a různým formám ultrapravicového "národovectví". Nakonec zvolila namísto diverzních a násilných technik taktiku subverzní a mediální. Dnes monitoruje neonacisty zevnitř a zveřejňuje své poznatky v médiích. Policie pak nuceně pod veřejným tlakem dodělává zbytek. Tím se AFA chtě nechtě stala všeobecně tolerovanou a respektovanou součástí levicového mainstreamu. Dá se říci, že zmoudřela.
Ne základnám vytvořilo proti americké vojenské přítomnosti v Česku největší protestní levicové hnutí za posledních dvacet let. Integrovalo do sebe různé proudy, hnutí a koalice. Uspělo. Proti základnám se vyslovilo 70% českých občanů. Což bylo skoro tolik lidí, kteří se účastnili sametového převratu. Ne základnám ale nikdy nezvládlo transformaci na organziačně pevnější a názorově koherentnější projekt s širší agendou. Možná je to dobře. Jeho představitelé mají čas politicky dospět a obohatit politikou ulice stárnoucí politické strany. Patří k nadějným politikům levice.
Liberální frakci KSČM tvoří několik intelektuálů, tvořících sociálně demokratickou resp. romanticky komunistickou skupinu "s lidskou tváří", víceméně izolovanou od zbytku KSČM. Liberální frakce má za úkol vystrčit čumáčky vždy, kdy je potřeba uklidnit ideové protivníky či dohodnout něco se spojenci. Z analýzy hlasování, která byla kdysi tvořena pro parlament, vyplývá, že tato část z osmdesáti procent hlasovala spolu se sociální demokracií. Miloslav Ransdorf se ovšem považuje za jediného autentického komunistu ve straně plné oportunistů. Divil se pak, že s jeho názorem ho do čela strany nezvolili ...
SDS stojí tiše opodál už dvacet let. Demokratická socialistická platforma, odšedší od KSČM ve dvou vlnách. Vznikla politickým sjednocením strany Levého bloku se Stranou demokratické levice. Člen SEL -- Strany evropské levice. Nekandiduje, nesoupeří. Tvoří vnější intelektuální zázemí KSČM v otázkách, na které se komunisté i bojí pomyslet. Její členové se sporadicky objevují jako "nezávislí" na kandidátkách KSČM. Hodně v posledních letech komunikuje s nezávislými hnutími a alternativami.
Neviditelná levice -- poměrně mohutná skupina "bývalých", dnes padesátníků a šedesátníků, stojící už dvacet let mimo aktivní politiku, nicméně volící buď KSČM, nebo ČSSD, případně nechodící k volbám, ale nějakou formou levici podporující. Bývalí komunisté, bývalí svazáci, bývalí odboráři, učitelé marxismu a jiní teoretici a pedagogové, pracovníci zahraničního obchodu, ředitelé a náměstci z továren, advokáti, státní úředníci, rozvědčíci... Teoretický volební potenciál této názorově heterogenní, ale většinou názorově konzervativní skupiny je až 15%. Část se výrazně zapojila do zvolení Miloše Zemana, nikdo z nich nepodporoval Dienstbiera. Někteří dnes tvoří členskou základnu SPOZ.
SPOZ -- tvoří konzervativně středolevý či spíše středový konglomerát, orientovaný dle konceptu, připraveného mu Milošem Zemanem. To je jeho největší síla i největší slabost zároveň. Protože Zeman tvořil program strany pro lákání skupin na svou volbu prezidentem, ne na dobu potom. Dnes jsou sirotci. Zeman na Hradě a oni v podhradí netuší, co bude. Členskou základnu tvoří romantičtí chudí socialisté, stojící vedle levicově či pragmaticky středově orientovaných milionářů a bafuňářů okresního i celostátního formátu.
Skupina vytváří nyní pokus o komunikaci všech levicových sil, kterým nevadí Miloš Zeman v čele státu. Pokusu nedávám osobně mnoho nadějí, protože Miloš Zeman se od této strany, která ho vynesla k moci, emancipoval. Zajímá ho "jeho" ČSSD a podmanění si tohoto subjektu. Strana s názvem Zemanovci nemá kam utéct. A pragmatické tahy, které ve jménu moci bude muset prezident na české politické scéně dělat, překvapí řadu lidí a ve SPOZ přinesou nedůvěru. Strana pohrobků prezidentské volby nebude nejspíš jazýčkem na vahách levicové koalice. Pokud ano, bude muset říct, co je. A ostatní se zeptají, co za to.
Konzervativně levicová frakce ČSSD -- tvoří mezičlánek mezi KSČM a ČSSD. Část odborářů, část bývalých komunistů, odešlých ve vlnách demokratizační obrody KSČ v devadesátých letech. Někteří byli kdysi členové Demokratického fóra komunistů, Demokratické strany práce, Levé alternativy Petra Uhla, Egona Bondyho, Alexandra Kramera, Levého bloku Marie Stiborové. Dnes stárnoucí, tváří v tvář atakům neoliberalismu posledních patnácti let unavená, stále se zmenšující skupina. Připojila se nicméně k volbě Miloše Zemana.
Levá tvář ČSSD. Dodnes skrytá radikální sociálně demokratická platforma, vzniklá koncem devadesátých let na obranu levicových idejí ČSSD pod biblickým heslem Uhodí-li tě do levé tváře, nastav jim pravou. Vznikla v době, kdy hrozil "středový" puč "pragmatiků moci" Stanislava Grosse a Petry Buzkové v podobě blairovského "new labour". Nikdy neměla mocenské ambice, hrozila ale rozštěpením strany v případě posunu ČSSD k politickému středu. Nikdy nikdo neznal totožnost ani počet jejich členů, její časopis ale odebíralo přes odpor vedení ČSSD 4-6000 příznivců, což z ní činilo velmi silnou politickou skupinu sociálně demokratické levice.
Právě schopnost oslovit členskou základnu paralelními informačními toky a distribuovat uvnitř ČSSD periodikum, které tehdejší vedení ČSSD označilo za "škodlivé", činilo z této konspirativní skupiny skrytou sílu, které se liberálové báli. Platforma utlumila svou činnost po roce 2000 se zánikem měsíčníku Pražský demokrat, kdy sjezd schválil dlouhodobý program ČSSD, který potvrdil levicový a sekulární charakter strany. Skupina je dodnes aktivní. Někteří její členové se zapojili do zvolení Miloše Zemana prezidentem, mnohdy i přes osobní výhrady k jeho osobě. Jiří Dienstbier, stejně jako předtím Jan Švejnar ale pro ně byli svou politickou nevyzrálostí, dvojí loajalitou plynoucí z dvojího občanství i servilním napojením na agendu americké ambasády vždy naprosto nepřijatelní.
Evropská levicová platforma -- snaha obrodit levicovou část ČSSD pod vedením Zemanových ministrů Jana Kavana a Ivana Davida od května 2005 dodnes. Nyní tvoří jádro SpaS -- Společenství práce a solidarity. Angažuje se i v hnutí Alternativa zdola a ProAlt. Někteří členové se zapojili do zvolení Miloše Zemana.
Sociálně demokratické ženy tvořily pod Janou Volfovou v době vlády Miloše Zemana nejsilnější hlasovací frakci ČSSD a záruku, že strana neopustí levicový kurs. Poté, s Jindřiškou Maršovou, staly se slepičím spolkem, zahleděným na kvóty, kterých ale nikdy nedosáhly. Dnes to není politická frakce, protože nemá žádný vlastní obsah, je to pouze organizace volně sdružující ženy v ČSSD. Nikomu nevadí, na nikoho neútočí a nikomu nepřekáží... Prostě je. Proč, nejspíš neví ani její vedení. Možná kvůli růžím na MDŽ a placené funkci Jindřišky Maršové.
Mlčící většina v ČSSD je silná, konzervativní, sekulární, věkově různorodá, ale spíše starší. Nebojuje o moc ve straně, tvoří ale volební jádro. Bez jejích hlasů není zvolen žádný předseda ČSSD. Nutí ke kompromisům všechny. Představitelem takovéto mlčící většiny je dnes předseda strany. Nevybočuje nijak z konsensu přijatého programu, zaštiťuje se kolektivním vedením. Nemá vlastní vizi. Kam se hne těžiště, tam se hne i on. Ale díky tomu má pozici jistou. Do prvního klopýtnutí. Pak se ho nikdo nezastane. Protože mlčící většina mlčí vždy.
"Autentici" v ČSSD -- seniorové a jejich synové či vnuci, opírající se o tradice prvorepublikové sociální demokracie. Opatrně antikomunističtí, ale svou zahleděností do minulosti marginální počtem i významem. Synonymem by mohlo být "masarykovci". Stačí jim klepat na rameno a chválit vysněný ideál.
"Rakovnický proud" byla skupina příznivců agenta CIA profesora Horáka v čele strany, poražená v roce 1993 na sjezdu ČSSD, na kterém byl zvolen Miloš Zeman předsedou. Jeho protikandidát Paroubek tehdy prohrál, Horák se stáhl do soukromí a pak se vrátil do USA. Skupina se vymezovala proti "nebezpečí Zemanova způsobu politiky" a proti pronikání komunistických emigrantů do ČSSD. Antikomunismus ale v sociální demokracii nikdy nezískal významnější pozici. Horákovce Zeman posměšně nazýval "urologickou klinikou" v Lidovém domě, vzhledem ke stáří jejich některých představitelů.
Paroubkovci -- druhý pokus o národně socialistickou frakci v sociální demokracii, opírající se o lidi, kteří kdysi "od brkounů" do ČSSD přešli a tvořili onen rakovnický proud. Nikdy neměli šanci na úspěch a jen ukázali Paroubkovu politickou impotenci. Dnes je tato skupina marginální, její aktivistická část se proměnila v stejně marginální stranu národně socialistickou -- LEV 21.
Grossovi Mladí sociální demokraté -- kdysi mocná pragmaticky mocensky orientovaná skupina středočeských sociálních demokratů, po Grossově pádu stále marginálnější.
Dnešní MSD už s touto skupinou nemá společného nic, orientovalo se na liberální agendy lidských práv, protikorupční iniciativy a ochranu přírody. Nemělo ale odvahu k vlastní politické agendě, tvoří pouze jakousi přípravku mladých.
Pragmatici v ČSSD se nevěnují ideovým rozmíškám, jsou zmařeni na výkon státní správy a schopnost vytvořit mocenské koalice. Na lokální úrovni prakticky s kýmkoliv. Dnes nejperspektivnější a nejpracovitější skupina v ČSSD. Ovládají investiční akce, svou kolektivní šachovou partií v Asociaci krajů se snaží vyvažovat centrální snahy ministra financí Kalouska. Prozatím se jim to jakžtakž daří.
Křesťansko sociální platforma ČSSD, kdysi dávno v roce 1992 vzniklá na bázi několika levicově orientovaných husitů, evangelíků a katolíků, vyznávajících sice liberálně reformní humanismus Hanse Künga, nikoliv však už radikální teologii osvobození Gustava Gutiérreze a Leonarda Buffa či feministickou teologii Rosemary Radford Ruetherové. Postupně se rozšiřující "Iniciativa pro sociální a náboženský dialog", ale nikdy nevedoucí politický boj proti hlavnímu, sekulárnímu proudu strany. Svou existencí a idealisticky "prorockým, charismatickým rozměrem" přispěla k rozpadu KDU-ČSL na "čunkostranu" a "Kalouskovo" -- TOP09. Tato skupina -- tak trochu paradoxně -- není antikomunistická, ale snaží se o ekumenickou toleranci "v mnohdy složitém dialogu". Ve straně spíše tolerovaná, než respektovaná. Sociální demokracie nikdy nebyla křesťanskosociální, ale programově sekulární a konfesně neutrální. Nicméně chápe křesťanskosociální rozměr části levice a nebrání se mu. Poskytuje mu azyl. Víra či nevíra je soukromá věc.
Masarykova dělnická akademie byla kdysi klubem, sdružujícím bývalé komunisty z Obrody. Ti se ovšem po pádu snů "Občanskho fóra" zabývali pouze sami sebou a svými vzpomínkami. Dnes je akademie přejmenovaná na Masarykovu demokratickou akademii, s Vladimírem Špidlou v čele. Tvoří thinktank liberální platformy ČSSD, toužící po nekomunistické variantě spojenectví s křesťanskosociálními a zelenými proudy vně sociální demokracie (vídeňská cesta). Tvoří hlavní platformu podpory Jiřího Dienstbiera. S touto skupinou souvisí i thinktank CESTA.
Platan, Zvonečník -- pokus některých mladých sociálních demokratů o "mladě zelenou" platformu uvnitř ČSSD. Diskreditován podporou biopaliv a slunečních elektráren, zesměšněn díky sympatiím ke Straně Zelených, která kolaborovala s pravicí, dnes živoří. Ale stále se snaží. Ve straně, která je většinou projaderná a proprůmyslová, je to běh na dlouhou trať. Dokud ekologie nezačne produkovat pracovní místa, nevznikající pouze uměle na grantové bázi. Dokud nebudou stát další bloky Temelína, kilometry dálnic a přehrad.
Referendum -- skupina okolo charismatického radikálně levicového sektáře Jakuba Patočky a internetového Deníku Referendum. Pokračování neúspěšného Patočkova projektu Literárních novin. Víceméně liberálně orientovaná agenda má silný sociální rozměr, nicméně zelené výhonky sektářství v ní raší... jsa pilně zalévány Patočkovými sny.
Hnutí za přímou demokracii je liberálně romantický proud levice, toužící po přímých volbách starostů i poslanců, po odvolatelnosti politiků. Neuvědomuje si rizika ochlokracie, ani anarchizace politiky či vytvoření populisitcky hysterické mediokracie. Tvoří dnes víceméně směšnou skupinku, které naslouchají různé sociálně protestní loosers aktivity nespokojených sociálně vyloučených, podle kterých kradou všichni.
Mezi levici je nutno počítat i část Strany Zelených, která vede svůj marný vnitřní boj proti pragmatickému, středopravě liberálně orientovanému centru strany. Bursíkův korupční pragmatismus přivedl Zelené do hledáčku opuštěných urban liberals, odtud do parlamentu a do pravicové vlády. Tím romantické levicové ideály diskreditoval ve prospěch kšeftů pro pár členů a ideově semknutou stranu rozložil během několika let. Strana byla v minulosti jako strategické místo atakována agenty několika rozvědek, dnes už nemá přílišný význam. Potenciál okolo 2% tvoří spíše sympatizanti periferních stranických aktivit autentických ochranářů přírody, než zastánců programu strany. Závislost na grantové příživě dělá ze sympatizantů i mnoha členů strany oběť různých skrytých válek tajných služeb, americké nevládní diplomacie a korupčních provokací betonových investorů. Kdyby Zelení a jejich sympatizanti neměli "ekologickou výchovu" na školách, granty a "třetí sektor", polovina z nich bude mít problém se sama uživit. I přes programovou ekologicky udržitelnou skromnost.
Klíčové hnutí herečky Taťány Fischerové je batikově romantické, idealistické "posthavlovské" hnutí se silnými sociálními prvky, atakujícími program KSČM, ale mocensky naprosto neschopné. Zvonit klíči není program. Páchat veřejné blaho také ne.
Fórum 50% je liberálně feministická organizace, sdružující profesionální feministky (to jsou ty, které feminismus vystudovaly, mají z něj státnici a od té doby pracují v některé z lobbyistických struktur) i liberální manažerky, redaktorky lifestylových ženských magazínů. Sociální aspekty osvobození žen neřeší. Zajímají je pouze ženy úspěšné. Jako lobbyistická skupina jsou obecně akceptovány mainstreamovými médii. Modré punčochy sice nenosí, růžové přelivy jen některé.
Člověk v tísni a další lidskoprávní aktivistické skupiny tvoří dohromady liberální agendu, odvolávající se na Brzezinského "helsinský" koncept lidských práv. Mimo agendy humanitární organizace Člověk v tísni ovšem provádí i jiné aktivity, s humanitárními jen těžko slučitelné. České ministerstvo zahraničí, ale i Američané a Britové přes něj kryjí část zahraniční rozvědky v zájmových oblastech, v minulosti byli někteří spolupracující Člověka v tísni obvinění z pašování zbraní a podpory separatistických bojůvek na Balkáně a v bývalých republikách Sovětského svazu. Člověk v tísni slouží i v Česku k protičínským, protikubánským a protiruským provokacím, za nimiž by ráda stála česká diplomacie, ale nemůže si to dovolit.
Euroklub -- dnes Evropské hnutí, reprezentované kdysi v devadesátých letech nejviditelněji Petrou Buzkovou, je liberálně středová, eurofederalistická platforma, mající svůj primární cíl v "vytváření sjednocené Evropy" a v rámci toho integraci Česka do EU. Dnes je eurofederalistická i unitaristická agenda EU potlačena, v EU jsme, zbyl z ní ale ekonomický pragmatismus středu a asociální politický (neo) liberalismus kapitálových skupin.
V čele české části Evropského hnutí stojí dnes Vladimír Špidla. Spojilo napříč partajemi čtyřkoaličního senátora Edvarda Outratu, sociálně demokratického, nicméně nazelenalého Martina Potůčka, bývalou místopředsedkyni ultrapravicové ODA Jitku Seitlovou, sociálně demokratickou místopředsedkyni Senátu Alenu Gajdůškovou, spoluzakladatele ODS a US Josefa Zieleniece, dnes nestraníka za Věci veřejné i ekonomicky liberálně sociálního demokrata Jana Mládka.
Fabiánská společnost je poměrně neznámým, ale mocným kosmopolitně liberálním elitistickým intelektuálním klubem, o kterém se nemluví, k jehož idejím se ovšem hlásí i řada českých sociálních demokratů, politiků jiných liberálních stran a různých teoretiků "třetí" cesty. Název byl kdysi v Británii odvozen od jména římského vojevůdce Quinta Maxima Verrucosuse Fabia (280---203 př. n. l.), zvaného Cunctator (Váhavec). V USA ideje fabiánského globalismu a "dozrávání internacionalistické vize člověka" inspirovaly bipartijní Council on Foreign Relations a Aspen institut, v Česku například multipartijní Radu pro zahraniční vztahy. Vazba na Británii a USA je zřetelná, příklon k ekonomickému globalismu a multinacionálním korporacím též.
Do liberálního levého středu je ještě nutno počítat i část bývalé Unie svobody -- například Vladimíra Mlynáře a různé bývalé, mezitím zaniklé pidistrany a hnutí -- Asociaci sociálních demokratů, Liberální stranu národně sociální, recesistickou Balbínovu poetickou stranu, feministickou Stranu rovnosti šancí, ghándíovskou Humanistickou stranu, Liberální reformní stranu, Lobkowiczovu a Pajerové Naději a Cestu změny, iniciativy Děkujeme, odejděte!, Třebíčskou výzvu. Nebo Stranu pro otevřenou společnost Soni Paukertové. Nostalgickým pokusem o obnovu ideálů havlovského "sametu" bylo i obnovit Občanské fórum. Tyto aktivity stále mnohé liberální, humanisticky orientované romantiky politického středu fascinují, a tak vznikají a budou vznikat stále nové iniciativy, fóra a různé petice... Český politický střed už je takový intelektuálně ukecaný. Dnes mimo politiku stojící ekonomičtí liberálové se orientovali na byznys a diplomacii. Nějak se uživit musí. Havel je mrtev a jeho Odcházení diváky nenašlo.
Samostatným fenoménem je nově vzniklá Česká pirátská strana, jejíž část agendy je krajně levicová (reforma autorského zákona, open access a open source, svoboda internetu), část levicově liberální (protikorupční aktivity), jejíž členové ale většinou vyznávají mainstreamový pravostředový ekonomický neoliberalismus až krajní libertariánství, bojující proti vysoké míře přerozdělování a socialistické sociální politice absurdními tezemi Ayn Rand. Vzhledem k tomu, že strana vznikla před několika málo lety, je možné, že se ještě časem vyprofiluje. Jinak si levice velmi rychle osvojí pirátskou agendu v méně rétoricky radikální a o to konstruktivnější podobě, a Pirátům nezbude nic. Protože pro pravici, opírající se o dominanci vlastnictví, je hédonismus užívání a družstevního, či dokonce celospolečenského sdílení koncept krajně levicový, hraničící s komunismem.
Piráti by spolu s hackerským politickým hnutím Anonymous mohli být teoreticky komunisté 21. století. Ideje jsou nosné, pro mladou generaci atraktivní. I kybernetickou válku může vést dnes skoro každý, nemusí ani umět střílet z Aurory... Horší je to se společenskovědním vzděláním vedení pirátské strany. To neví, čí je. Hlavně že má černou vlajku s hnáty a brousí internetem.
K levému středu je třeba se značnou dávkou sebezapření připočíst i dnešní KDU-ČSL, zvláště po jejím "obrození" mladým "řeznickým" předsedou a rozchodu s oním KDU v podobě Kalouskova TOP09. Namísto Karasem odmítaných prezervativů a potratů se jal nový předseda Pavel Bělobrádek řešit otázky sociálního rozměru politiky české pravicové vlády jako "předvolební zbožnost". Usiluje o daňovou progresi fyzických osob a nízké daně pro právnické osoby. To má být křesťanský recept. Mediální politiku ale lépe zvládá "hubatý" první místopředseda KDU-ČSL Marian Jurečka. Politiku strana chápe jako "službu bližnímu". A snaží se. Prozatím voliče moc nezaujala. Dnes už strana není klidnou silou, ale tichou slabotou. Sama sebe definuje jako křesťanskodemokratickou, konzervativní stranu "položenou" na křesťanských hodnotách a principech. "Desatero, evangelijní zvěst lásky k druhým a křesťanská sociální nauka jsou východisky našich politických kroků." A ve straně má Bělobrádek několik skupin, s nimiž soužití je samo o sobě velmi problematické, v rámci "politického křesťanství" tvoří vnitrostranický život plný intrik. Nejprve bylo heslem lidovců "Bůh, vlast, rodina!" Volebním heslem posametové ČSL znělo "Svoboda místo socialismu". Dnešní KDU-ČSL se drží svého programu: "Omyly jsou pro nás varováním".
Nicméně babičkám to pan farář vysvětlí vždy. To je nejsilnější a prakticky jediná stabilní voličská skupina.
Nicméně pro případní politické partnery je podstatný soubor letničních a jiných charismatických "kristovských" hnutí ("Koinonia Giovanni Battista", Obnova v Duchu svatém, společenství Emmanuell, Duchovní dílo Schönstattských sester Mariiných), které mají částečně sociální, ale především silně bigotně katolizující rozměr. Pak je to Domanínská výzva, vyzvihující "ženu a rodinu" jako specificky křesťansko-feministickou ideu, či ultrakonzervativní protipotratové hnutí Prolife, toužící kriminalizovat interrupce. Pak je to mocné luxovské a Vlkovo hnutí fokoláre s heslem "aby všichni byli jedno", které v rozhodujících okamžicích stranického života ovlivňuje základní postoje strany, její personální politiku a vnitrostranický obraz jednotlivých funkcionářů. Tato skupina vytvořila ve straně paralelní rozhodovací strukturu a ukradla si stranu pouze pro určitý proud katolické církve. Evangelíci i husité hledají politické partnerství jinde. Život podle charizmatu Hnutí fokoláre prý proniká do oblasti kultury, politiky, ekonomie i do sociální oblasti... Katolická církev už stačila proniknout do médií, včetně těch veřejnoprávních... Máme se na co těšit.
Levice je různorodá, tak jak různorodě je rozvrstvena společnost. Co je všem těmto politickým skupinám společné, ať už jde o partaje, frakce v nich či občanská hnutí? Představa, že člověk není a nemůže žít sám. Že žije a musí žít v souladu s jinými, se kterými tvoří společenství. Ze člověčenství je solidární a vůči společenství odpovědné. Že kooperace je efektivnější než konkurence. To je onen humanistický ideál, ke kterému bychom podle levicových představ měli směřovat, nebo se vzájemně pobijeme v boji o to, abych já měl víc než vy.
Psáno pro Parlamentní listy
Parlamentní listy : Hlášení o české levici: Koho by Gottwald střelil za blbost a kdo tiše číhá ZDE
Vytisknout1.8. 2014 / Štěpán Kotrba
Programová neujasněnost, do extrémů dohnaný vnitrostranický formalismus hraničící s šikanou vedení, bezuzdně cynický trolling části členské základny, integrace "zelených" a "sorosovských" agend - to vše je dnes Pirátská strana po odchodu jejího char...