Jsme Anonymous

21. 5. 2013 / Lubomír Brožek

Zajisté jsou hrdinové nezpochybnitelní. Ti, kteří padli na bojišti, ti kteří hořeli za Pravdu, ti kteří stále ještě učí své děti, že charakter, věrnost danému slovu a spravedlnost jsou nekonečně cennější, nežli výše bankovního konta, atraktivní ženy, vila s bazénem a garáží, v níž čeká nadupaný bourák, co slouží místo kondomu efemérním hrdinům okamžiku, kteří podlehli fantasmatu, že fotoblesky bulvárních reportérů nikdy nepřestanou rozsvěcovat jejich úsměv a bublinky v šampaňském nevyprchají. Haleluja!

Vydrží-li mnozí hrdinové sychravého dneška do mlhavého zítřka, ví jenom bůh a svatý Václav, který zatím v čele bájného rytířstva spí v hoře Blaník a čeká na Godota.

I jiných hrdinů máme dostatek. A nespí -- jsou radikální, odvážní, nesmiřitelní a neústupní v názorech i řešeních. Jsou jich plné diskusní rubriky všech možných internetových portálů. Malér je, že jsou většinou anonymní. Nepočítáme-li smyšlená jména, jež by na budoucích pamětních deskách mohla působit nevěrohodně, ne-li vyloženě komicky. Jsou to spíše masky skrývající identitu na virtuálním maškarním bále, v té velké pospolitosti osamělých, kde všichni hovoří se všemi o všem a nikdo nikoho pořádně nezná a v podstatě ani nijak zvlášť nezajímá.

Sociální sítě tak svým způsobem připomínají zvláštní druh davu, o němž hovoří například Elias Canetti, a sice shromáždění věřících v chrámu, které vytváří pospolitost, ale každý přítomný, ve své modlitbě uzavřen do sebe, je svět sui generis. Ano, máme své názory, své sny a vize, ale zřekli jsme se tváří a jmen, jak o tom ostatně výstižně svědčí známá proklamace:

Jsme učitelé a lékaři. Jsme právníci a soudci. Jsme vojáci a hasiči. Jsme tovární dělníci, jsme popeláři a úklidové čety. Jsme inženýři a IT specialisté. Jsme zoufalí a opuštění, které míjíte na ulici. Jsme milionáři, kteří mají svědomí. Jsme policisté, kteří se odváží vzepřít ilegálním rozkazům. Jsme vlastenci, kteří odmítají slepě poslouchat a dívat se jinam. My jsme šedivé stáří i nová krev mládí. My jsme vaše matky, dcery, synové a otcové. My jsme Anonymous.

Anonymous je adoptované dítě internetu. Anonymita je vlastní dítě doby. Anonymní jsou platy a odměny vysokých úředníků a manažerů, anonymní jsou majitelé akcií. (Ta nesnesitelná lehkost inkognita!) Ale existuje i jiná anonymita. Prostá a obyčejná. Například anonymita normálních občanů, kteří se na asertivním trhu dostali pod cenu. Anonymní jsou osudy všedních dnů naplněných úsilím o důstojný život. Anonymní jsou rovněž (a vždycky byli) umělci, kteří odmítli ideologický konformizmus.

Kdo však není anonymní - přes to, že by mu anonymita slušela: Ten kdo se laskavě uvolí dát trochu peněz potřebným (nemocným, hendikepovaným, podpoří charitativní koncert, přispěje na záchranu uměleckého díla, historické památky...). Prostě sponzor, jemuž (až na malé výjimky) mnohdy ani tak nezáleží, nač přispívá, ale rozhodující je, jak se zviditelní. Nejsou-li organizátoři charity v mediální klatbě.

Zda bude vše přenášet televize, jaká je očekávaná sledovanost a v neposlední řadě, bude-li donátorovo logo dostatečně veliké a na nepřehlédnutelném místě divadla, nemocnice, chrámu...Nejlépe opřené o oltář, velké jak vrata do pekla.

Od obdarovaného se pak (zpravidla smluvně) očekává, že logo několikrát zazní jako součást poděkování dárci. Ještě, že tito dobrodinci nevyžadují, aby moderátoři při děkovačce klečeli. Kde jsou ty časy anonymních donátorů charity, které ani nenapadlo, že by svou dobročinnost mohli vytrubovat do světa. Jednak byli příliš kultivovaní, jednak dost chytří, aby věděli, že by je to společensky znemožnilo. Avšak společnost se mění, že?

Takovou firmu Mattoni, která nemá (protože nedá) prostředky na záchranu lázní Kyselka, ani nenapadne, že je trapné naopak štědře sponzorovat slaboduchou sebechvalnou bilboardovou kampaň České televize k jejímu 60. výročí. Televize znamená žádoucí příslib zviditelnění. Být vidět, je oč tu běží. Mattoni není ProMoPro. Kdo nevěří, ať se zeptá advokáta Lásky (dobré jméno pro advokáta), jenž si dovolil publikovat některé sumy, které byly této firmě z veřejných prostředků vyplaceny Úřadem vlády, a odmítl respektovat, že do toho veřejnosti nic není, neb firma si nepřeje být zviditelňována. I v životě firem jsou holt chvíle, kdy včerejší hrdinové mají dnes jediné přání: Být menším a ještě menším, až budu nejmenším na celém světě.

Nevím, jestli měl pravdu Galileiův fámulus, když řekl "běda národu, který nemá hrdinů". Spíše by se chtělo říci s jeho Mistrem: Běda národu, který potřebuje hrdinů, protože neochránil poctivé, nezastal se ponížených a rezignoval na obyčejnou slušnost.

Vytisknout