Normální blázinec

8. 4. 2013 / Lubomír Brožek

"V současné době neexistuje taková věc, jako je nezávislý tisk. Víte to stejně dobře, jako já. Není mezi vámi ani jeden novinář, který by se odvážil upřímně vyjádřit svůj vlastní názor. Víte předem, že kdyby to udělal, nikdy by se to neobjevilo v tisku. Jsem týdně placen za to, že své upřímné mínění nezveřejňuji v novinách, pro něž pracuji. Vy ostatní jste placeni za stejnou věc - a kdo z vás by byl tak pošetilý, aby napsal svůj upřímný názor, brzy by se ocitl na ulici a hledal by si jiné zaměstnání. Kdybych dovolil, aby se v jednom čísle mých novin objevil můj poctivý názor, do dvaceti čtyř hodin bych přišel o místo. Prací žurnalistů je zabíjet pravdu; bezostyšně lhát; překrucovat pravdu; hanobit; plazit se u nohou mamonu a prodávat svou vlast za svůj denní chléb. Vy i já víme, že věřit v nezávislost tisku je bláznovství. Jsme nástroji a vazalové bohatých mužů za scénou. Jsme skákající tajtrlíci, oni tahají za drátky a my tancujeme. Naše talenty, naše možnosti a celé naše životy jsou vlastnictvím těchto mužů. Jsme intelektuální prostituti."

Nu, nebudu vás dlouho napínat, přátelé. Nebyl to ani Martin Komárek, ani Karel Steigerwald, nebyl to nikdo z MfD, ani z Lidových, Hospodářských či jiných našich tiskovin, Blesku či Práva, které se tak svižně zařadilo do pravého proudu, aby nepřekáželo v provozu. Autorem podivuhodně upřímné poznámky je bývalý personální šéf novin New York Times John Swinton a pronesl ji v rámci přípitku v New York Press Times.

Naši novináři nemají, na rozdíl od citovaného kolegy, se svým angažmá, zdá se, sebemenší psychický, neřku-li morální problém v tomhle světě, kde studenti poučují své starší spoluobčany o době, kterou sami nezažili, ale zato vědí celkem přesně, že musí být bdělí, aby minulí duchové nevymkli z kloubů naši (ne)utěšenou přítomnost. Prostě normální blázinec, kde už se nikdo ani nepodiví, když předseda strany, od níž napravo už je jenom zeď, za níž budou postupně a potupně vykázáni nejen všichni sociálně slabí, včetně seniorů a invalidů, ale i dosud živořící torza živé kultury, jíž ministryně (delegovaná rovněž zmíněnou stranou) "nastaví procesy" tak, že na místě, kde se přeživší pokoušeli alespoň živořit, nezůstane kámen na kameni, tedy když předseda Karel Schwarzenberg, prohlásí v debatě s redaktorem Práva, který mu snaživě přihrává:

"Je dobrou tradicí od roku 1990, že česká zahraniční politika klade velký důraz na lidská práva. Na tom budu trvat. Sám jsem starý bojovník za lidská práva, považuji to za správné a budu bojovat za lidská práva celý život." K čemuž, o pár řádek dál, sebevědomě dodá:

"My jsme jako bojovníci za lidská práva uznáváni v Jižní Americe, v Barmě, všude ve světě. Bylo by ohromnou chybou, kdybychom se od toho odvrátili. Oslabili bychom naše mezinárodní postavení."

Tím se, medle, vše vysvětluje. Jeho Jasnost je bojovník za lidská práva ve světě. Tedy v selektovaném světě lidských práv, aby bylo jasno, když už se přičinlivý redaktor nezajímá ani o osady na palestinském území, ani o chvatné přijetí nové kosovské reality. (Jakoby lidská práva bylo možné selektovat, jako by neplatila pro všechny lidské bytosti bez výjimky!) Zkrátka, jak pan ministr diktuje, tak pan redaktor zapisuje. Komu čest, tomu sláva. A pastýřovi trouba. A meč spravedlnosti světa, panu ministru. Amen. Zatímco doma...Kdo tvrdí, že se náš bojovník za lidská práva mohl a měl zastat Romana Smetany? Například. Anebo: Kdo tvrdí, že sociální stres napínaný k mezi lidské důstojnosti nějak souvisí s lidskými právy? A kdo si v této souvislosti vzpomene na slavnou větu Bertranda Barrera k zavedení útulků pro nejubožejší (23. Messidor, rok II):"Umístěte tedy nad dveře útulků nápisy, které hlásají jejich brzké zrušení, protože pokud i po Revoluci budeme mít mezi sebou nešťastné lidi, naše revoluční úsilí bude zbytečné". (Jak aktuální! A smutné...)

Kdo tvrdí, že se nemáme jako prasata v žitě, zatímco Evropou obchází strašidlo krize? Možná nějaký pošetilec, který nečte noviny. Protože kdyby četl, věděl by, že sem tam sice něco skřípe, ale jinak je všechno normální. To jinde jsou problémy. A pořádné! Řecko. Kypr. Portugalsko. Španělsko... Jen namátkou. Ostatně, jak praví arabské přísloví: "Ukažte lidem smrt a spokojí se s horečkou". Tak tedy ukazujeme smrt putující nelaskavým světem, v němž bláznovství nezná hranic. U nás doma je proti tomu ještě relativně klid, v němž můžeme sedět u svých televizorů, dál snít naivní sen o stabilitě zdejších bankovních domů, o tom, že rekordní nezaměstnanost už dosáhla svého vrcholu, o reformách, které mají ještě nějaký jiný, laikům skrytý tajemný ekonomický smysl, nežli jen oškubat potřebné, aby nenasytní mohli mlaskat, zatímco sedíme u obrazovek svých virtuálních platónských jeskyní a fascinovaně sledujeme ten blázinec jinde...

Doma je prostě doma. Elity si nasadily klaunské nosy a šašci se prohlásili za elity.

A horečka stoupá.

Vytisknout