O středověké Středozemi

6. 4. 2013 / Karel Dolejší

Středoevropský středověk se vyznačoval jedním docela zajímavým a dnešnímu člověku zajisté zcela neznámým rysem: Velká část palčivých společenských problémů mívala chronický charakter a vlastně se kolem nich přes časté a docela krkolomné výměny vládců dohromady nic nedělo. Zatímco bylo považováno za zcela realistické a přirozené, že evropská vojska překreslí mapu Blízkého východu okupovaného muslimskými teroristy (od nichž se Evropa naučila používat mj. koření, spodní prádlo a Aristotela), s hladomorem a bídou lidu si elity zdaleka tolik starostí nedělaly. Za prvé zjevně proto, že průměrný místní šlechtic býval vlastně takový poněkud honosnější lapka, jen s pozitivním vztahem k autoritám, a o situaci svých poddaných se všeobecně zajímal pouze potud, pokud z nich mohl něco vyždímat. Za druhé z toho důvodu, že takových pánů, co nedisponovali pouze plzeňským, brněnským či maďarským titulem, ale dovedli aspoň trochu obstojně číst a psát, bývalo velice poskrovnu, takže i kdyby třeba něco udělat chtěli, nevěděli by vlastně, jak na to. A za třetí z té příčiny, že tehdejší ideologové označovali chronické a palčivé obtíže společnosti za cosi od věčnosti daného a neměnného, co jaksi samozřejmě plyne z porušené lidské přirozenosti; nakonec prý je to i dobře, protože to přivádí hříšníky zpět do náruče církve, která pokaždé vysvětlí, že i ta poslední rána osudu nebyla než oprávněným trestem za spáchané hříchy.

Není ovšem pravda, že by středověk neměl žádné nástroje, jak se vypořádát s frustrací a hněvem obyvatelstva - nevyhnutelnými to následky neřešených problémů. Pokud už ani přesvědčovací schopnosti církevních odborářů pečujících o blaho a nálady veřejnosti nedokázaly kolektivními rituály odreagovat lidovou nespokojenost, existoval (kromě války, jež byla teprve krajním řešením) ještě jeden velmi účinný postup. Zpravidla při něm ten, kdo nesl za panující marasmus sám lví díl odpovědnosti, ukázal prstem na nějakého obětního beránka a spustil menší pogromeček. Důležité bylo, aby oběť patřila k nějaké spíše bezmocné či dokonce abstraktní entitě, která se nemohla vlně záměrně kanalizovaného lidového hněvu vyvolaného na prvním místě "poměry" účinně bránit. Taková menšina, to mohou být třeba židé, ale také muslimové, Romové, ekologové, novináři, živnostníci; nebo například i jaro, léto, podzim, zima a postmodernismus.

Namísto toho, aby se lid s hněvem vrhnul na vrchnost, která všechny potíže spískala, vylije si zlost na tom, kdo mu byl shora právě k tomu účelu předhozen, a zase nějaký čas pěkně drží hubu a krok.

Jaké štěstí, že už Češi ve středověku nežijí! Vše se u nich naopak daří zcela osvíceně a spěje stále více a lépe vpřed. Pozitivně deviantní novinář, v zásadě certifikovaný antisemita, který v předvolební vřavě vyfabrikoval nesmyslné pomluvy o manželce Karla Schwarzenberga, právě duchaplně vysvětluje, že korupce je věčná a neodstranitelná, ba dokonce svým způsobem prospěšná - takže je zcela pochybené snažit se s ní cokoliv udělat. Je velice úlevné přečíst si konečně takový pokrokový názor, zvláště vešlo-li čerstvě ve známost, že Hrad právě ultrapravicovému plátku, jehož je tento člověk kmenovým redaktorem, poskytuje mediální exkluzivitu.

Až bude zcela zřejmé, že kombinace servilní evropské strohosti s tradiční domácí politickou zlodějinou opět nevygenerovala žádné zlepšení tristní situace v zemi, začne se prostě ukazovat prstem na ty, jimž bude nevděčná role obětního beránka přiřknuta tentokrát. Všechno je pro tento účel už předem dokonale připraveno.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 5.4. 2013