Volby v 90. letech - Díl druhý

7. 4. 2013 / Věra Říhová

Nechala jsem si na pokračování delší přestávku, protože jsem hledala odpověď na otázku, jak je možné, že jsme zapomněli za tak velmi krátkou dobu to, co jsme kromě dnešní mládeže všichni prožili. Odpověď jsem nenašla, za to mi přišlo několik majlů, které zapomnění potvrdilo. Ledacos napovídají články o individální a kolektivní paměti, novodobému zapomínání bychom se měli intenzivně bránit. Zapomeneme za 10-15 let na občanský odpor Ne základnám, ProAlt, Holešovskou výzvu a spoustu dalších ? Je občanský odpor jednotlivců i malých skupin odsouzen k zapomnění ? Zapomeneme postupně na všechno, co skončilo a pozbude cenu se k tomu vracet?

Já si myslím, že léta 1995 - 2002 jsou pro nás velmi důležitá pro zamyšlení nad otázkou, z jakých důvodů vyhráli bývalí soudruzi z KSČ, protože chceme-li v budoucnu měnit režim a odstranit staré kádry napojené na mafii, musíme vědět, jakými prostředky se k moci dostávají. Bez takových znalostí a bez připravenosti nám žádná přímá demokracie ani zbožná přání nepomohou.Vrátím se tedy ještě jednou do 90. let.

Jan Kudláček - vydavatel Anonce a Českého deníku přišel před volbami v r.1998 s nešťastným heslem "Kdo nevolí DEU, volí komunisty". Sklidil obrovskou kritiku a nevoli, což nebránilo ODS, aby se tohoto hesla ujala a převzala ho jako vlastní protikomunistickou propagandu. Zatímco DEU prosazovala heslo jako varování před zlodějskými nomenklaturními komunistickými kádry - přeběhlíky k vlastnímu třídnímu nepříteli, ODS pojala protikomunistickou propagandu jako nástroj proti svým bývalým soudruhům, kteří zůstali KSČ věrní a ze kterých mají tito komunističtí emigranti opravdu panický strach.

Tady si dovolím malou odbočku k článku pana Dolejšího Co vědět určitě smíte. Přinejmenším o Římském klubu. Myslím si, že pan Dušek v článku Čtení z internetu neběduje, jenom upozorňuje na informace, o kterých se běžně v tisku nepíše, ale o to víc se o nich mluví mezi občany. Možná, že je to blbost, možná že se pan Dolejší bude jednou pěkně divit. Možná vyplave na povrch něco úplně nového, dobře utajeného, jisté je dnes pouze to, že nikdo neví, kdo co řídí a financuje, všichni máme nejasné útržkovité informace, které nedokážeme roztřídit na pravdivé a falešné, a proto také nevíme, proti komu a proti čemu se vlastně máme bránit.

Pan Dolejší je známý svým posměchem vůči všemu, co sám neuznává a vůči všem, kteří o něčem přemýšlejí a hledají odpovědi na své otázky. Možná, že pisatel bloudí v nesprávných bažinách, ale aspoň se o něco pokouší. Pan Dolejší si neustále stěžuje na nízkou aktivitu občanů a jakmile nějaký občan aktivitu projeví, pan Dolejší se mu začne posmívat. Posměch byl v 90. letech nejsilnější zbraní vlčí smečky na každou kritiku a na každý pokus o zastavení politické a ekonomické zločinnosti, ale posměch není diskuze. O posměchu jako zbrani toho z 90. let vím opravdu hodně, takže si nejsem tak úplně jistá, jestli pan Dolejší vůbec ví, co chce.

O Římském klubu, ale také o ruské Golgotě se v 90. letech vedly rozsáhlé diskuze a mezi členy DEU, ale i v jiných stranách a v soukromém tisku, kolovalo několik materiálů, zda je či není možné řízení politiky na základě těchto myšlenek. Tehdy byla taková politická zdivočelá situace, že jsme přemýšleli o tom, kdo vlastně stojí v pozadí evropské politiky a jakým směrem se bude ubírat, kdo vlastně řídí politiku postkomunistických států, komu tak moc vyhovuje zkriminalizovaná ekonomika a jak je možné, že se žádný stát proti tomuto mafiánství aktivně nebrání. Dodnes nikdo neví, na čem všem pracovaly socialistické prognostické ústavy, proč jejich zaměstnanci jezdili studovat do USA, Itálie a VB, jiní zase do Sovětského svazu, a toto utajování vyvolávalo různé dohady a probouzelo fantazii.

To, co se dělo v České republice se dělo ve všech postkomunistických státech podle stejného scénáře a ani v jednom státě se občanskému odporu nepodařilo zvrátit nástup mafie do politiky a vrcholové ekonomiky. Ani v jednom státě se ministerstvo vnitra, policie ani justice nepustily do tvrdého boje proti mafiím, ale všude mafii tyto složky ustupovaly a postupně s ní spolupracovaly. Odpovědi jsme dodnes nenašli. Je těžko uvěřitelné, že by se v celé Evropě nenašel jediný člověk, jediná skupina, nikdo, kdo by se veřejně postavil proti nastupující moci a měl alespoň částečný úspěch. Podle článků, které se v poslední době objevují, je vidět, že odpovědi hledáme dodnes, dodnes hledáme ty, kteří chrání a financují celý evropský politický systém. Hledáme zdroj finanční a politické síly.

V 90. letech jsme se shodli, že zneužít se dá každá myšlenka dokonce i dobrá, že není potřeba žádného vůdce, stačí vypustit z klece myšlenku do prostoru s úrodnou půdou a ona za čas bude sama plodit ovoce. Kdo dnes vypouští asociální myšlenky a jak je možné, že nacházejí úrodnou půdu i tam, kde bychom to před pár lety nečekali ? Tam hledejme odpověď.

Jedno však víme zcela jistě. Ve všech postkomunistických státech se ihned po revoluci objevily teroristické bandy z Ukrajiny, Běloruska a jiných postsovětských republik. Bandy, které terorizovaly občany tvrdým násilím od výpalného až po vraždy. Také naše rodina měla co do činění s místní bandou vycvičenou ukrajinskými borci jako nástroj vymáhání pohledávek od dlužníků a to formou násilí nejenom na dlužnících, ale také na jejich rodině a přátelích. A právě můj syn byl přítelem jednoho dlužníka, aniž by sám cokoliv komukoliv dlužil, byl zmlácen - následky : přeražený nos, otřes mozku, vymknuté rameno, natržené ramenní vazivo, naražené ledviny a několik dní nefunkční žaludek, zato mimořádně funkční střeva. Policie s tím nechtěla vůbec nic mít, řekli nám, že si musíme poradit sami, protože policisté mají také rodiny. Tyto teroristické bandy řádily ve všech městech po celé zemi, pokud vím, také v Polsku, v Maďarsku a Bulharsku, o ostatních zemích nevím. Kde se tyto bandy vzaly a kdo je financoval ? Jak je možné, že mezi nimi bylo tolik pracovníků a spolupracovníků STB ? Dnes máme tyto bandy mezi exekutory, mnoho StBáků má právnické vzdělání především z plzeňských rychlokurzů, pronikají do justice a policie je proti nim bezmocná.

Byly to tyto bandy, kdo tady vytvářel podnikatelské i politické prostředí. Ve spojení s finanční mafií postkomunistických nomenklaturních kádrů postupně ovládly parlament i senát, většinou hlasů (mnoho hlasů bylo koupeno) si schválily volební zákony umožňující jim získat pevnou pozici na politickém poli a odtud už není těžké řídit ekonomiku do vlastních rukou a postupně likvidovat zbytečné nepotřebné občany. Není potřeba pušek, tanků ani koncentračních táborů, stačí lidem sebrat peníze a oni se již zlikvidují sami nebo navzájem.

Pan Čulík často a rád píše o zbabělosti českého národa a já se vždycky naštvu, protože hází všechny Čechy do jednoho pytle, přestože tuto paušalizaci u druhých kritizuje. Češi demonstrovat nechodí, nikdy nechodili a já si myslím, že ani chodit nebudou, ale nemyslím si, že by to u většiny z nich byla zbabělost. Češi upřednostňují přímé akce, nejvíce milují tajemnost nikoliv ze zbabělosti, ale kvůli ochraně rodiny. Češi nejvíce milují partyzánštinu a proto se ze všeho nejvíc bojí sami sebe navzájem, nebo je to naopak ? Báli se i soudruzi v době socialismu a proto se udržovali v šachu sbíráním materiálů jeden na druhého, což se v dnešní době provádí znovu v konkurenčním personálním boji. Nedávno jsem byla 2x přímým svědkem toho, že se tyto praktiky naučila i dnešní mládež od svých rodičů a umí je velmi dobře používat na pracovištích. Dobře všichni víme, čeho jsou Češi schopní, jak v politice, tak na pracovištích, tak v konkurenčním boji mezi firmami. Češi dobře vědí, že jeden druhému nemůže věřit, protože vycvičení vlci budou vždycky lovit pro toho, kdo dá nejvíc, a bezbranným ovcím bečení nepomůže.

Veškerá obrana stojí na ovčáckých psech, které chrání ovce, umí štěkat i bojovat, ale jsou svázáni cíleným výcvikem. V lidské praxi to znamená, že jsou vázáni morálkou a etikou. Nikdo by si nedovolil říci, že například paní Lenka Procházková je zbabělec, ale těžko si ji představíme, jak běhá po lese s puškou v ruce nebo s pistolí čeká někde za rohem. Bojovný člověk by snadno řekl, že je paní Procházková žvanivý zbabělec, který se bojí přímé akce, že proti vlkům slova nepomohou, ale takový člověk by těžko věděl, proti komu má bojovat, kdyby mu to žvaniví lidé typu paní Lenky Procházkové neřekli. Takovíhle lidé, jako je paní Procházková nám v 90. letech strašně chyběli, nebylo to tím, že by nebyli, ale bylo jich málo a nikdo jim nevěřil, téměř všichni se jim posmívali.

Ano, pan Dolejší, mi tohle všechno připomenul svým článkem Devalvace slov a hysterie v panické situaci. Prakticky ukázal, jak to v devadesátých letech fungovalo. Ano, emotivně jsme křičeli úplně stejně jako křičeli naši protivníci o své pravdě. Překřikovali jsme se navzájem a to hodně hlasitě a emotivně, takže se dnes divím, že si to nikdo nepamatuje. Ano, paní Hromádková - svého času předsedkyně DEU to uměla podat pěkně hystericky, také si vysloužila přezdívku Baba.

Dobře si pamatuji, jak výsměch a osobní urážky umlčovali kritiky vládní politiky a sráželi na kolena všechny odpůrce, někteří vstali a pustili se znovu do boje, jiní to vzdali. Ale byla to skutečná studená občanská válka a ve válce to bez emocí nejde. To jenom dnes si někteří myslí, že Kalouskovu vlčí smečku můžeme porazit klidnou spořádanou demonstrací typu socialistického 1. máje, ale bez emocí a trochy hysterie mládež do ulic nikdo nedostane, to jenom bojovný adrenalin je přivede stejně jako je přivedl na konci devadesátých let do boje proti Klausově politice a ODS.

Tehdy se bojovalo na předvolebních mítincích, účastnili se staří i mladí ruku v ruce a bavilo nás to, jak je možné, že to dnes nejde ? Já si tu studenou válku dobře pamatuji, bojovali jsme až do konečného vítězství ČSSD a proniknutí několika malých politických stran do parlamentu. Nevím, jestli pan Dolejší někdy někde skutečně bojoval, já ano a několikrát za život, ale nepamatuji se na jediný případ, který by se obešel bez emocí. Boj bez emocí je jako moře bez vody.

Dnešní papaláši se zaklínají protikomunistickým heslem pana Kudláčka. Dobře totiž vědí, jak se trestá politická zrada a velká ekonomická kriminalita. Starší to pamatují, mladší to slyší, a přítomnost STBáckých složek v politice i ekonomice tento strach umocňují. Podvědomý strach v papaláších stále vězí, neboť zopakovat si politické metody z historických dob není pro bývalé nomenklaturní kádry žádný problém a dle hesla "Podle sebe soudím tebe" automaticky předpokládají použití historických metod i od svých bývalých soudruhů.

Dobře to vidíme na akcích proti členům KSČM na postech školských odborů krajských úřadů. U paní Baborové hrozilo pouze nebezpečí vynášením informací na veřejnost, neboť to není osoba, kterou by bylo možné začlenit do vlčí smečky a zavázat ji ke spolupráci, nejspíše ji morální důvody bránily nechat se uplatit k mlčení, ale především neměla kolem sebe nikoho vlivného, kdo by jí chránil. Taková žena do vlčí smečky nepatří, nakonec může být ráda, že ji vrčením a kňučením mladá vlčata zahnala, možná ji to zachránilo život.

Bývalý politruk Pohraniční stráže pan Sloup svoji pozici ustál, nepomohly petice ani demonstrace, na které byly stovky lidí. Pan Sloup je sám vlkem, jenom z jiné smečky, a jako správný vlk se hroutit nebude. Vlk na vlka jen tak nezaútočí a tak pan Sloup o svoji pozici nepřijde. Paní Semelová z Pražského zastupitelstva má kolem sebe vlivné přátele, kteří ji chrání. A tak bychom mohli pokračovat u každého dnešního komunisty, v politice nezáleží na kvalifikaci a zkušenostech ani na dobré či špatné vůli, ale na síle a podpoře vlivných, vlivných finančně nebo z pozice síly.

Komunistické myšlení v bývalých kádrech je natolik pevně zakotveno, že nejsou schopni se ho zbavit. Kýženého stranického cíle jsou pak schopni dosáhnout jakoukoliv cestou, tedy i cestou objížďky přes nepřátelskou ideologii, aniž by si to sami uvědomovali.

A o tom příště.

Vytisknout