Spor o parazitování: Kohoutova obhajoba švarcsystému je ryze účelová

5. 4. 2013 / Petr Gočev

Nezbývá mi než na Kohoutův článek reagovat, neboť zapadá do neblahého trendu veřejné důveřivosti vůči takzvaným odborníkům, kteří však zhusta nejsou nic jiného než public relations pracovníci hájící obchodní zájmy svých chlebodárců. Dochází pak k tomu, že přípravou důchodové reformy jsou pověřování zaměstnanci důchodových fondů, nebo k tomu, že populární i naoko odborné články vychvalující výhody státní dotace stavebních spořitelen píší akademici pobírající od provozovatele spořitelny měsíční apanáž. Lze považovat za selhání editorů, že u každého publikovaného textu tento konflikt zájmů nezveřejňují, jak je to běžné v zahraničí. Od manažerů některých korporací mi je známo, že přímo či nepřímo úkolují vydržované akademiky, aby svým psaním hájili jejich obchodní zájmy, a mělo by to být známo i čtenářům. Kohoutovi však slouží ke cti, že svým psaním nedělá ostudu žádné univerzitě. Spokojí se s tím, že je na stránkách svého zaměstnavatele označován jako "nejznámější ekonom v ČR".

Ve článku "Živnostníci, zaměstnanci a aritmetika ze základní školy" Kohout nejprve uvádí, že živnostníci nemají nárok na placenou dovolenou a podobné výhody, a musí si platit veškeré náklady spojené s podnikáním. Proti odečítání těchto nákladů od příjmů OSVČ ale nikdo nic nenamítá a zrušení možnosti odečítat prokázané výdaje nikdo nenavrhuje. Problematické jsou jen vysoké paušály uplatňované i při nákladech blízkých nule, spolu s redukcí základu pro výpočet sociálního a zdravotního pojištění na polovinu. Kohout však především zapomíná, že zaměstnanci musejí svému zaměstnavateli vydělat nejen na veškeré odvody a zmiňované benefity, ale musí mu vydělat i na náklady kapitálu a na zisk. Živnostník je zkrátka podnikatelem, managerem a zaměstnancem v jedné osobě. Odměnou za shánění zakázek a s tím spojené riziko a za vedení účetnictví mu je ta část příjmu, která by u firmy se zaměstnaci připadla na mzdy managementu, na zisk a na účetní oddělení. Pokud živnostník podniká a pracuje efektivně, není pro něj problém platit stejné daně a odvody, jaké vcelku platí obdobně zaměřená zaměstnanecká firma. Pokud jsou však tak jako v České Republice daně a odvody OSVČ legislativně výrazně sníženy oproti daním a odvodům zaměstnanců, nejedná se o nic jiného než daňovou dotaci živnostenského podnikání a švarcsystému. Chyba, které se Jan Mládek dopustil výrokem o parazitování živnostníků, spočívá v nerozlišování toho, kdo z daňové dotace OSVČ ve výsledku profituje. Pokud jsou OSVČ zaměstnávány v rámci švarcsystému, odčerpává prospěch z jejich daňového zvýhodnění jejich zaměstnavatel. V některých odvětvích je švarcsystém natolik rozšířen, že podnikatelé zaměstnávající zaměstnance regulérním způsobem se na trhu drží jen s obtížemi. Právě tito podnikatelé, snažící se o dodržování zákonů, jsou ve stávajícím systému daňového dotování OSVČ a výsledného bujení švarcsystému nejvíce biti. A když se státní aparát pokusí dodržování zákonů vynutit, vyslouží si politický subjekt toho času ovládající MPSV od Kohouta nálepku levice a přirovnání ke gestapu (není jisté, co z toho považuje za horší nadávku). Kdyby však podle Kohoutových rad státní aparát upustil od "gestapácké" regulace zneužívání švarcsystému a na švarcsystém by pod konkurenčním tlakem přešli všichni zaměstnavatelé, stala by se daňová dotace OSVČ neudržitelnou a skuteční živnostníci by tak jenom splakali nad výdělkem.

Dále se Pavel Kohout pouští do vysvětlování "aritmetiky ze základní školy", podle které by daňové zrovnoprávnění OSVČ se zaměstnanci vedlo ke zvýšení nezaměstnanosti. Vypadá to, že se Kohout na základní škole naučil pouze odečítat. Rozpočtově neutrální daňové zrovnoprávnění OSVČ se zaměstnanci by totiž přineslo snížení daňové zátěže zaměstnaneckého poměru a tím i růst zaměstnanosti v sektoru zaměstnaneckých firem. Celkový ekonomický efekt by byl pozitivní, neboť odstraněním daňové dotace OSVČ by došlo k odstranění tržní distorze udržující na trhu málo efektivní živnostníky a firmy zneužívající švarcsystém; jejich místo na trhu by zaplnily efektivnější zaměstnanecké firmy v současnosti znevýhodněné relativně vyšším zdaněním. Kohout se však uchyluje k argumentaci typické pro všechny příjemce dotací. Poukazuje na nutnost propouštění v případě zrušení dotace, aniž by zohlednili pozitivní dopad na ty, kdo se na odbouranou dotaci již nebudou muset skládat.

Závěrem podotýkám, že daňové zrovnoprávnění zaměstnanců a OSVČ neznamená nutně odstranění paušálů nebo sníženého základu daně a odvodů u OSVČ, ani zhoršení finanční situace nejméně výdělečných živnostníků. Zvýšení daňové progrese by umožnilo, aby nejen živnostníci, ale i zaměstnanci s podprůměrnými platy neodváděli žádnou daň z příjmu. Vzhledem k tomu, že část příjmů OSVČ lze chápat jako alternativu zisku právnických osob, měla by být tato část zdaňována nikoliv jako příjem ze závislé činnosti, ale jako zisk. Takže nakonec bychom se možná zase dopracovali k  určitému snížení základu daně a odvodů pro OSVČ. Anebo bychom naopak zahrnuli dividendy do základu daně fyzických osob, přičemž bychom jim však umožnili odečítat od základu daně např. investice do vzdělávání, jako je tomu v USA. Takový postup by však musle být výsledkem analýzy založené na věcných argumentech. Nekorektní argumentace Pavla Kohouta je tak pro živnostníky spíše medvědí službou.

Pro ČSSD by bylo velkou chybou, kdyby ekonomického odborníka Mládka obětovala na oltáři populistického podkuřování živnostníkům jenom proto, že v rozjitřené sjezdové atmosféře utrousil neobratnou formulaci, aby upozornil na politicky motivovanou neefektivitu systému. Já Mládkovi přeji jenom více odvahy, aby se v budoucnu nevyhýbal kritice dalších prolobovaných zhůvěřilostí české hospodářské politiky, nad kterými drží ochrannou ruku prozměnu ČSSD: dotace stravenek a stavebního spoření.

Vytisknout