Setkávání s Čestmírem Císařem -- vzpomínka (Císař v ilegalitě)

3. 4. 2013 / Oldřich Průša

Část dovolené jsme prožili na Istrijském poloostrově v Jugoslávii ve stanu u moře. Do hotelů rodiče nikdy nechtěli. Přes Vídeň jsme se vrátili do republiky 20. srpna odpoledne. Rodiče na příští den plánovali vyzvednutí peněz ze spořitelny v Praze a maminka se měla vrátit za svou maminkou a námi dvěma dětmi do chaty v Kersku, kde jsme přespali. Otec potřeboval vyřídit přípravy nového školního roku na Právnické fakultě, měl se vrátit v pátek.

Ráno už bylo všechno jinak. Vzbudila nás pozdě v noci letadla, která přistávala "za humny" na vojenském letišti v Mladé u Milovic. Z té doby mi utkvěla tatínkova věta, reagující na babiččino přetlumočení zpráv z rozhlasu, že jsme okupováni. Čerstvě probuzený a rozespalý pravil: "To by Sověti nikdy nedopustili". Babička, přeživší okupaci Maďarskem na Podkarpatské Rusi v r. 1939, vzala veškeré peníze (koruny, nějaké dináry a pár desítek šilinků, které jsme v hotovosti měli) a do sousední Jednoty šla nakoupit pečivo, mouku a nějaké trvanlivé potraviny. Zkušenost se vždy hodí. Rodiče odjeli do Prahy. Já i bratr jsme měli "zaracha," tak jsme poslouchali rádio. Pochopil jsem, že se děje něco moc špatného a srovnával jsem čerstvé události se školními znalostmi deváťáka z hodin dějepisu.

Odpoledne ve středu 21. srpna na "kerské betonce" před naší chatou zastavily dvě šestsettrojky a táta přivedl zachmuřeného pána. Č. Císaře s typickým ježkem znal z televizní obrazovky snad každý. Jenom řekl, že u nás jistý čas pobude a že se vrací do Prahy a ještě přiveze jeho ženu Jiřinu, kterou doprovází máma. Vrátil se do Prahy a k večeru trojice dorazila. Císařovi byli velmi nervózní. Uchýlili se do malé ložnice, která se jim stala až na další přechodným domovem.

Příští den ráno přijel mámin bratr Karel, který pracoval na generálním ředitelství ČKD ve Vysočanech a obšírně informoval o tom, co se v Praze děje. Samozřejmě též o zahájení "Vysočanského sjezdu KSČ". Císařovi vše pozorně vyslechli, kladli množství otázek a Císař hodnotil situaci. Byl na jednu stranu plný obav, ale věřil, že se vše vysvětlí a postupně za krátký čas uklidní. Čtvrtek proběhl při poslechu stále vysílajícího rozhlasu, promýšlení možností, hledání odpovědí na vznikající otázky.

Je třeba si uvědomit, že kromě prezidenta, generála Ludvíka Svobody, byl Čestmír Císař, předseda České národní rady, jediným nejvyšším státním představitelem, který nebyl odvezen k jednáním do Moskvy. Ale byl v ilegalitě.

Rodiče ve čtvrtek večer přivezli z našeho pražského bytu psací stroj a magnetofon. Císař si připravoval text svého vyjádření pro probíhající sjezd KSČ. Když se dozvěděl o svém zvolení do ÚV KSČ, text dostal konečnou strojopisnou podobu a já jsem byl požádán, abych Císařovo prohlášení nahrál na magnetofon. Na mikrofon přístroje Sonet B 3. Císař přečetl text dvakrát. Jedna nahrávka byla odvezena otcem do Prahy a zazněla, jako autentický dokument, pro delegáty sjezdu. Druhá nahrávka zůstala u nás, kde je tento druhý originál do dneška.

Císař ve svém vystoupení datovaném v pátek 23. srpna 1968 děkuje za zvolení za člena Ústředního výboru KSČ, zdůrazňuje význam činnosti České národní rady v průběhu příprav na nové státoprávní uspořádání /federalizaci/ Československa a vyjadřuje očekávání, že se sjednocením úsilí KSČ, Národní frontě a všeho lidu podaří dosáhnout stažení okupačních vojsk, obnovit státní suverenitu a vytvořit podmínky pro normální život.

Č. Císař o své situaci 23. srpna 1968 napsal, že byl zadržen 21. srpna ráno a "Jsem nyní pod ochranou českých komunistů a vlastenců".

Během hovorů s rodiči Císařovi hledali varianty, kam se od nás uchýlit dále. Jako první možnost zaznělo jméno Bohumila Hrabala, který měl v Kersku též chatu. Maminka šla tuto možnost prověřit, ale nepochodila, Hrabal v Kersku v srpnových dnech nebyl. Volba dále padla na spisovatele Adolfa Branalda, který v Kersku vlastnil zděný dům, ve kterém po většinu roku tvořil. Tato volba se ukázala jako schůdná. V pátek večer už za houstnoucího šera se Císař převlekl do tátových chatařských opraných montérek a přešel okolo 700 metrů po alejích k Branaldovům. Taktéž učinila v doprovodu mé matky i jeho žena.

O jejich další pouti jsme se dozvěděli až mnohem později.

Můj tatínek, jak řečeno výše, zemřel v létě 1969. Já jsem se s Čestmírem v pozdějších letech občas v Praze potkával, ale kromě nenápadného pozdravu Císař o kontakt nestál. On i mnozí další nikdy nevěděli, zda nejsou sledováni, a nechtěli nikomu dělat problémy.

Vše se změnilo až po listopadu 1989. Setkali jsme se několikrát na schůzkách Obrody, i u Císařů doma. Čestmír se zajímal o moje názory na vývoj situace v Moskvě, kde jsem do léta 1990 služebně pobýval, ptal se na můj názor na možnou ruskou reakci na případné jmenování Rudolfa Slánského naším velvyslancem v SSSR. Mojí odpovědí bylo, že Sověti mají v probíhající a vrcholící "pěrestrojce" tolik problémů, že kromě pár zasvěcených to nebude nikoho příliš zajímat. Setkávání pokračovala, v roce 2003 přednesl úvodní slovo na mé (společně s Ivanem Votavou a rovněž Michalem Marčákem) první výstavě politických karikatur, konané v Jazzové sekci.

Před třemi lety jsme tamtéž s Čestmírem a řadou jeho a našich společných přátel oslavili jeho devadesátiny. Z přátelství jsem mu při mnoha příležitostech (prezentace jeho knihy Moji prezidenti apod.), jak jeho tělesná schránka chřadla, dělal doprovod a šoféra. Jeho mozek však nadále fungoval naplno.

Naposledy se na veřejnosti objevil při příležitosti setkání s novým prezidentem Milošem Zemanem.

Zemřel přesvědčený intelektuál, demokrat, zastánce sociální spravedlnosti.

Tuto středu je pohřeb.

Vytisknout