Volby v 90. letech -- Díl první

18. 3. 2013 / Věra Říhová

Byla jsem členkou této strany, seděla jsem v okresní i krajské radě a jezdila na celostátní konference, tuto politickou stranu tedy dobře znám. DEU vznikla 7.3.1994 a byla až ke dni 27.10.2001 samostatná strana, kdy došlo k integraci s Unií svobody v rámci Čtyřkoalice. Z ODS tedy neodešla US-DEU, odešla pouze US, strana DEU neměla mezi sebou žádného bývalého člena ODS a byla tvrdým kritikem Václava Klause i nepřítelem celé ODS, přestože sama byla pravicovou stranou.

Je třeba si uvědomit, že politika byla v 90. letech vnímána trochu jinak nežli dnes. Pravicovost byla symbolem svobody a volného trhu soukromých i státních firem. Levicovost byla symbolem kolektivismu. Lépe to popsal pan Hošek v článku Neučesané poznámky nejen k případu Baborová. Individualismus v dnešní podobě je vnímán až od nástupu Topolánkovy vlády a sociální problematika byla samozřejmostí pro pravicové i levicové strany. Ani ODS si v 90. letech nedovolila to, co Kalousek s Drábkem. V druhé polovině 90. let začaly malé strany vystupovat proti Klausově privatizaci a pravice se rozdělila na dvě části, jedna sympatizovala s Klausovými metodami, druhá s nimi nechtěla mít nic společného. Ale i levice se rozdělila na komunistickou a sociálně demokratickou a v našem státě tak vznikly 4 politické proudy, z toho protiklausovská pravice a sociálně demokratická levice se začaly vnímat jako středové a voliči v tom začali mít chaos.

Heslem DEU bylo od jejího vzniku : "Nejen prosperita, ale i morálka a právo". To bylo cílem i mnoha dalších malých politických stran, které bojovaly proti způsobu privatizace vedené Václavem Klausem a nazývaly stav české politiky a vládní ekonomie pravými jmény i velmi tvrdými výrazy - korupce, privatizační rozkrádání, postkomunistické mafie, postnomenklaturní mafie, neviditelná ruka trhu jako zdivočelá zlodějská pracka, gauneři bolševických pohůnků, zlodějina vládnoucí Made in StB, politický Klaushyenismus, rudý kamarádšoft, poslední zločin století, vláda kriminálníků, vlčí smečka vypuštěná z klecí - a našlo by se spousta dalších výrazů.

DEU byla pravicová strana, která bojovala na politickém poli proti nomenklaturním komunistům, kteří ihned po listopadu zahodili stranické knížky KSČ a vstoupili do OF, KDU- ČSL a ČSSD, i do později vzniklé ODS. V těchto lidech viděla mnohem větší nebezpečí nežli v nové KSČM. DEU byla jediná, kdo prosazoval, že pravicová politika musí být vedená bez bývalých komunistů, jejichž jediná politika je rozkradení státního majetku. Přitom většinově nepožadovala zákaz komunistické strany, neboť respektovala svobodu sdružování, naopak mnozí z nás byli přesvědčení, že komunisté věrní své straně a svým ideálům škodit své zemi nebudou, protože ji budovali a rozvíjeli. Spíše jsme se většinově přikláněli k názoru, že komunistické zločiny měly být potrestány ihned po revoluci a nesouhlasili jsme s Havlovým alibistickým heslem, že nejsme jako oni. Zločiny jsou zločiny, ať je politika jakákoliv.

Ten tvrdý protikomunistický boj byl veden proti pragmatické a všehoschopné vlčí smečce, proti členům a spolupracovníkům StB, protože v nich jsme viděli zkázu celého našeho hospodářství i společenské morálky a práva.

Tato protinomenklaturní politika byla postavená na názoru, že nemůže být rozjezd kapitalismu rovnoprávný pro všechny občany, když ho řídí lidé, kteří se považují za nadlidi a do své vlčí smečky nepustí nikoho kromě vlků. Vytvoří si zákony sloužící jenom jim, všechno rozkradou a až nebude co krást, budou okrádat občany a rvát se mezi sebou. Tohle se vědělo již od počátku devadesátých let, mnoho vysoce vzdělaných lidí na to upozorňovalo, hodně občanů proti tomu bojovalo. Druhá polovina 90. let byla považovaná za studenou občanskou válku, překvapuje mě, že po pár letech už na ten boj zapomínáme.

Věděli jsme, že zločinností není možné rozvíjet nové firmy, protože ty skončí v rukou manažersky neschopných, ale jinak všehoschopných nomenklaturních kádrů a nikoliv v rukou zkušených, schopných a poctivých občanů, kteří se postarají o investice do služeb a výroby a budou své firmy rozvíjet ku prospěchu svému, svých zaměstnanců i ku prospěchu státu. V devadesátých letech vznikalo mnoho firem poctivým způsobem - na základě restituovaného majetku, bankovních půjček, vlastní prací a prací svých zaměstnanců, ke kterým měli majitelé spíše kamarádský nežli manažerský vztah.

DEU tvrdě vystupovala proti zlodějské privatizaci a upozorňovala nejenom na podhodnocený prodej českomoravského majetku do rukou zahraničních investorů, ale také na to, že akcie českých podniků musí novým majitelům zaplatit zaměstnanci těchto prodávaných podniků. Dodnes jsem přesvědčená, že některé firmy nepatří svým majitelům, protože privatizační projekty s.r.o. a akcie a.s. byly hrazeny z bankovních účtů zprivatizovaných firem a zaměstnancům těchto firem byly sníženy mzdy o úroveň splátek vůči státu, tedy privatizační projekty a akcie nebyly hrazeny ze zisku soukromé firmy, ale byly kompenzovány mzdovými náklady.

Dalším způsobem, již právně nenapadnutelným a morálně únosným, bylo založení s.r.o. z odbytového oddělení firmy nebo některého ziskového střediska, které na sebe stáhlo veškeré zisky akciové společnosti či s.r.o. a z těchto řádně zdaněných zisků byl zprivatizovaný podnik uhrazený. Sice to také znamenalo zmražení nebo snížení mezd zaměstnanců, aby byl zisk z výroby vůbec vytvořený, protože ceny energie a materiálu šly prudce nahoru a mzdy byly jedinou variabilní nákladovou položkou, ale na zisku se musel nový majitel včetně vrcholového managementu podílet svou prací, a to někdy velmi tvrdou prací od nevidím do nevidím včetně víkendů, navíc nesli na svých bedrech riziko majetkové i právní.

Z pohledu socialisticky vychovaného člověka zvyklého na výplatu podílů ze zisku všem zaměstnancům to sice vypadalo nespravedlivě, ale dodnes si myslím, že to byla jediná právně a morálně schůdná cesta k převodu státních a národních podniků do soukromých rukou. Jsem ráda, že takové podnikatele dodnes máme a že jejich firmy dodnes vyrábějí, máme v nich uchovaný český a moravský hospodářský potenciál.

Pan Stráský má pravdu v tom, že v Československu neměl nikdo finanční prostředky na nákup velkých firem a bylo nutné najít nejschůdnější cestu k privatizaci, kterou si většina občanů tehdy opravdu přála, neboť věřila, že soukromník se o svou firmu dokáže postarat, protože jeho samotného živí. Rozhodně si občané nepřály zhasnout a nechat všechno rozkrást. Klausově vládě však šlo o cílevědomou zlodějinu do rukou nomenklaturních kádrů, u kterých bylo naprosto jasné, že jim jde pouze o rozkradení socialistického majetku a rozházení těchto zprivatizovaných peněz vlastními a rodinnými požitky. Již v roce 1995 jsme hodně křičeli, že za 10 - 15 let bude naše republika rozkradená a zůstane bez průmyslu i zemědělství. DEU neustále upozorňovala na kriminální činy Václava Klause coby ministra financí a později celé jeho vlády.

Václav Klaus ničil československé hospodářství cílevědomě a systematicky od počátku svého působení ve funkci ministra financí, kam nastoupil v prosinci 1989 a již v roce 1990 pod jeho vedením přestaly přicházet do státních a národních podniků platby za státní zakázky, čímž způsobil rozsáhlou druhotnou platební neschopnost v celé republice, která kulminovala v roce 1992. V té době zahájil ministr průmyslu Vladimír Dlouhý celostátní zápočtový systém řízený svým ministerstvem. Dobře si tuto dobu pamatuji, protože jsem v jednom velké textilním podniku pracovala na finančním odboru právě na těchto celostátních mezipodnikových zápočtech.

Zemědělství bylo cílevědomě likvidováno snižováním a rušením státních dotací a byla tak politickou vůlí snižována konkurenceschopnost československých zemědělských podniků vůči evropskému trhu s potravinami. V pozdějších letech už byla tato politika hospodářsky likvidační a zemědělské podniky začaly rušit živočišnou i rostlinnou výrobu. Tato opatření neměla s volnou tržní konkurencí vůbec nic společného, byla to záměrná likvidace politickou cestou Václava Klause a Josefa Luxe, který se stal ministrem zemědělství a zároveň místopředsedou 1. i 2. Klausovy vlády.

Luxovo sociálně-tržní hospodářství bylo v naprostém rozporu s jeho zemědělskou politikou, ale uměl to hezky okecat a prosadit sociální dávky občanům postižených divokou privatizací, protože dobře věděl, odkud se peníze na privatizaci čerpají a kam se ztrácejí zisky ze státních účtů.

Další kapitolou byla likvidace textilního a obuvnického průmyslu umožněním dovozu čínského textilu a obuvi bez DPH a cla, zboží se přes hranice beztrestně pašovalo a vietnamští obchodníci prodávali většinu zboží bez účetní evidence a tudíž bez DPH a daně z příjmu. Tomu naše firmy nemohly konkurovat, kontroly vietnamských obchodníků se začaly provádět až v době, kdy většina našich textilních podniků byla zavřená. Proč ? V Evropské unii jsme tehdy ještě nebyli, byla to tudíž jenom naše vlastní vláda, která nese zodpovědnost za cílevědomou likvidaci průmyslu.

Václav Klaus nebyl žádný ekonomický začátečník ani mladistvý jelimánek. Studoval na zahraničních univerzitách především v Itálii a USA a měl o kapitalistické ekonomii rozsáhlé vědomosti a zkušenosti z mezinárodního obchodu, z Ekonomického ústavu ČSAV, z mezinárodního bankovnictví na ústředí SBČS (Státní banka československá) a nakonec z Prognostického ústavu ČSAV. "Jeho" privatizace nebyl tedy žádný hokus-pokus, jak se nám to dnes snaží namluvit pan Jan Stráský, Klausův dlouholetý spolupracovník a kamarád, ale byla to politika cílevědomě a systematicky vedená k likvidaci československého průmyslu a zemědělství. Tohle je pravá Klausova vlastizrada a nejenom jeho.

Existovalo a jistě i dnes existuje o této cílevědomé zlodějině mnoho dokumentů, ale jsem v tomto směru pesimistická a myslím si, že v nejbližších padesáti letech se o nich mluvit nebude a pak - po smrti všech zúčastněných se možná budou mladí historici, kteří nemohou nic pamatovat, prohrabovat zbytky starých materiálů a útržkovitých dokumentů a budou hledat pravdu. Pravdu, kterou většina občanů v devadesátých letech znala a dnes ještě většinu pamatuje - proto má pravice takový strach z návratu komunistů.

Vytisknout