Individuální a kolektivní paměť ve dvou středoevropských románech

3. 4. 2013 / Josef Švéda

O vymezení regionu střední Evropy se v minulosti pokoušelo mnoho autorů. Jedním z nejvýznamnějších textů na toto téma, který v osmdesátých letech rozpoutal mohutnou diskuzi, byl esej Milana Kundery Únos Západu aneb tragédie střední Evropy (1983)¹, ve kterém vyjádřil to, co "měli mnozí v naší části Evropy na jazyku -- že východoevropské země jsou v historickém a kulturním smyslu neméně západní než například Rakousko. A že zahrnovat je spolu s Ruskem k Východu je projevem zrady, které se Evropa dopouští nejen na Polsku, Maďarsku nebo českých zemích, ale především -- na sobě samé" (Kaczorowski 2007). Milan Kundera se ve svém pojetí od koncepce ryze české kultury - Češi jako malý národ, který se může ubránit pouze jedinečností a silou své vlastní kultury a ničím jiným -- ke kultuře středoevropské přesouval postupně (Bílek 2007). Do diskuze se zapojili intelektuálové nejen ze středoevropského regionu jako Danilo Kiš, Czesław Miłosz, Timothy G. Ash a také György Konrád.

Koncept střední Evropy není nic daného a to bychom měli mít na vědomí. Můžeme ale říct, že je třeba jej hodit do starého železa, neboť dnes přináší více škody než užitku, jak to ve svém eseji učinil Aleksander Kaczorowski?² Myslím si, že má stále své opodstatnění a také skýtá kromě jistých nevýhod také svá pozitiva. Nejdříve však k těm nevýhodám. Kunderův koncept se dá kritizovat z mnoha důvodů. Jednou z jeho hlavních slabin není ani tak princip vylučování, neboť každý takový pojem, aby měl smysl, tak musí jistou hranici stanovit. Problém Kunderova pojetí spočívá spíše v tom, že Rusku potažmo Východu přisuzuje "totalitární" vlastnosti, které jsou "radikální negací moderního Západu". Rusko je v této perspektivě viděno jako "jiná civilizace" (Kundera 1984: 222, 218).³ Západ je tedy spojován s autoritou myšlení a rozumem, zatímco Východ je pojímán jako "primitivní" či "barbarský". Orientalistická perspektiva, která dělí svět na civilizované "my" oproti zaostalému "druhému" a kulturně nadřazuje Západ nad Východ, tak zůstává plně funkční.⁴ Kunderovi kritikové právem poukazují na to, že se hranice "civilizace" jenom posouvá dále na jih a východ (Cornis-Pope - Neubauer 2004: 6). Nataša Kovačević tento typ diskurzu označuje jako intra-evropský orientalismus (Kovačević 2008: 83).

Přes tyto oprávněné výtky se však dá říct, že koncept střední Evropy může být použitelný i dnes. Kunderův esej měl se své době aktuální politický význam, který po pádu železné opony ztratil. Nicméně při zkoumání literatury a kultury je možné koncept dobře využít, aniž bychom spadli do orientalistické pasti. Historie tohoto území je v mnohém společná a středoevropská perspektiva nám dává možnost nahlédnout na českou kulturu v širším, regionálním kontextu. Umožňuje nám vidět se zvnějšku právě skrze kulturní projevy jiných středoevropských národů. Ty jsou si totiž v mnohém podobné, ale na druhou stranu nejsou úplně stejné -- liší se národními specifiky. Studovat kulturní artefakty svých sousedů v regionálním měřítku může být tedy pro nás velmi užitečné. Dozvíme se tak nejen něco nového o národech žijících kolem nás, ale také o sobě samých.

Kaczorowski komentuje vztah Poláků k okolním zemím: "Česko, Slovensko,  Maďarsko (nemluvě o ostatních postkomunistických zemích) představovaly tehdy pro polského čtenáře jedno velké nikde, vzdálené, cizí a nebudící větší zájem. Náš vztah k těmto zemím byl kopií tehdejšího vztahu Západu k nám." Myslím, že totéž se dá říci o vztahu Čechů ke svému okolí. Západ je stále v centru pozornosti a slouží jako vzor vyspělosti a kultury. Středoevropský horizont proniká do českého diskurzu jenom pozvolna. Doposud jsme si totiž mysleli, že "někdo, kdo se nám podobá, nemůže být zajímavý" (Konrád 1990a). Nicméně, jak dále poznamenává György Konrád ve svém eseji o střední Evropě: "Čím více se dokážeme zbavit svých komplexů, tím větších překvapení se můžeme dočkat. Dnes se ještě trochu za sebe stydíme jako chudí příbuzní. Dokud se navzájem neobjevíme, zůstaneme provinciální" (Ibid.). Středoevropská platforma nám dává příležitost toto nevědomí proměnit a rozšířit náš referenční rámec.

V poslední době je koncept střední či středovýchodní Evropy stále více používán i při studiu literatury a kultury. Můžeme zde zmínit německou knihu Zorana Konstantinoviće a Fridruna Rinnera Eine Literaturgeschichte Mitteleuropas (Konstanović -- Rinner 2003). Podle Jiřího Holého je však obraz těchto dějin "v podstatě stále založen na izolovanosti jednotlivých národních literatur" (Holý 2009: 78). Výrazným počinem v tomto ohledu je čtyřdílný projekt History of the Literary Cultures of East-Central Europe (Cornis-Pope - Neubauer 2004). Jednotícím rysem středovýchodní Evropy je zde "zápas národů s německou a ruskou hegemonickou hrozbou" (Ibid.: 6). Autoři sem navíc zahrnují i balkánské státy a Pobaltí, naopak Rakousko do zkoumaného rámce nepatří. Střední Evropa je také předmětem intelektuální reflexe v antologii textů s příznačným názvem V kleštích dějin: střední Evropa jako pojem a problém (Trávníček 2009).

Tento článek lze zařadit do výše uvedeného proudu zkoumání literatury ve středoevropském kontextu. Budu zde zkoumat téma individuální a kolektivní paměti v dílech dvou autorů - Milana Kundery a Györgyho Konráda. Nejenže oba z tohoto regionu pocházejí a píší o něm ve svých dílech, ale sami koncepci střední Evropy pomáhali tvořit.⁵ Milan Kundera je ve světě asi jeden z nejznámějších českých spisovatelů. György Konrád je významný maďarský spisovatel a esejista, jehož význam také přesahuje hranice Maďarska. Oba patří ke generaci intelektuálů ve střední Evropě, která vstoupila na scénu v druhé polovině dvacátého století. To se také významným způsobem promítá v jejich tvorbě.

Proč nazývat jejich romány středoevropské? Oba dva se zabývají dějinami svých národů, které jsou si velmi podobné. Jsou sugestivním líčením dějinných zvratů tohoto regionu. Jak Uhry, tak české země byly součástí habsburské monarchie, po první světové válce získali Češi i Maďaři samostatnost, která je však uvedla nejdříve do německého područí a potom na dlouhou dobu do sovětské náruče. V obou vyprávěních se objevují chvíle tání ukončené příjezdem tanků. Je to zkrátka příběh dvou národů, které se rády označují jako malé, někde mezi Západem a Východem.

A proč stojí v centru zájmu zrovna paměť? Střední Evropa je i kvůli své pozici mezi velmocemi prostorem, v němž se ve 20. století radikálně proměňovala národní historická vyprávění. Kolektivní paměť se přetvářela po vzniku samostatných států v roce 1918, po komunistických převratech i následkem změny režimů v roce 1989. Ve všech těchto obdobích byly národní historické sebereprezentace ovlivňovány dobovými mýty a ideologiemi. Sochy a pomníky se po každé změně vyměnily za jiné, ulice se přejmenovaly podle současných hrdinů, byly napsány nové příběhy o minulosti, historická paměť se proměnila. Analyzované romány se zabývají pamětí jak na rovině kolektivní, tak individuální. V Knize smíchu a zapomnění (1981), jak sám název napovídá, hraje paměť a zapomínání důležitou roli. Postavy románového světa svou paměť přikrášlují, anebo naopak pracně rekonstruují. Kolektivní paměť si pak podmaňují státní instituce. V Konrádově románu Spoluviník [A cinkos] (1990c)⁶ není paměť přímo tématem vyprávění. Způsob narace, který simuluje dynamický proces vybavování si minulosti, nás však vybízí k zamyšlení nad rolí paměti ve významové výstavbě románu. Obě zkoumané knihy vyšly na Západě přibližně ve stejné době.⁷

Paměť pod existenciálním drobnohledem románu

Kunderův text je mnohovrstevnatý a má více významových těžišť. Jedním z témat, které se objevuje ve všech jeho oddílech a je nahlíženo z různých stran, je paměť v opozici k zapomnění. Román je poskládán z několika příběhů, které nejsou (až na příběh Taminy) propojeny dějovou návazností. To, co je spojuje, je kromě smíchu právě téma paměti a zapomnění. "Celá tato kniha je román ve formě variací. Jednotlivé oddíly následují po sobě jako jednotlivé úseky cesty, která vede dovnitř tématu, dovnitř myšlenky, dovnitř jedné jediné situace, jejíž pochopení se mi ztrácí v nedohlednu" (Kundera 1981: 175), komentuje vypravěč tuto kompoziční specifičnost. Variace je stěžejní pojem v celém Kunderově díle.

Román se otevírá meditací nad vymazáním fotografie Vladimíra Clementise z propagandistických fotografií v padesátých letech. Clementis prý půjčil Klementu Gottwaldovi čepici v únorovém mraze, když stáli na balkóně a Gottwald četl svůj slavný projev. "O čtyři roky později Clementise obžalovali ze zrady a pověsili. Propagační oddělení ho okamžitě vyškrábalo z dějin a ovšem i ze všech fotografií. Od té doby stojí už Gottwald na balkóně sám. Tam, kde býval Clementis, je jen prázdná zeď paláce. Z Clementise zbyla jen čepice na Gottwaldově hlavě" (Ibid. 9). Po tomto expozé následuje úderná myšlenka, kterou vypravěč připisuje hlavní postavě prvního oddílu, bývalému komunistovi dnes však disidentu Mirkovi: "Boj člověka proti moci je boj paměti proti zapomnění" (Ibid.). Tato teze je jakýmsi obecným vyjádřením snahy státu o přepisování dějin a vymazání kolektivní paměti. Totalitní moc se snaží o vytvoření vlastního dějinného obrazu.⁸ Tato myšlenka je vypravěčem dokládána na mnoha příkladech.

Státní moc vymazává lidi, kteří se aktivně účastnili obrodného procesu před rokem 1968 jako "chybu ze školní úlohy". V této souvislosti jistě stojí za zmínku, že Kundera byl za publikaci této knihy zbaven československého občanství. Jeho teze jako by se tak symbolicky potvrdila. Je výmluvné, že z ústavů jsou vyhazováni historikové -- ochránci kolektivní paměti: "`Národy se likvidují tak`, říkal Hübl, 'že se jim nejdříve vezme paměť. Zničí se jim jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost a vymyslí jinou historii. Národ pak zvolna začne zapomínat, čím je a čím byl. Svět kolem něho to zapomene ještě mnohem dřív`" (Ibid. 169). Kromě toho se také opět začaly bořit pomníky a měnit názvy ulic, neboť "jméno je kontinuita s minulostí."

Symbolem normalizačního vymazávání paměti je pak "prezident zapomnění" Husák a také jeho "dvorní šašek" Karel Gott, který reprezentuje hudbu bez paměti, přitom cílem této hudby je přesvědčit "svou okupovanou zemi, aby zapomněla na trpkost dějin a oddala se radosti ze života" (Ibid. 190). Tyto příklady věrohodně ukazují, že vnucené zapomínání je mnohostranný proces, který zasahuje do všech složek veřejného života.

Kundera však nezůstává ve svém existenciálním průzkumu u paměti kolektivní, ale analyzuje také paměť jednotlivce. Postava Mirka je z tohoto hlediska silně ambivalentní a je klíčem k uchopení významového pohybu románu. Na jedné straně chce Mirek bojovat proti státní moci - pečlivě zapisuje všechny schůzky s disidenty, na straně druhé brojí proti své vlastní, osobní paměti. Kdysi totiž miloval ošklivou a naivní komunistku Zdenu, stydí se za to a namlouvá si, že ji nikdy neměl rád. Dokonce chce zničit milostné dopisy, které jí kdysi posílal. Proč o ně tolik usiluje? Zmocňuje se jej touha "sáhnout rukou daleko do minulosti a uhodit tam pěstí. Touha rozřezat nožem obraz svého mládí. Vášnivá touha, kterou neuměl ovládnout a která již zůstane nenasycena" (Ibid. 26). Vypravěč dochází k provokativnímu závěru: "Mirek je přepisovač dějin stejně jako komunistická strana, jako všechny politické strany, jako všechny národy, jako člověk" (Ibid. 28). Vymazávání paměti je tedy vlastností jak jednotlivce tak celého lidstva - je charakteristickým znakem člověka.

Každý z nás má vzpomínky, které se ať už vědomě nebo nevědomě snaží vytěsnit. Paměť je selektivní, udržuje nás ve stavu slastné amnézie. Říká se, že si pamatujeme spíše ty dobré věci, ale ve skutečnosti naše paměť uchovává minulé události tak, abychom se viděli v lepším světle. Temnější stránky naší minulosti zaháníme pryč jako můry, naše vzpomínky na ně pomalu blednou a občas se vynoří ve chvílích děsivé anamnésis. Skrze svou nedokonalou a zrádnou paměť splétáme příběhy svých životů a retušujeme svůj obraz, stejně tak jako propagační oddělení maže z fotografií Vladimíra Clementise. Postava Mirka ukazuje člověka právě v tomto světle. My všichni jsme přepisovači vlastní historie.⁹

Sémantickým pandánem k Mirkovi je postava emigrantky Taminy. Ta se nesnaží jako Mirek svou historii vymazat, ale naopak ji chce stůj co stůj rekonstruovat. Nevyrovnala se stále se smrtí svého manžela a žije v minulosti a pro minulost. Jenomže paměť ji zrazuje -- nemůže si vybavit ani všechny společné dovolené. Jedinou nadějí pro navrácení paměti jsou deníky, neboť "zřítí-li se vratká stavba vzpomínek jak špatně postavený stan, zbude z Taminy jen pouhá přítomnost, ten neviditelný bod, to nic sunoucí se zvolna ke smrti" (Ibid. 96). Zápisníky jsou ovšem v Praze a nakonec se k nim nedostane. Snaha žít ze vzpomínek je stejně marná a pošetilá jako Mirkova touha zničit milostné dopisy z mládí. Paměť si nemůžeme podmanit, ačkoliv se o to všichni sebevíc snažíme -- nejde ji ani úplně vymazat ani jednoduše rekonstruovat.

Totéž, co bylo řečeno o individuální paměti, platí i o paměti kolektivní zvěčněné v dějinách jednotlivých národů: "Lidé křičí, že chtějí vytvořit lepší budoucnost, ale není to pravda. Budoucnost, to je jen lhostejná prázdnota, která nikoho nezajímá, kdežto minulost je plná života a její tvář nás dráždí, popuzuje, uráží, takže ji chceme zničit nebo přemalovat. Lidé chtějí být pány budoucnosti, jen aby mohli měnit minulost. Bojují o vstup do laboratoří, v nichž se retušují fotografie a přepisují životopisy a dějiny" (Ibid. 28). Manipulace s minulostí je lidská vlastnost, která začíná na individuální rovině, u každého z nás a končí falzifikací kolektivní paměti. Kundera problematizuje koncept objektivní a jednotné historie, zpochybňuje absolutní platnost jakéhokoliv osobního či národního příběhu. V každé historické epoše převládá určitý diskurz, který je také diktován mocenskými strukturami. Příběh je "pravdivý" pro skupinu lidí, která sdílí stejná přesvědčení a hodnoty (komunisté, neokonzervativci, Češi, Maďaři apod.). Jednotlivá uskupení se potom stmelují, neboť si vyprávějí příběhy vyhovující jejich vlastním výkladům historie a světa, které jsou v opozici k narativům skupin ostatních.¹⁰

Přemazávání paměti není tedy jev charakteristický pouze pro normalizační Československo, ale provází české (či obecně řečeno lidské) dějiny již od pradávna: "Ulicemi, které nevědí, jak se jmenují, bloudí přízraky skácených pomníků. Kácela česká reformace, kácela rakouská protireformace, kácela československá republika, káceli komunisté a skáceny jsou dokonce i sochy Stalinovy" (Ibid. 168). Vůle k zapomnění je symptomatickým rysem každé společnosti v jakémkoliv historickém období.

Richard Esbenshade ve své studii klade důraz na Kunderovo pojetí státu, který "pravou" minulost smazává oproti paměti, která vzdoruje (Esbenshade 1995: 75). Ačkoliv Esbenshade přiznává, že tato teze je nejednoznačná a je v románu dále zpochybňována, neváhá ji označit jako "kunderovské paradigma", které zobecňuje a tvrdí, že se stalo "vůdčím principem v disidentských hnutích při národním sebeuvědomování intelektuálů ve střední Evropě pozdních sedmdesátých a během osmdesátých let" (Ibid.). Významové těžiště textu se tedy přelévá pouze na jednu misku vah - boj disentu s komunistickou mocí.

Kunderův román se však nedá sevřít do jednoznačných interpretací, neboť zde vždy soupeří více hlasů. Polyfoničnost je dominantní vlastností jeho děl. Každá interpretace je jenom jednou z možností. Mnou nabídnuté čtení řadí Kunderu do kontextu navýsost postmoderního. Přímo se nabízí souvislost s analýzami Michela Foucaulta o vztahu moci a vědění a jeho průzkumu epistémé či s Lyotardovou dekonstrukcí velkých vyprávění, které byly ve stejné době, kdy byl román publikován, vlivné na francouzské intelektuální scéně a dodnes do značné míry formují paradigma humanitních věd. Kořenem těchto myšlenek není pouhý relativismus, ale spíše poukázání na složitost poznávacího procesu a znesamozřejmění našeho přístupu ke skutečnosti. Takovýto gnozeologický apel rezonuje světy všech Kunderových opusů.

Analýza (středoevropské) paměti skrze románové vyprávění

Hlavní hrdina Konrádova románu kafkovsky nazvaný pouze iniciálou T. vypráví retrospektivně příběh svého života. T. je bývalý revolucionář a pozdější disident. Pochází sice ze zámožné židovské rodiny, ale již v meziválečném období se z něj stává přesvědčený komunista. Za druhé světové války se zapojuje do komunistického odboje, je zatčen a poslán do pracovního tábora. Po neskutečných peripetiích se přidává k Rudé armádě, bojuje proti nacistickému Německu (a paradoxně také Maďarsku) a po válce pomáhá uskutečňovat komunistickou idylu. Stává se vysokým stranickým funkcionářem. V době politických procesů je uvězněn, málem popraven, v roce 1956 se pak účastní maďarské revoluce na straně povstalců. V uvolněnější éře šedesátých let může celkem svobodně vědecky pracovat, cestuje na Západ, načež se posléze stává režimu opět nepohodlným a je uvězněn. Nakonec, smířen se svým osudem, končí v psychiatrické klinice.¹¹

Vypravěč a hlavní postava T. nám v ich-formě sděluje svůj příběh. Jeho vyprávění není lineární, ale rozvětvené. Nějaká událost nebo věc vyvolává obraz dávno prožitého okamžiku, vzpomínku na nějakou jinou příhodu nebo člověka, které zase ženou vyprávění jiným směrem. "Vypravěčova paměť je nepředvídatelná, nekontrolovatelná a mnohdy si odporuje; kymácí se sem a tam, spočívá často na trapných, bolestných a dokonce i potupných prožitcích, znehybňuje namísto toho, aby dávala sílu" (Esbenshade 1995: 75). T. končí v psychiatrické klinice, kde se paradoxně cítí bezpečný a chráněný před bláznovstvím světa. Opustil veškeré naděje, neustále se obviňuje -- z vražd, které spáchal za války, byť zabíjel válečné zločince, ze svého působení v komunistické straně, z krachu manželství...

Jeho vzpomínky jsou stále s ním: "Už se mi nechce pořád s sebou vláčet minulost!" (Konrád 1990c: 45).¹² V průběhu celého románu se vyznává ze svých omylů a chyb: "V době své politické činnosti jsem ne vždycky nosil zbraň, ale proslov jsem mohl tasit kdykoli. Chtěl jsem měnit ostatní, aby byli jako já. Má osobní, subjektivní pravda mě strhovala a každá námitka urážela. Byl jsem nesnášenlivý pokrytec a s alkoholem moje samolibost ještě rostla. [...] Na stará kolena jsem se uklidnil, možná, že jsem už zabil dost lidí [...]" (Ibid. 58). Nad svým osudem ale nenaříká, je s ním smířen, stejně jako si je vědom toho, že za své činy nese zodpovědnost. Z temného světa minulosti mu nepodá pomocnou ruku ani žádný Bůh, který by mu odpustil a dal rozhřešení. Se svými hříchy bude žít až do smrti.

Americký spisovatel a sociolog Richard Sennett vytýká románu v jinak příznivé kritice jediné: "Konrád neuspokojivě popisuje iluze, se kterými vypravěč začal. Ztroskotanec vypráví o svém komunistickém přesvědčení v mládí, skoro jako by popisoval adolescentní selhání" (Sennett 1982). Nicméně právě tohle může být záměrem textu. T. vidí svůj příběh prizmatem svých vzpomínek. Každé vyprávění skrze vzpomínání je jenom reinterpretací minulosti. T. nemůže uniknout vlastním prožitkům a nese s sebou svoji pozdější zkušenost. Jeho tehdejší mladický zápal se mu prostě nevybavuje. Těžko se může vcítit do minulosti, jak kdysi věci opravdu vnímal, neboť nános vzpomínek jí dává vždy jiný nátěr a znemožňuje pochopit jeho tehdejší motivy. Paměť mu ukazuje jeho vlastní obraz, kterému sám moc nerozumí. "Dnes se nedokážu přít s člověkem, jímž jsem byl. Připadá mi jako můj syn, jen mě nechává úplně chladným" (Konrád 1990c: 182).¹³

Prožitá zkušenost překrývá vzpomínky na někdejší nadšení v mládí. Tuhle propast mezi minulostí a přítomností není schopen překlenout věrohodným mostem paměti. V tom se Konrádův hrdina nápadně shoduje s postavami Kunderovými. Modernistická narace Spoluviníka se ale zcela nerozpouští do nepřehledné změti nesouvislých epizod. Román je rozdělen do pěti oddílů, přičemž v každém z nich je poměrně ucelená část života hlavní postavy, které se příznačně kryjí s dějinnými zvraty Maďarska (meziválečné období, válka, budování komunismu, revoluce, disent). Proustovská zkoumání paměti nepostrádají ale ani narativní spád, který nám umožňuje abstrahovat ze sledu sekvencí poměrně ucelenou fabuli. Konrádův román je průzkumem paměti zevnitř. Jeho vypravěč reprodukcí příběhu pomocí paměti ukazuje některé její vlastnosti - nespolehlivost, obtížnost vytvořit koherentní obraz minulosti na základě svých vzpomínek. Vyprávění samo je nástrojem analýzy paměti. Vypravěč o ní dlouze nemedituje jako subjekt v Kunderově románu, ale i tak má v textu nezastupitelné místo. Čtenář je konfrontován s proudem vzpomínek, z nichž není možné spolehlivě hodnověrný příběh s nějakým mravním poselstvím. Je zanechán na pochybách.

Kundera naopak analyzuje paměť zvnějšku. Jeho postavy nemají být lidmi z masa a kostí. Vypravěč vždy poukazuje na jejich konstruovanost. Jsou modelem, pomocí něhož se zkoumá ta či ona myšlenka. Variacemi témat a motivů se dociluje jiného náhledu, změny perspektivy, která zjemňuje existenciální rozbor. Kundera však nekonstruuje žádnou apriorní, deduktivní tezi, kterou by se příběhem snažil dokázat. Otevírá široké interpretační pole, rozumění je v kompetenci čtenáře. Vyznění jeho románů také není jednoznačné zejména díky variacím, paradoxním situacím a intersubjektivnímu náhledu jednoho či více vypravěčů nebo postav.

Paměť střední Evropy

Vyprávění ztroskotance T. i Mirka se kryjí s příběhem celého regionu. Jejich paměť je pamětí jedné středoevropské generace: "Až dosud jsme byli herci na provinční scéně v srdci Evropy, teď se z naší země stane jeviště experimentálního divadla. Svět vždycky přihlíží, když se někde děje něco nového. Nemáme auta, říkal jsem si, ale vejdeme do dějin. A taky jsme vešli" (Konrád 1990c: 180). Úvahy T. nám připomenou Kunderova Ludvíka z Žertu, který měl také pocit, že jeho generace konečně svírá kormidelní kolo dějin. Konrádův hrdina byl touto představou přímo posedlý: "Dnes jsme stát, zítra světová velmoc s hlavním městem Moskvou! Vyhlaďme všechny národní předsudky a tradice, mysleme jen ve světovém měřítku! Atlantické státy musí ustoupit, musí se sklonit před vojenskou a ideologickou přesilou! My, komunisté ze střední Evropy, budeme prostředníky mezi Moskvou a západním světem; sjednotíme ekonomii s politikou, práci s volným časem; vyrovnáme nesrovnalosti. Útlak je pro nás výchovný prostředek; ať se lidé naučí přát si jen to, co pro ně chceme my!" (Ibid.).

Nebyly to však státy střední Evropy, které by psaly světovou historii. Ta byla již odpradávna diktována někým jiným. Středoevropští intelektuálové po válce podlehli klamné iluzi, že konečně nastala pravá chvíle, kdy budou moci do dějin vstoupit. Z experimentálního dramatu se však stala pouze krvavá fraška a z následků se mnozí nevzpamatovali dodnes: "A tehdy ti mladí, chytří a radikální lidé měli najednou pocit, že poslali do světa čin a ten začal žít svým vlastním životem, přestal se podobat jejich představám a nedbal na ty, co ho zrodili. Ti mladí a chytří lidé začali tedy křičet na svůj čin, začali ho volat, napomínat, honit a pronásledovat. Kdybych psal román o generaci těchto nadaných a radikálních lidí, nazval bych ho 'Pronásledování ztraceného činu`" (Kundera 1981: 15). V obou narativech -- českém i maďarském -- se objevuje stejné téma viny, která nemůže být lehce odčiněna. Celá jedna generace zažila kruté probuzení z poválečného snu o šťastné společnosti. Z dalších iluzí o změně poměrů je zase vyvedly kolony sovětských (či dalších "spřátelených") tanků.

Vyprávěním proti zapomnění?

Oba romanopisci docházejí, ač z opačných směrů, ke stejnému závěru: paměť individua i kolektivu (národa či jiné skupiny) je nespolehlivá, nestálá a manipulovatelná. Je vystavena vnitřnímu tlaku jednotlivců (Mirek, T.), kteří se snaží před ostatními i sami před sebou paměť falšovat a retušovat svůj vlastní obraz, nebo jenom prostě zapomínají a nejsou s to si vybavit, jak se věci udály, ačkoliv o to sebevíc usilují (Tamina). Naše paměť je ale ovlivňována i vnějšími činiteli - mocí společenských institucí (v nejširším slova smyslu), které reprezentují zájmy vládnoucí skupiny. Individuální i kolektivní paměť je v tomto ohledu v mnohém podobná. Charakteristickým rysem člověka je zapomínání, neschopnost reflexe vlastních chyb a zločinů.

Ačkoliv nemůžeme dosáhnout objektivního poznání minulosti, neboť jsme v zajetí nespolehlivosti individuální i kolektivní paměti, můžeme se alespoň pokusit na některé věci nezapomenout. Polem takového "připomínání" může být právě román. Ten je v pojetí Milana Kundery nástrojem k tomu, aby nám připomněl důležité události antropologického významu, které jsou opomíjeny historiky (Kundera 1988: 37). Píše tedy jakousi alternativní, paralelní historii, která zkouší vzdorovat obecné tendenci k zapomínání a překonat všeobjímající amnézii. Zároveň jsou ale jeho romány varováním před jednoznačností historických vyprávění, neboť ta jsou vždy formována nějakou ideologií. Stejně tak můžeme rozumět Konrádovu textu: románové vyprávění skrze nedokonalou paměť není nutně pravdivé, ale alespoň tvoří určité subjektivní svědectví, zaznamenává paměť v procesu vybavování si minulosti. K tomuto narativu však musíme také přistupovat velmi opatrně a kriticky, neboť mnohé vzpomínky z něj subjekt vytěsnil, mnohé přikrášlil a některé si mohl i vymyslet.

Střední Evropu je možné vidět jako region, pro jehož obyvatele hrají dějiny a kolektivní paměť významnou úlohu: "Zřejmě největším bohatstvím, které lidé v naší části Evropy mají, je historie a paměť. Sdílíme společnou minulost s lidmi podobného etnického a národního zázemí. Je vskutku ohromující, jak často lidé z těchto zemí mluví o malých historických detailech. V Maďarsku například datují své vlastní životopisy podle důležitých letopočtů v našem století -- například rokem 1946 či 1956" (Konrád1990b: 92). Konrádův výčet bychom mohli paralelně uplatnit i na české země. Změny životních osudů se zde mnohdy datují výraznými mezníky let 1938, 1948 nebo 1968 a 1989. Historie ve střední Evropě, řečeno s Konrádem, k lidem přichází. Bylo by však chybou vidět dějiny regionu výhradně jako podřízené vnějším tlakům a diktátu velmocí. Takové vidění sebe sama sice ze středoevropských historických aktérů smývá vinu, ale vede jenom k dalšímu retušování historie po vzoru Kunderových a Konrádových postav. V českém případě tak vzniká například mýtus jaltské "zrady", který slouží k vidění Československa jako bezmocné oběti dějin a umožňuje svalit vinu za zločiny páchané i samotnými Čechy na někoho jiného. Mirek stejně jako T. byli totiž nejen oběťmi režimu, ale i jeho spolutvůrci. Středoevropské národy též rády zapomínají na své nacionalistické vášně, které mnohdy vyústily v krveprolití. Mytologizace minulosti, preference vlastního národního narativu před ostatními a prezentace sama sebe jako oběti dějin, všechny tyto vlastnosti by mohly být přidány do inventáře definic střední Evropy. Oba romány můžeme číst také jako výzvu nepodléhat jednoznačnosti středoevropských historických vyprávění, neboť jak individuální, tak národní paměť je nestálá a snadno podléhá zapomnění.

Esej vyšel v časopise Česká literatura.

Poznámky

1) Anglicky vyšel esej v roce 1984 pod názvem The Tragedy of Central Europe [Tragédie Střední Evropy].

2) Kaczorowski argumentuje: "Za prvé nám vnucuje představu fiktivního historicko-kulturního společenství, která se míjí se skutečností Středovýchodní Evropy. Za druhé ztotožňuje Střední Evropu se Západem, což rovněž neodpovídá pravdě, způsobuje, že nedoceňujeme kulturní výjimečnost a různorodost naší části kontinentu a svévolně vylučujeme z evropských procesů Rusko. A kdyby jenom je! Ten pojem se příliš často (podobně jako pojem Západu) stává nástrojem vylučování -- a to je třetí důvod, abychom ho přestali užívat" (Kaczorowski 2007).

3) Všechny citáty z angličtiny přeložil J.Š.

4) "Orientalismus" je termín Edwarda Saida, který jej pojímá jako "diskurz o Orientu, který se rozvinul na Západě. Západ prezentuje vše odlišné znevažujícím způsobem; profiluje a privileguje vlastní identitu a ospravedlňuje hegemonistické nároky na tak vymezený svět" (Nünning-Holý-Trávníček 2006: 571). Ke kritice Kunderova konceptu viz též (Palladino, Švéda 2010).

5) Konrád 1990. Kundera zejm. 1983, 1988, 2007.

6) Anglicky vyšel román roku 1983 pod názvem The Loser [Ztroskotanec].

7) Těmto dvěma románům se již věnoval Richard Esbenshade (1995), nicméně použil je jako ilustraci širších historických událostí a poněkud zplošťuje jejich mnohovrstevnatost. Tento článek je tak do jisté míry i polemikou s Esbenshadeho studií.

8) Zde se nám vybavuje Orwellův román 1984, ve kterém hraje tento proces také významnou roli.

9) Jan Čulík ve studii (2007) o rané Kunderově tvorbě poukazuje na spisovatelovu snahu přepsat vlastní historii a uvrhnout svoje počáteční dílo v zapomnění. Zároveň romanopisec v rozhovorech pro západní tisk retušuje svůj životopis, když tvrdí, že byl v padesátých letech v podstatě neznámým českým intelektuálem (k tomu viz též Jungmann 1988).

10) Různé příklady ztráty dějinné paměti v národních narativech uvádí ve své eseji Václav Umlauf: "Poruchou paměti trpí i slovenští katoličtí obhájci presidenta Jozefa Tisa, jenž oficiálně podepsal deportace slovenských Židů do vyhlazovacích táborů a odmítl podat demisi, k níž ho vyzval Vatikán. Stejným výpadkem paměti trpí Češi i Němci, pro něž se konec války stává osudovým bodem dějinného vzpomínání. Němci zapomínají na svou nacistickou minulost a na její zvěrstva a podržují ve své národní paměti pouze zločiny nuceného vyhnání. Češi znají od května 1945 pouze nacistický teror a nevidí vlastní podíl viny na utrpení německých vyhnanců" (Umlauf 2007).

11) Příběh se částečně kryje s autorovou biografií. Sám Konrád byl aktivní jak v revolučních dnech roku 1956, tak v prostředí maďarského disentu. Nicméně román má daleko k tomu, aby mohl být nazván Konrádovou autobiografií, jak to činí ve své studii Esbenshade (1995) -- Konrád nebojoval ve druhé světové válce a ani nebyl vrcholným komunistickým funkcionářem.

12) V anglickém překladu se píše: "ošuntělý kufr své minulosti" (Konrád 1983: 40).

13) Toto téma se objevuje i v Kunderově pozdním románu L'ignorance [Nevědomost]. Emigrant Josef si čte své deníky z mládí a nemůže pochopit, co má dnes společného s tím "usmrkancem" [morveux], kterým kdysi byl (Kundera 2003: 81).

Literatura

BÍLEK, Petr A.: 2007 Milan Kundera: Concepts of Moving From the Concepts of Czech to Central European Literature; Přednáška proslovená na Glasgow University v listopadu 2007.

CORNIS-POPE, Marcel -- NEUBAUER, John: 2004 History of the Literary Cultures of East-Central Europe: junctures and disjunctures in the 19th and 20th centuries. I. (Amsterdam/Philadelphia: John Benjamins Publishing Company)

ČULÍK, Jan: 2007 Man, a wide garden: Milan Kundera as a young Stalinist; Blok, miedzynarodowe pismo poswiecone kulturze stalinovskiej i poststalinowskiej. http://eprints.gla.ac.uk/3806 (přístup 15.1.2008).

ESBENSHADE, Richard S.: 1995 Remembering to Forget: Memory, History, National Identity in Postwar East-Central Europe; Representations, Special Issue: Identifying Histories: Eastern Europe Before and After 1989, č. 49, s. 72-96. http://www.jstor.org/stable/pdfplus/2928750.pdf (přístup 19.3. 2010)

HOLÝ, Jiří: 2009 Jak psát a nepsat dějiny české literatury; Česká literatura VI, s. 775-801

JUNGMANN, Milan: 1988 Cesty a rozcestí (Londýn: Rozmluvy), s. 228-29

KACZOROWSKI, Aleksander: 2007 The Great Central European Swindle; Listy, č. 1 http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=071&clanek=010711 (přístup 15.1.2008).

KONSTANTINOVIĆ, Zoran -- RINNER, Fridrun: 2003 Eine Literaturgeschichte Mitteleuropas (Innsbruck/Wien: Studeinverlag)

KOVAČEVIĆ, Nataša: 2008 Narrating Post/Communism: colonial discourse and Europe's borderline civilization (London/New York: Routlege)

NÜNNING, Ansgar -- HOLÝ, Jiří --TRÁVNÍČEK, Jiří: 2006 Lexikon teorie literatury a kultury (Brno: Host)

PALLADINO, Mariangela - ŠVÉDA, Josef: 2010 Orientalism and Balkanism: Milan Kundera's search of Central Europe in Simpson, Jim; Macdonald, Eilidh (eds.): The Culture Mangle: Conflict and Violence in Language and Culture, Tous Azimuts 4, Glasgow: Glasgow French and German Publications, s. 55-69

SENNETT, Richard: 1982 A Dark Novel of Eastern Europe; The New York Times, 26.září http://query.nytimes.com/gst/fullpage.html?res=9F06EED91038F935A1575AC0A964948260&sec=&spon=&pagewanted=all (přístup 15.1.2008)

TRÁVNÍČEK, Jiří (ed.): 2009 V kleštích dějin: střední Evropa jako pojem a problém (Brno: Host)

UMLAUF, Václav: 2007 Historická paměť a dějiny; Referát pro symposium Dialog medzi teológiou a filozofiou konaném ve dnech 22. až 23.6. 2007 v Bratislavě. http://www.umlaufoviny.com/www/publikace/publikace/Eseje/historie.html (přístup 15.1.2008).

Vytisknout