ANALÝZA

Sjezd je za dveřmi, sociální demokraté

12. 3. 2013 / Štěpán Kotrba

Při prvním fúzování naštěstí existovala zahraniční sekce ČSSD a ta nakonec byla i tím, co českou sociální demokracii zachránilo v polistopadové historii. Tehdejší vláda – vedená Václavem Klausem – se zkoušela zbavit se svého oponenta tím, že mu sebere jeho historický majetek – Lidový dům, který sociálním demokratům hned po listopadu vrátili komunisté. Spolu s 15 miliony, ze kterých zmizely čtyři, ještě než dorazily do pokladny Lidovém domě. I to je dobré si občas připomenout. Vláda vedená ODS se neštítila ani podlých útoků. Největší škody si ale sociální demokraté napáchali sami. Paroubkův a Tvrdíkův zásek do stranické pokladny pro prohrané volby posvětili všichni kolem něj. A ti všichni dnes sedí v politickém gremiu či předsednictvu strany. A Tvrdík dělá místopředsedovi strany poradce...

Možná, že si sociální demokracie vzpomene i na nejslavnější část své polistopadové historie – na menšinovou vládu svého bývalého předsedy, dnes prezidenta Miloše Zemana v letech 1998 – 2002 a na trojkoaliční vládu, vedenou ČSSD v letech 2002 – 2006. Snad se najde i čas na objektivní zhodnocení přínosu křesťanských demokratů a liberálů do této koalice. Případně na přínos Zelených k pravicové politice v letech následujících. Snad se najde čas i na zhodnocení dnešního stavu v těchto trpasličích politických formacích. A snad si najde čas i na objektivní a nezaujaté rozhodnutí o kladech a záporech menšinové vlády pro politiku ČSSD a její vnímání mezi lidmi.

Ovšem položme si otázku – na co by v polistopadovém období měla být sociální demokracie opravdu hrdá?

Možná, že část sociálních demokratů však bude právě období 1998 – 2002 považovat za období hanby. Vždyť to přece bylo období mediálně tak vysmívané a dehonestované „opoziční smlouvy“... Sledujeme-li rétoriku některých vedoucích představitelů sociální demokracie a nikoli jen těch současných – pak někdy se lze domnívat, že vláda v letech 1998 – 2002 byla něčím nechtěným, na co by snad – podle těchto názorů – bylo nejlepší zapomenout. Copak to nezaznělo i v nedávné prezidentské kampani kandidáta sociální demokracie? Přitom o šest let dříve, v roce 1992 měla sociální demokracie s bídou 7,67 procent. V roce 1996 získala 26,44 a v roce 1998 vyhrála s 32,31 procenty volby.

Jsou to, pravda, hlasy ojedinělé. Takřka sirotčí. Stýská se jim po středové politice zákulisních diplomacií. Nicméně charakterizují názorový kvas, který je sice někdy dokladem demokratických poměrů, ale také názorové neujasněnosti, ne-li přímo názorových zmatků. Je dnešní sociální demokracie liberální demokracií, křesťanskou demokracií nebo dokonce ekologickorevoluční stranou, podporující fotovoltaiku, větrníky, teplo chlévské mrvy, praní na valše a hromadnou migraci na ves? A kdo má rád stranu, která neví, co vlastně chce a co je dobře či naopak špatně? Temelín nebo solární panely? Losnu nebo Mažňáka?

Stejně tak je tomu s postavou tehdejšího předsedy sociální demokracie Miloše Zemana, který byl nakonec ze strany, kterou přivedl k historickému vítězství, potupně vypuzen.... Byl v té době 90. let snad někdo jiný v sociální demokracii, kdy by byl schopen zformulovat stejně efektivní politickou strategii a dosáhnout s ní vítězství ve volbách? A také – jak se to stalo okřídleným úslovím – vstoupit do Strakovky hlavním vchodem? Snad Rudolf Battěk? Snad analytik CIA Horák? Snad Stanislav Gross?

Patří i tato etapy ke slavné historii sociální demokracie?

Když dnes člověk čte některá vyjádření vedoucích představitelů sociální demokracie z uplynulého desetiletí, pak skutečně má jen sotva zpochybnitelný pocit, že odstranění Zemana ze sociální demokracie bylo v jejich očích mimořádně velkým, ba historickým, převratem, který sociální demokracii měl nasměrovat k dalším vítězstvím... Které sociální demokracii emancipovalo.

Ano, pro ně to bylo cílem, dokonce cílem hlavním. Emancipace. Vůle k moci nástupců, kteří nedokázali porazit Miloše Zemana v politickém soupeření. Prostě strategickým cílem sociálních demokratů ve vedení  té „pozemanovské“ doby – po jeho předání předsednictví strany svým nástupcům – bylo zbavit se dědictví „toho hrozného“ Zemana.

Toho Zemana, který se dnes – sociální demokracii navzdory – vrátil znovu do politiky a to do funkce nejvyšší. Nespletu se, když řeknu, že díky hlasům většiny voličů levice a nemálo členů a funkcionářů sociální demokracie. Přitom snad nikdo jiný v polistopadové historii nemůže ukázat silnější mandát než právě Miloš Zeman – zvolený v přímých volbách. Všichni předchozí prezidenti zvítězili vždy jen s převahou jednoho hlasu – kromě volby V. Havla v roce 1993 (tehdy s převahou 9 hlasů). Podruhé ovšem Havla zvolili jen proto, že nechali zatknout poslance Sládka. Jinak by mýtus posametového tatíčka Havla skončil potupnou ostudou.

Dokáže z této historie vyvodit sociální demokracie některé závěry pro svoji další politiku?

Jsou tu však ještě další a můžeme říci daleko závažnější skutečnosti. Možná by stálo za to se znovu vrátit do roku 2002. Možná, že právě tam je nutno hledat inspiraci pro další vývoj sociální demokracie. Protože tam tehdejší vedení zkusilo aplikovat jiný model politického boje a obhajoby pozice sociální demokracie na politické scéně.

Tam zkusilo hledat nové spojence při uskutečňování svého politického programu. Byla to idea, že se podaří vytvořit „vídeňsko berlínský“ politický svazek mezi sociální demokracií, lidovci a stranou zelených. To mělo být ono jádro, se kterým bude sociální demokracie kráčet vpřed a vládnout snad až do dalšího ne-li tisíciletí, tak století určitě. Měl to být rakousko – německý model. Na český způsob. Prostě způsob, jak se zbavit těch nenáviděných komunistů... Franz Vranitzky měl v programu rakouské sociální demokracie jako cíl beztřídní společnost. A rakouští sociální demokraté se oslovují Genosse. A nestydí se za Internacionálu. Projekt koalice „demokratické“ „nekomunistické “ levice? Selhal. Selhal na doktrinálním fanatismu zelených i křesťanů. Selhal na strategické hlouposti sociálních demokratů Neumějí hrát šachy. Nemají trpělivost a schopnost promýšlet pět tahů dopředu. Nikdy se nesmířili s idejemi levice, pouze si na ni hráli. Almužny a boj proti potratům byla politika křesťanů. Nazaretského vpravdě revoluční ideje jim nic neříkaly. Vedení KDU-ČSL nikdy nesedělo v paláci Charitas, ale na arcibiskupství. Cíl této politiky už dnes známe. Církevní majetek. A po nás potopa. Zelené demonstrativní protestní akce, blokující výstavbu i průmysl, nesmyslné investice energetickým spekulantům – to byla a sále je politika zelených. Cíl této zelené politiky už dnes známe. Bilion fotovoltaickým spekulatnům. A po nás potopa.

Není známo, že by někdy současná sociální demokracie udělala důkladný rozbor této své politiky. Nepochybně nechuť k takové analýze vyplývá i toho, že účastníci (resp. významní aktéři) tohoto postupu stále ještě jsou ve vedení sociální demokracie a je otázkou, zda jsou schopni nezbytného historického nadhledu. A – to hlavně, zda jsou schopni a zda vůbec mohou přiznat, že takové řešení mohlo být a i dnes ještě je chybné. Zda opravdu mráz přichází z ulice Politických vězňů.

Připomeňme si, jaká byla situace po volbách v roce 2002. Sociální demokracie získává 70 hlasů a komunisté dalších 41 hlasů – dohromady tedy mají strany hlásící se k levicové části politického spektra výraznou většinu 111 hlasů (Použili ji jen v roce 2005. Bohužel.)

Co za této situace provede sociální demokracie? Jakým způsobem složí budoucí vládu, která by měla realizovat program, kterému dali voliči důvěru?

Tehdejší vedení sociální demokracie dojde k závěru, že je nutno svůj program realizovat v koaliční vládě. A tak se spojí s KDU-ČSL, která se hlásí k pravému středu a také s US, která se hlásila k tomu, že ona je tou nejlepší pravicí – tedy je mezi parlamentními stranami nejvíce napravo. Tou čestnou, nezkorumpovatelnou. MOR. Morální obroda republiky. Na troskách Sarajevského puče. Posléze tento trend US podtrhla, když se spojila s Hromádkovou a její umírající DEU. A nakonec se, ve „fialové“ kampani, zoufale snažila nalákat prvovoliče na legalizaci měkkých drog. A to chtěl bý Mlynář prezidentem. Děti se nevyvedly...

Představa, že sociální demokracie bude vládnout v menšinové vládě, kde bude hledat oporu napříč politickým spektrem, byla okamžitě zavržena.

Přirozeně, že trojkoaliční středový konstrukt musel počítat také s tím, že bude muset být jeho podpora opřena v některých bodech o komunistickou stranu. V otázkách, kde sociální demokracie měla programové priority takřka shodné, považovala hlasy KSČM za samozřejmé. Opak by vedl k veřejné dehonestaci komunistů před jejich voliči. Kalkul... Znamenalo to však, že podpora komunistické strany by byla za všech okolností? Rozhodně nikoli. Jednou událostí, která před touto vládou stála, byl vstup do EU. Možná, že k němu měla komunistická strana výhrady. Vláda však potřebovala právě v tomto bodě podporu KSČM – když o vstup do EU usilovaly i ostatní strany – samozřejmě kromě ODS.

Řešení, které zvolilo tehdejší vedení sociální demokracie, bylo – z dnešního odstupu – to nejhorší, které mohlo být přijato. Vzniklá vláda měla pouze 101 hlasů, tedy převahu jednoho poslance a to se hned vzápětí ukázalo pro sociální demokracii jako smrtící. ČSSD se dostala do vleku dvou koaličních stran, které si už pak dělaly, co chtěly.

Vždyť to také hned po ustavení koalice daly najevo. Vysvětlily, že právě dva hlasy, které znamenají většinu, jsou těmi nejdůležitějšími a musí být odpovídajícím způsobem zaplaceny – rozuměj náležitými ústupky od těch, kdo je potřebují – tedy od sociální demokracie. Hovořilo se o tzv. teorii mezního užitku, podle níž je nejdražší právě ten poslední hlas, který znamená většinu. Ivan Pilip, který tehdy mluvil za US, se v tom určitě vyzná – nedávno přece zkrachoval... Vladimír Špidla ještě ne.

Proto také politici Unie svobody – na rozdíl od představitelů sociální demokracie – okamžitě rozpoznali, jak slabé vedení sociální demokracie mají proti sobě, jak moc se obává o svoje pozice a začali ho zcela bezostyšně vydírat. A aby tomu ještě nebylo dost, pak si sociální demokracie nechala do čela parlamentního rozpočtového výboru zvolit Miroslava Kalouska.

Ani to není nakonec nic překvapivého. Vedoucí představitelé sociální demokracie zastávali zásadu, že přece musí být na ty malé strany hodní a slušní. Hodní a slušní na Kalouska. Odplácet zlé dobrem. A snažit se o to, aby měli křesťané i liberálové pocit, že jsou respektovanými a zcela rovnoprávnými partnery. A ti se opravdu snažili, aby si to náležitě zasloužili...

Takovou sociální demokracii nešlo ani volit, natož respektovat.

Hořké konce....

Proto za čtyři roky sociální demokracie měla tři předsedy nejen vlády, ale i strany, a zmítala se v trvalých krizích. Vladimír Špidla dovedl stranu k debaklu v eurovolbách a byl donucen odejít. Vystřídal ho Stanislav Gross, aby odešel z čela strany po sice neprokázaném, ale sotva zpochybnitelném korupčním skandálu – jeho nejvýraznějším protagonistou byl koaliční partner sociální demokracie. Teprve Jiří Paroubek dovedl stranu k určité konsolidaci. Ani on však nezvládl novou pozici. Nezvládl totiž sám sebe a své ego. Příliš zahleděn do sebe a svým stranickým okolím přesvědčován o svých neobyčejných schopnostech a tudíž neschopen sebereflexe, po neúspěšných volbách nakonec stranu, zatrpklý, opustil.

I to byl výsledek onoho strategického cíle vytyčeného vedením sociální demokracie – jak lépe vládnout po Zemanovi. Ukázalo se, že tehdejšímu vedení sociální demokracie chybí to nejpodstatnější pro každé vedení – schopnost vést. Dohlédnout na důsledky svých činů a svých rozhodnutí, které konáme dnes a s nimiž se v budoucnu potkáváme. Takovou schopnost realistického vidění budoucnosti – nikoli snů o budoucnosti, kterými někteří především trpěli – tehdejší vedení zcela postrádalo a možná ji dodnes ani to nové vedení nemá....

Prostě musíme v této souvislosti mluvit o strategickém uvažování, které musí mít každá politická strana. A pokud takové uvažování chybí, pak je výsledkem právě to, co dodnes v sociální demokracii vidíme.

Prostě musíme v této souvislosti mluvit o programatickém uvažování a strategickém plánování, které v Zemanově době dělalo na čtyři sta odborníků v zázemí strany. Dnes?

Může nám být útěchou, že stejné problémy dnes prožívají také jiné strany? Že ideová vyprázdněnost politiky se stala normou české politické scény? Máme pravici, která není pravicí. A máme levici, která sice pluje, hnána proudem hněvu lidí, ale ve skutečnosti není pravou levicí. Předstírá a v zákulisí obchoduje.

Plují všechny velké strany na naší politické scéně. Neví kam. Na otázky budoucnosti nedává odpovědi nikdo. Na otázky globalizace ekonomiky, informačních toků i kultury nenalézá odpověď nikdo. Pro všechny bez výjimky je typická – vyčerpanost témat, neschopnost reagovat na změnu situace – hospodářskou krizi – u nás i ve světě. Naprostá personální vyprahlost – stále stejné tváře setrvávající dvacet let v politice – a jenom v politice – a tedy neschopné přijímat nebo dokonce jen registrovat nové podněty a tudíž všemi silami hájící své dosavadní postavení. Prostě setrvačnost hodná politických údržbářů, bez jakékoli vůle něco změnit. A v souhrnu pak neschopnost vtisknout nové ideje společnosti a vést jí k novému rozvoji.... Jen podržtašků, kteří šplhají tiše po stranickém žebříčku, se urodilo dost.

Vývoj v letech po roce 2002 však poznamenal nejen sociální demokracii. Hluboce – a asi víc než jsme si schopni připustit – se také zapsal do stavu celé společnosti.

Ve volebním programu sociální demokracie v roce 2002, vzešlém z dlouhodobého strategického dokumentu z roku 1999-2000 byly požadavky např. na zavedení kontrolních pokladen a majetkových přiznání jako jedněch z podstatných nástrojů, jak řešit narůstající korupci a daňové úniky. Po celé čtyři roky se dařilo koaličním partnerům oddalovat zavedení těchto opatření. Pod nejrůznějšími záminkami – jednou to bylo příliš nákladné – přece ty pokladny stojí mnoho miliard a to by zatížilo podnikatele, pak zase majetková přiznání byla příliš složitá atd. Nakonec, když už se nedalo dělat nic jiného – obě opatření se odložila po roce 2006 – po volbách. A protože ty již sociální demokracie nevyhrála, bylo možné vše odpískat.

Do tohoto období také patří velmi asociální zákon o uvolnění nájemného. Také z dílny nejpravicovější strany – US – který byl doprovázen zákonem o příspěvku na nájemné. To byl další tunel na státní finance – i když malý, ale těch několik miliard ročně pro majitele domů také není k zahození. Že to vytvořilo sociální napětí a výrazně zasáhlo sociální situaci mnoha rodin, zjevně některé špičky sociální demokracie nezajímalo. Jak cynicky pronesl jeden z tehdejších jejích vrcholných představitelů – v nájemních bytech nebydlí naši voliči....

Je o čem přemýšlet... Před třinácti lety jsem napsal rozsáhlejší analýzu Co ČSSD zasila, to také sklidila. Dodnes na ní nemám co měnit. Po deseti letech jsem navázal analýzou Špidlových tezí Dosud nezpozorovaný úpadek ČSSD. Prognostikova slova prověřuje čas. Politikova slova potvrzuje praxe.

I po třech letech stále platí, že široké levicové hnutí se dá budovat, pokud ideje mohou spojovat více než ekonomické zájmy. Respekt ke kolektivní strategii potřebuje disciplínu a sebekázeň, aby někdo nezačal vytvářet uprostřed kolektivní strategie strategii individuální. Hlavním nepřítelem sociální demokracie je ona sama. Přízemnost, nevzdělanost, populismus, hamižnost a nedostatek síly k vyčerpávající dlouhodobé politické práci "čelem k masám" spolehlivě zahubí jakékoliv vzedmutí odvahy a trvalejší partnerství s ostatními stranami a hnutími na levici. Předvolební kampaně a povolební sebekritika nic nevyřeší. Pouze odvaha k opravdu vyčerpávající analýze. Nezbývá než věřit, že "Jiný svět je možný" a dělat pro to maximum. Každý den.

Úpadek zůstal nezpozorován dodnes. Díky za každé nové ráno.

Po celou dobu koaličního vládnutí sociální demokracie ustupovala, protože si myslela, že tím zachrání vládní koalici a – snad i žila v představě – že její partneři to v příštích volbách ocení a půjdou s ní i do další vlády. Byli to právě oni, kteří proti ní pak vedli kampaň o tom, jak zadlužila státní finance.

Snad by také stálo za to si uvědomit, že se právě tehdejší vedení sociální demokracie „zasloužilo“ o to, že dalších deset let přetrvává tenhle mafiánský systém vládnutí, rozbujelá korupce a v podstatě rozvrat vládnutí, který předvádí současná vládní koalice.

Další roky bude trvat, než se podaří tyto důsledky překonat. Uvědomují si ti, kteří tehdy sociální demokracii vedli, také svoji zodpovědnost za současný zmar a slušně řečeno neutěšený stav? Uvědomují si, že – vyjádřeno čísly – jde nakonec o stovky miliard, které toto dobrodružství stálo jak veřejné finance, tak vývoj ekonomiky? Jen pro ilustraci – daňové úniky při absenci kontrolních pokladen dosahují ročně kolem 30 – 40 mld. Kolik je to za deset let? Absence majetkových přiznání, protože usnadňuje legalizaci nelegálních příjmů, stojí společnost kolik miliard?

Přitom byla šance. Koalice levice. Dnes se k těmto opatřením chce sociální demokracie vracet. To je jistě správné. Ale v koalici s (KDU-) ČSL a (Modro) Zelenými dopadne stejně. Volič Zelených neusiluje o sociální spravedlnost, ale o masivní investice do zelených technologií, ať to stojí co to stojí. Volič křesťanů také neusiluje o sociální spravedlnost, neboť podle Čunkova bratra, jezuitského faráře, máme mít v úctě bohaté. CO je císařovo, dej císaři. Hlavně když co je Božího, dáš Bohu. Třeba sto miliard „restitucí“ k zašmelení.

Vedení sociální demokracie by se ovšem mělo vrátit k něčemu zcela jinému. Možná by se mělo zamyslet nad tím, jak snadno je manipulovatelné obviňováním z toho, že spoléhá na podporu komunistické strany. Vždyť právě onen strach, aby jim nikdo nemohl vytknout, že dostalo podporu od komunistů, bylo tím, čím pravice účinně blokovala opatření, kterými se mohl alespoň zčásti omezit tento český mafiánský systém vládnutí.

Vedení sociální demokracie by mělo zhodnotit ještě před volbou předsedy své cíle. Přehodnotit, které pevnosti už opustilo, které jednotky poslalo na jistou smrt, které území nepřítel dobyl.

Zjistí například, že prohrálo boj o vzdělanou společnost. Soukromé školství ji zdecimovalo prodáváním titulů. Tím prohrálo boj v duších prvovoličů o poctivou práci. Stačí mít titul. Nikdo se už nikdy nezeptá, jak získaný. Plzeňská cesta je nejsnazší.

Snadná je i daňová optimalizace – když přece i benzín do podnikatelova auta, ačkoliv se nezabývá dopravou nákladů ani osob, lze odečítat z daní stejně, jako nový luxusní vůz. Kdo z podnikatelů si kupuje auto ze zdaněných peněz?

Zjistí například, že boj o veřejný prostor je veden tak laxně, že nominant sociální demokracie v Radě ČT, jinak zaměstnanec mezinárodní auditorské firmy, se nestydí navrhnout zvýšení platu generálního ředitele České televize Dvořáka na 230 tisíc měsíčně s odůvodněním, že mu Rada přece musí kompenzovat zvýšení daní bohatým... Stalo se. A nikdo z ČSSD neprotestoval. Člen Rady Prokeš je stále sociálním demokratem. Nikdo ho za toto popření progresivního zdanění v praxi a výsměch idejím ČSSD nevyloučil.

Stejně jako najdeme sociální demokraty mezi podnikateli – nájemci nemocnic, majiteli lékáren, majiteli slunečních elektráren a dalšími, kteří si z dnešní doby udělali dojnou krávu na státní peníze. Nedivil bych se, kdyby ti ekonomicky bystřejší už měli připravené smlouvy o pronájmu církvi nově privatizovaných nemovitostí, lesů a pozemků...

Pak se sociální demokraté nesmí divit, že jejich program není důsledný.

Ovšem očekávání oněch „dolních deseti milionů“, kladené na sociální demokraty i komunisty, svazuje i zavazuje. Levice je dnes jediná, která je de facto za určitých podmínek schopna (opět) „vyvést zemi z krize“. Nepůjde-li to se sociální demokracií, půjde to možná o něco později bez ní. Řeckou cestou. PASOK „státotvorně“ roztahoval nohy před řeckou pravicí tak dlouho, až se zhnusil mnoha svým voličům i mnoha svým členům. Spontánně vzniklá SYRIZA odpovídá řeckému naturelu lépe. Daleko hůře dopadla italská Partito della Rifondazione Comunista. Ačkoliv má Itálie prezidenta komunistu, komunistická strana Fausta Bertinotiho prakticky zanikla – kvůli své nečitelnosti, neschopnosti a užvaněnému formalistickému éthosu. Z Marxe se nemusí citovat, dle Marxe se musí žít.

Je k zamyšlení, zda se v pozici faktického spojence české pravice při udržování tohoto prohnilého systému česká sociální demokracie v “pozemanovské“ minulosti ocitla vědomě či nevědomě. Kdy vlastníma rukama bojovala sama proti sobě a fakticky proti zájmům svých voličů. Řečeno stručně – proti zájmům těch pověstných dolních deseti milionů. Kdo jiný mohl tyto kroky po roce 2002 udělat než právě sociální demokracie – a ta je neudělala.

Sociální demokracie se může vydat dvěma směry: opustit pozici předkožky na falusu pravice a začít dělat poctivě levicovou politiku. Využít synergického efektu vítězství Miloše Zemana a směřovat k ideovému průniku všech levicových sil – bloku vzniklému na tezi o nejnižším společné jmenovateli. Ano, Marta Semelová a její falanga vzývající Gottwalda je nepřijatelným a zaníceným slepým střevem komunistů. Vivisekci si musí provést KSČM sama. Stejně nepřijatelným je fanatický antikomunismus či protijaderný aktivismus části Zelených či hnutí ProLife v srdci křesťanské partaje, o Opus Dei či bratrstvu sv. Josefa nemluvě. Každý si pořádek musí doma udělat sám. Co ale spojuje křesťany, komunisty i sociální demokraty? Usilování o zachování veřejného prostoru, veřejných služeb, veřejných statků a neprivilegovaného dialogu s veřejností. To je společný jmenovatel – zdravotnictví, sociální otázka, spotřebitelské záruky, poctivost obchodu i výroby. Kvalita života ve společnosti. Kvalita vzdělání. Kvalita státu. Drobná masarykovská práce, řekl by Zeman. Čelem k masám, dodá Gottwald. A naslouchat lidem. Každý den. Mluvit s lidmi. Každý den. Pracovat pro lidi. Každý den. Jinak to nejde. Dodávám já.

Nebo děkovat křesťanskému Bohu za každé nové ráno. Dál čekat, co přinese čas. Modlit se. A jednoho dne čas přinese náhradu za neschopné i za všehoschopné.

Je o čem přemýšlet. Sjezd je za dveřmi, sociální demokraté.

Vytisknout