Příliš veliké srdce

12. 3. 2013 / Slavoj Žižek

Toto vše ustupuje však do pozadí ve srovnání s velikostí úkolu, který si předsevzal. Všichni víme, že v dnešním globálním kapitalismu s jeho impozantním, avšak nesmírně nerovnoměrným rozvojem kvapem přibývá lidí, kteří jsou systematicky vyloučeni z aktivní účasti na politickém a sociálním životě. Překotné přibývání a rozšiřování slumů v posledních desetiletích, zejména v megalopolích "třetího světa", počínaje favelami v Mexico City a v dalších velkoměstech Latinské Ameriky až po Afriku (Lagos, Čad), Indii, Čínu, Filipíny či Indonésii, je možná nejvýznamnější geopolitickou událostí naší doby. Vzhledem k tomu, že (pokud se tomu v důsledku nepřesností v oficiálně uváděných údajích o počtu obyvatel žijících v zemích "třetího světa" již tak nestalo) městské obyvatelstvo planety co nevidět početně převýší obyvatelstvo venkova a že obyvatelé slumů budou záhy tvořit většinu obyvatelstva měst, nemáme zde v žádném případě co do činění s marginálním problémem.

Tyto početné skupiny jsou preferovaným předmětem zájmu humanitárních organizací a charitativních institucí liberálních elit. Vzpomeňme si jen na všechny ty sugestivní snímky, jako je ten, na němž se Bill Gates objímá s ochrnutým indickým dítětem. Jsme neustále nabádáni, abychom odhodili své ideologické předsudky a učinili něco hmatatelného; dokonce i když si jen dáváme kávu v kavárenském řetězci Starbucks, dozvídáme se, že právě něco takového děláme, protože část z toho, co tam utratíme, jde na pomoc dětem v Guatemale nebo na nějaký jiný bohulibý účel.

Chávez však věděl, že to samo o sobě nestačí. Zahlédl kontury nového apartheidu, které se před námi rýsují. Chápal, že to, co kdysi bývalo třídním bojem, před námi vyvstává v podobě nových a ještě hlubších antagonismů. A rozhodl se proti tomu něco dělat. Byl prvním, který o chudé pouze a jen "nepečoval", když v tradičním perónistickém stylu mluvil jejich jménem, nýbrž vložil veškeré své úsilí do snahy probudit je z letargie a učinit z nich aktivní a svébytné politické aktéry. Jasně viděl, že bez jejich začlenění naše společnosti postupně zachvátí permanentní občanská válka. Vzpomeňme si jen na nesmrtelnou repliku z filmu Občan Kane, v níž Kane na obvinění, že se zastává neprivilegovaných na úkor zájmů své vlastní třídy, odpovídá: "Když se nebudu zastávat práv neprivilegovaných, možná že někdo jiný bude, možná někdo bez peněz a majetku... a to by bylo skutečně zlé!" Tím "jiným" byl právě Chávez.

Kdykoliv tedy slyšíme ony tlachy o Chávezově "rozporuplném dědictví", ony stesky, že "rozdělil národ", kdykoliv jej podrobujeme častokrát zasloužené kritice, neměli bychom ztrácet ze zřetele, o co se zde jednalo. Cílem bylo jednoduše a prostě blaho lidu, šlo o to nastolit "vládu lidu vzešlou z lidu a pro lid". A veškeré to průvodní tápání a všechny ty přehmaty vycházely z obtíží spojených s uvedením takové vlády v život. V tomto byl navzdory své teatrální rétorice Chávez upřímný, to myslel skutečně vážně. A veškerá jeho selhání byly našimi selháními.

Slyšel jsem, že existuje jakési srdeční onemocnění, v jehož důsledku srdce jakožto orgán neúměrně zvětší svůj objem a nemůže pracovat normálně, protože není s to pumpovat tak velké množství krve svými rozšířenými cévami. Možná že Chávez ve skutečnosti umřel, protože měl příliš veliké srdce.

Článek vyšel v brazilském deníku Estado de São Paulo. Překlad byl pořízen z nepublikované anglické předlohy, kterou překladateli za tímto účelem poskytl autor. Přeložil Radovan Baroš. Uveřejněno s výslovným svolením autora.

Vytisknout