12 hvězd v evropském soumraku

12. 3. 2013 / Lubomír Brožek

Od chvíle, kdy na skalnatém ostrohu zvaném Pracha započal Spytihněv I. budovat hrad, až do dnešních dnů, kdy nad sídlem českých knížat, králů a prezidentů zavlaje na modrém podkladu 12 hvězd symbolizujících Evropskou unii, uplynula ve Vltavě spousta vody. A přece, co je to proti historii Evropy, vyrůstající ze základů řeckých poleis, coby kolébky evropského principu jednoty politické, sociální a duchovní, principu společenství vzájemného respektu, svobody a důstojnosti. Toto je to nejpodstatnější z poselství, kterým starověké Řecko přispělo budoucí vizi evropského národa, jenž se proto stal národem, jak o tom například hovoří Ortega y Gasset (Evropa a idea národa), když ve třech bodech definuje evropskou jednotu v souladu s kulturním vědomím, že:

1. Evropské národy vždycky žily pospolu.

2. Z každého kontinuálního soužití se automaticky rodí společnost. A společnost znamená soubor zvyků, který platí - a nebo, což je totéž, vykonává svůj mechanický tlak na jedince žijící spolu.

3. Jestliže toto platí, musely vždy existovat obecné evropské zvyky, a to jak intelektuální, tak mravní, a muselo se vyskytovat evropské veřejné mínění. To pak nezbytně vytváří veřejnou moc, která skýtá tomuto mínění donucovací charakter.

Ach jo, ta stará dobrá Evropa! Se svými tradicemi, kulturou, dějinami... a eurem... a konečně i s unijní vlajkou nad Pražským hradem.

Kdo by si pomyslel -- tenkrát, před téměř čtvrt stoletím, když jsme se vraceli jako ztracený syn, oklikou přes bylo nebylo a zkratkou brodem řeky Léthé, zpátky do evropské náruče, která se otcovsky otvírala, jako kdysi brány Říma druhému pražskému biskupovi, svatému Vojtěchu Slavníkovci, aby nás ujistila, že v této náruči jsme byli vždycky doma. Jen dál, jen dál, vlevo je kuchyně, lednička s pamlsky, už jenom víčka jogurtů nasytí oči, jo- a televize v obýváku a dost hustý programy...A všechny ty reklamy a kupte si, kupte si, i kdyby na sůl nebylo! Tak štědrá náruč a vždycky otevřená...

Ano, už tehdy, když Slavníkovec kráčel krajinou porostlou pralesem ke svatému stolci, i památného roku 1212, když se Přemysl Otakar I., díky svému vlivu a orientaci v evropské politice, dočkal dědičného královského titulu.

Ostatně ani za Přemysla Otakara II. nebyly Čechy se svou pražskou kapitulní školou na úrovni vysokého učení žádným, natož kulturním Vystrkovem. Mistr Řehoř zde přednášel Aristotelovy spisy o filozofii přírody a později jeho žák Engelbert, na základě Aristotelovy Politiky a Etiky Nikomachovy, formuloval principy státní teorie a vztahu státu a církve.

A což teprve, když Karel IV. založil v Praze (stvrzeno 1347 v Avignonu papežem Klementem VI.) první univerzitu v celé oblasti severně od Alp, již až roku 1365 následovala univerzita ve Vídni a 1386 univerzita v Heidelbergu.

Země koruny české byly zkrátka nepřehlédnutelnou částí říše a evropské kultury a vědy vůbec. Nejinak tomu bylo za Rudolfa II., kdy Praha byla jedním z nejtolerantnějších evropských měst, ale i podivuhodně plodným místem renesančních uměn.

A tak bychom mohli pokračovat až do osvícenství, kdy křesťanský univerzalizmus střídá (dle Patočky) "etnická rozdrobenost jazyka a tradice", která se musí v kontextu evropské historie znovu identifikovat, aby se mohla ztotožnit. Znamená to svízelnou cestu, připomínající Nietzscheho tři fáze proměny duše -- od dítěte, které na vše říká Ne, aby našlo svou individualitu, přes lva, dosti silného, aby vyslovil Ano, až po velblouda, který trpělivě bere náklad -úděl (včetně vědomí vlastní historie a kořenů) a vydává se na pouť za pochopením svého místa a role v kontextu evropského národa. Ač je to fakticky cesta domů, je zřejmé, že nebude jednoduchá.

Příliš se změnil náš evropský domov. A stále se dramaticky mění. Mění se i evropské zvyky, o nichž ve svém třetím postulátu mluví španělský filozof a sociolog Ortega y Gasset, "a to jak intelektuální, tak mravní", hladinu veřejného mínění tříští sílící sociální bouře, na jejichž hněvivých vlnách se zmítá křehká lodička bytí, vysílajíc stále naléhavější SOS. Řecko, z něhož se zrodila evropská kultura, zvolna mizí pod hladinou.

Na některých palubách se ještě tančí, ale fiskální útesy už jsou na dohled a do děr v trupu se začíná valit voda. Na kapitánském můstku buď nevědí, co se děje, anebo nechtějí vědět. Média informují o drobných přeháňkách -- ujišťujíce, že kotva (naděje) ještě drží. A když ne za vodou, jsme alespoň nad vodou, že? Tedy zatím.

Malér je, že některým pasažérům už to leze na mozek a vymýšlejí šílený plán na záchranu. Je poměrně jednoduchý: utopit všechny slabé, staré a neproduktivní. To ale není Evropa, do níž bychom se chtěli vracet - Evropa, která vzešla z kořenů řecké polis, Evropa humanitních tradic a civilizace. Je to však Evropa, kterou nemůžeme zapřít, a proto ji i v tomto soumračném čase musíme bránit. Před barbary, kteří kašlou na tradice, kulturu, historii, pro které bankovní konto převyšuje cenu života... Dřív než přijde tma.

Vztyčme tedy nad Pražským hradem vlajku s dvanácti hvězdami, jejíž autor (Arsene Heitz) se prý inspiroval 12. kapitolou z Apokalypsy, která hovoří o ženě oděné sluncem, s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy, což je symbolika Marie Panny, které rovněž náleží modrá barva. "Ta žena", praví se v biblickém textu, "byla těhotná a křičela v bolestech, neboť přišla její hodina."

Vztyčme tedy nad Pražským hradem vlajku s hvězdami na modrém pozadí, symbolu neposkvrnění, který se transformoval do symboliky Evropské unie, nad níž se smráká. A i když o nějaké neposkvrněnosti nemůže být ani řeči, jsme její součástí. Ať se nám to líbí, nebo ne. Byli jsme jí dokonce mnohem dříve, než vůbec nějaká unie vznikla. Ale spasitele nečekejme.

Budeme si muset pomoci sami. Dříve než si barbaři najdou cestu k našim srdcím.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 12.3. 2013