Nepárat se s paradigmatem, aneb Cestou slepých ptáků

19. 2. 2013 / Karel Dolejší

To samozřejmě neznamená, že zastánci toho nového "mají pravdu" a jejich pohled na věc je bez chyb. Mohou se dokonce opravdu krutě mýlit; avšak v okamžiku, kdy se spor vyhrotil a v konfliktech se často aplikují mimovědecké či dokonce mimoracionální argumenty, se prostě věc nakonec "vyřeší" biologicky. Karl Raimund Popper nebyl ochoten brát v úvahu ekologická rizika fungování toho, čemu říkal otevřená společnost, ani důkazy, v čem je tato společnost ve skutečnosti uzavřená. Místo toho napadal jednotlivé ekology např. za to, že konzumují cigarety.

Dopadlo to samozřejmě tak, že zakladatel "kritického racionalismu" je dávno po smrti, zatímco ekologických aktivistů je po celém světě nadále poměrně dost, bez ohledu na někdejší rozhořčené útoky sira Karla. Ekologické problémy totiž kupodivu nezmizely tím, že se jimi kdosi odmítl zabývat.

Někdo může namítnout, že Kuhnův příklad je příliš speciální a ve vědě to chodí vyhroceněji než v běžném životě. Není to ale pravda.

Už v roce 1923 německý sociolog Karl Mannheim v eseji "Problém generací" definoval generaci jako skupinu jednotlivců podobného věku, které spojil společný prožitek určité významné historické události. Společenské vědomí a perspektiva, z níž pohlíží na svět, je u generace v době dospívání formována právě významnými historickými událostmi jejich éry. Později už panuje sklon odvozovat význam všech dalších událostí od té původní, formující; samotná událost, ať už "objektivně" jakkoliv významná, neformuje novou generační zkušenost již "hotové" generace. A ovšem, ne každá generace "o sobě", tj. prostá věková kohorta, se stane generací "pro sebe", tedy vyvine vlastní svébytný pohled na svět. Pokud dospívá v podmínkách, kdy je společnost víceméně nehybná a sociální změna takřka neprobíhá, nová generace ve smyslu nositele nového pohledu na svět nevznikne.

Sociální změna podle Mannheima může probíhat postupně, bez toho aby vznikla potřeba nějakých dramatických historických událostí. V podobných případech se rozdíly mezi generacemi nijak dramaticky nezvětšují a mezigenerační spor se nemá čím živit. K tomu ovšem nedochází vždy, ne vždy jsou splněny podmínky pro takový postupný vývoj.

Jednou z překážek může být dočasné politické zablokování takového organického vývoje; po něm zpravidla následuje období radikálních změn a konfliktů.

V České republice dochází dlouhodobě ke kartelizaci politiky. "Na úroveň parlamentu se přenášejí kvazidemokratické rozhodování, klientelistické vazby a prosazování osobních zájmů, které jsou příznačné pro fungování uvnitř politických stran", konstatuje studie Transparency International. Úsilí o změnu tohoto stavu dostalo přitom s prezidentskou volbou pořádně na frak: Reformní křídlo ČSSD čelí demagogickému ataku Zemanových příznivců tvořených na nejviditelnějších pozicích reakčními populisty a krajskými kmotry, kteří na rozdíl od některých svých kolegů téhož ražení ještě nepřešli přímo do SPOZ. Objevuje se přitom znova zřetelná aliance s pravicí zaměřená na společné dojení veřejných rozpočtů, například s ohledem na postoj k zákonu o veřejných zakázkách. Starší generace rozčílená elitářskými žvásty "karlistů" a vybičovaná nacionalistickým běsněním "milošistů" přehlédla, že se ve skutečnosti nehlasuje o Benešových dekretech ani návratu k rakousko-uherskému feudalismu, ale - kromě jiného - o tom, jak bude nadlouho vypadat česká levice, zda se konečně dokáže zbavit korupčnického dědictví opoziční smlouvy.

Teď už je víceméně zřejmé, že se česká levice právě vrací o takových pět až deset let nazpět. Vzorem se jí stává Ficův Smer poskytující útočiště silné nacionalistické frakci, včetně hlinkovců. "Zamrzly poměry", a to (v případě, že Miloši Zemanovi bude sloužit zdraví) patrně až do roku 2023.

Nikdo by neměl očekávat, že se po čase nová generace, která tak dlouho čekala ve stínu oposmluvních strejců, bude chovat "umírněně" a usilovat o dialog s těmi, kdo politickou situaci nadlouho zablokovali. Je naopak dosti pravděpodobné, že se probíhajícími paušálními útoky na mládež její pravicové směřování dál výrazně posílí. Až ji nakonec nebude možno ignorovat, o genuinní dialog, jenž se nyní fakticky odmítá právě ze strany "moudrých stařešinů", kteří přece vědí, jak je to jedině správně, už další generace nebude mít zájem. Bude vyčítat a obviňovat, ukazovat prstem na důsledky, tak jako všichni její předchůdci v obdobných situacích.

Jestliže poukaz na zřetelné směřování právě k tomuto smrtícímu scénáři vznášený uprostřed halasného všeobecného nadávání na "zkaženou mládež" někoho urazil, nebylo to jeho cílem ani úmyslem autora, který měl na mysli pouhé varování. Je ale jistě vždy jednodušší se raději urazit než zamyslet.

Protože dialog už teď nehrozí, navrhuji, aby stařešinové mládež rozpustili a udělali si novou.

Pokud jde o mě, já se ostatně v době pravděpodobného konce klauzemanismu v České republice, tj. přibližně v roce 2023, automaticky ocitnu mezi "těmi starými, kteří všeobecné ustrnutí a zasmrádnutí zavinili".

A svým způsobem to bude pravda. Příliš pozdě jsem si všiml, jak vztek a zaslepenost starších postupně zvedá nepřekročitelnou stěnu z jejich strany. Příliš pozdě jsem přestal psát texty upozorňující na programovou a systémovou neúctu ke stáří, která se dnes vůbec neodvozuje od nějakého "karlismu", místo abych upozornil, že ani s mladými se přece už vůbec nepočítá. Příliš pozdě jsem zaregistroval, že zkrácená perspektiva stárnoucích některé současné problémy už odmítá registrovat, tak jako kdysi Popper uvězněný ve světonázoru vlastní generace nakonec odmítl kritický pohled dopředu ve prospěch nostalgického pohledu zpět.

Vytisknout