Od bájí k realitě

27. 1. 2013 / Marek Řezanka

Většina mainstreamových médií (hlavně televize, tisk) přinášela voličům jednostranný obraz padoucha Zemana a světce Schwarzenberga. Z pera Taberyho či Šídla čpěla na sto honů nenávist k Zemanovi, která se ani nijak nesnažila maskovat. Z postojů Václava Moravce bylo předem jasné, komu straní, koho bude nutit k zodpovězení položené otázky, a komu dá oddechový čas.

Nejhorší ovšem bylo, že se vytvořila pseudointelektuální fronta, která sveřepě razila svého kandidáta. Smutno je mi hlavně z postojů našich předních umělců. Režisér Menzel podepřel knížete proto, že je to kníže, a my, ohební lokajové, hrdinná knížata potřebujeme.

Když on ale ten kníže nijak statečně nevystupoval. Válečnému hrdinovi nedokázal bez urážky odpovědět na otázku, zda pro něho funkce není přednější než zásadový postoj.

To byla jedna z chyb K. Schwarzenberga, kvůli níž prohrál.

Těch faktorů jeho prohry ale bylo více. Za prvé vyvolal v řadě občanů obavu, že se nebude řídit Ústavou, a to ani ne ze zlého úmyslu, ale protože ji nezná. Neplatnost nebo vyhaslost dekretů je veliký rozdíl.

Za druhé prohlásil, že chce být oporou slabých a potřebných. Tuto pózu mu však většina těchto lidí nemohla uvěřit. Kdyby to s nimi myslel vážně, nemohl by hlasovat pro sKarty, pro stávající podobu důchodové reformy, pro institut veřejné služby. Nemohl by být pravou rukou Kalouska, jeho trumfovým esem ve volbách.

Jednu možnost, jak strhnout veřejnost na svou stranu, tu přitom K. Schwarzenberg měl. Ale prokaučoval ji, právě proto, že nemá odvahu riskovat. Sociální demokracie totiž vyvolala, stejně jako v době předsednictví ČR v EU, velmi nešťastné hlasování o nedůvěře vládě, tentokrát v době prezidentské kampaně. Kdyby kníže zmobilizoval šest "rebelů" z ODS, pro něž TOP09 hledala vhodné trafiky, k tomu ještě hlas Doktora či někoho z tábora bývalých Věcí veřejných, mohl být kníže sto prvním hlasem, který by vládu poslal k šípku.

Bylo by to v době, kdy má vláda splněno, a kdy neví, kudy kam. Zde se jí nabízelo elegantní řešení. Kníže by byl katapultován na Hrad, Kalousek by byl pověřen dočasným řízením kabinetu a levice by v předčasných volbách na růžích ustláno neměla. Nepominutelným faktorem vítězství M. Zemana je i štvavá antikampaň médií, která musela už z podstaty povahy lidí, kteří si nechtějí dát jakýkoli názor vnucovat, učinit své.

Místy tato kampaň připomínala Sládkovy verše: "Je proti nám, kdo není s námi/ a jediný hlas byť by to byl/ kdo v nepřátel jej složil chrámy/ to krev již není našich žil". Autorem není Miroslav Sládek, jak by se mohlo zdát, ale Josef Václav, básník žijící převážně ve století páry, tedy ve století devatenáctém. Proč ta urputnost, která vyvolala rozkoly na pracovištích, v rodinách, mezi kamarády a známými -- a dokonce ve školách mezi žáky, jichž se vůbec týkat neměla?

Nelze pomíjet desetileté období frustrace části veřejnosti z působení Václava Klause v roli prezidenta republiky. A jeho odmítání podepsat Lisabonskou smlouvu, jeho útok na soudního čekatele P. Langera, jeho bagatelizaci kauzy odposlechů, jeho nesnášenlivé postoje k homosexuálům a jako tečku za celou érou jeho podobu amnestií.

Část veřejnosti si vytvořila mýtus. Mýtus, že Zeman bude pokračovatelem Klause, a kníže pokračovatelem Havla. Jedná se však o mýtus, třebaže Klaus hlásá veřejně něco jiného. M. Zeman se s největší pravděpodobností bude v řadě témat chovat úplně jinak než Klaus. Zejména v přístupu k EU, k sociálnímu státu, k občanské společnosti. Ale je pravda, že dává najevo, že si Klause jako protivníka váží -- a Klausův konec v politice patrně nenastal. Zřejmě nás čeká období, kdy z pozice předsedy nejsilnější strany bude usilovat o post premiéra. Zda k tomu dojde, však není na prezidentovi země, ale na nás všech, na občanech. Je na nás, zda se necháme Klausem opět opít a dopomůžeme-li mu svými hlasy k návratu na politické výsluní.

Zamýšlím-li se nad postojem mnohých umělců, proč se tak ochotně angažovali ve prospěch pana knížete, napadá mě kromě obavy z pokračování Klausovy éry ještě jeden rozměr. Rozměr, který souvisí s osobou V. Havla a jeho pojmem "čecháčkovství". Jako bychom si museli dokazovat, že nejsme malí, že jsme naopak ti nejzralejší široko daleko. Že jsme tak vyspělí, že bychom si za prezidenta zvolili potetovaného muže (Franz), a když ne jeho, tak knížete stylizovaného do punkera. Že nemáme žádná trauma z minulosti, že jsme nad ně povzneseni.

Ale nedokazovala právě hysterická protizemanovská kampaň, že povzneseni nejsme? Že máme strach ze sebe samých, strach ze své malosti, strach z reality? A proto se uchylujeme k pohádkám o dobrotivém knížeti, který zas tak dobrotivý, aby pogratuloval vítězi k výsledku, není.

Část veřejnosti bude hned prohlašovat, jak Zeman není jejich prezidentem. Nejraději by ho uštvali k rezignaci, jako bude k rezignaci dohnána patrně paní Baborová. Toto jsou špatné, velmi špatné signály pro demokracii. Člověk musí být schopen respektovat výsledky demokratických voleb, jakkoli jim předchází kampaň plná podpisových gest a hnusu, jako například v parlamentních volbách v roce 2006 a v roce 2010. Jinak se budeme místo voleb prát.

Nedopusťme, aby nás jakékoli volby rozdělily a rozeštvaly. Respektujme názor většiny. A naše občanské nasazení uplatňujme tam, kde je na místě. Kde byly hysterické proschwarzenberkovské davy, když se redukovala dostupnost služeb pro handicapované? Kde byly tyto davy, když si vláda protlačila svou podobu penzijní reformy, která slouží tak leda některým penzijním fondům? Kde byly, když se vláda rozhodla opírat o nikým nevolený subjekt LIDEM? To bylo ticho po pěšině... Žádná angažovanost, žádná solidarita se slabšími a potřebnými, žádná gesta na podporu sociálního a právního státu. Na co se nám ale potom smrskává požadavek slušnosti? Jakou slušnost -- a pro koho -- požadujeme?

Volby skončily. Je načase, abychom se přestali chovat jako malé děti, kterým vzali hračku. Nenazývejme ty, kteří mají jiný názor, lůzou a ještě mnohem hůře. Naslouchejme jeden druhému. Chápejme i motivy těch, jejichž kandidát neuspěl. Odsuzujme všechny formy podpásových kampaní. Neštvěme se proti sobě. Spíš se aktivně snažme, aby společnost, v níž žijeme, vzkvétala. To nezajistí volba jakékoli osobnosti, to se odvíjí od celkové úrovně společnosti, od kultury jejích médií, od její celkové vzdělanosti a jejího rozhledu. Dostatečně sebevědomá a hrdá společnost nebude potřebovat hledat mýty a báje (ať již v údajně dávných rukopisech nebo postavě dobrého knížete). A jedině taková společnost má šanci přežít.

Vytisknout