O jakého prezidenta by se měli modlit čeští věřící?

25. 1. 2013 / Radek Mikula

Jediná možná skutečná, ontologicky platná aktivita je v naší době modlitba.

Egon Bondy, Leden na vsi, 1977

Veřejný prostor je nenapravitelně ochromen privatizací, naděje už je jen v ekonomickoekologické a antropologické katastrofě, která si vynutí změnu paradigmatu.

Václav Bělohradský, 2011 ZDE

Můžeme a máme v tomto dopadu pohromy poznávat to, že ruka boží je dosud nad námi, že nebyla od nás odtažena. Kdyby nás bůh nechal napospas nám samým, mohli bychom možná toto vyústění všelijak ošvindlovat. Vyhnout se makatelné materiální pohromě a provést pod nálepkou humanity, pokroku, rozvoje výrobních sil a blahobytu skutečné neodvolatelné zahubení duše lidstva i každého jednotlivého člověka možná už až do konce našeho světa.

Egon Bondy, (viz výše)

Demokracie plnými doušky vychutnávána a břichobol i světobol ve znechucení ze sebe sama, tak ať se zapíší tyto dny do národní paměti. Zplanělá lidovláda a její sklizeň po dvaceti letech nám přináší hněvivou deziluzi ze systému, který před čtvrt stoletím vyvolával tolik naděje a pak i opojení, když se zdálo, že se naplnila. Může být alespoň příležitostí k úvaze nad dvacetiletou setbou, která vydává v současné prezidentské volbě své plody. Předně je ale zapotřebí uvážit, že truchlivá volba, před kterou nyní stojíme, není sama o sobě až takovou tragédií. Je něčím horším -- příznakem celospolečenského rozvratu.

Jakmile jsme se stali svobodnou společností, první, o co jsme se začali snažit, bylo přestat jí být. Ne přestat být svobodní, ale přestat být společností. Každý sám za sebe. Výbojnější varianta normalizačního útěku k soukromým vesmírům chalupářů, melouchářů atd. Společnost a to, co jí tvoří, ať už je to rodina nebo politické strany, začala podstupovat rozkladné procesy. S nimi přišel všeobecný pocit ohrožení a z něj pramenící zlobná nevraživost proti všemu, co se vymyká z normy. To za situace, kdy se musí, vzhledem ke společenskému úpadku znovu definovat, co vlastně norma je. Je to už dávno, co jsme se před volbami dozvídali, že "normální je nelhat". Tak rozkymácené už byly základy společnosti pár let po Listopadu '89.

Narůstající sociální nejistota umocněná hospodářskou krizí vyprodukovala kritickou masu úzkosti a "tekutého hněvu". Její podstatou je pocit ublíženosti těch, kteří se vnímají jako obyčejní, normální a v neposlední řadě slušní lidé -- lidé, kteří jsou nespravedlivě zasaženi tíhou doby. Ač to může znít přehnaně, má to dost společného s mentálním ustrojením společenských vrstev, jež před devadesáti lety podporovaly nástup fašismu.

Absence prvků, které by tmelily občany k budování národního státu nebo koneckonců jakéhokoli společenského projektu, který by byl s to dlouhodobě vytvořit vědomí sounáležitosti, je v současnosti typická pro všechny hlavní politické směry v nejen českém politickém životě. Východiskem z nouze se nutně stává individualismus. Ten je v další fázi nahrazen potřebou účinně hájit zájmy těch, kterým nesplnil očekávání vyvolaná ideologií volného trhu. Plodem takového vývoje je lhostejnost přerůstající v nepřátelství ke všem, se kterými nesdílíme sociálně-ekonomické zájmy.

Kolektivní sobectví "poctivých pracujících" nemusí hned představovat negaci demokracie, jde o prosazení úzkých středostavovských zájmů a to, v jakém politickém systému k tomu dojde, je až na druhém místě. Každopádně však máme co do činění s popřením humanistického universalismu ve prospěch maloburžoazních třídních zájmů. Věty ze Všeobecné deklarace lidských práv -

Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

- jsou vnímány jako nesrozumitelná až podezřelá hudba minulosti nemající nic společného s krutou sociální realitou současnosti.

Ve skutečnosti nahrazení široké demokratické perspektivy přišlo už počátkem devadesátých let s rozpadem Občanského fóra a prosazením neoliberálního směru společenské transformace. Počáteční důraz na demokratizaci byl rychle nahrazen tržním idealismem prosazujícím individuální úspěch a ekonomický rozvoj jako základní hodnoty. Jednoduše řečeno rozvíjení demokracie bylo vystřídáno budováním dálnic.

Fragmentace národního celku, který pár let předtím prožíval euforii sounáležitosti, přinesla lhostejný postoj k těm jeho částem, které začaly být vnímány jako neproduktivní, což se stává synonymem pro parazitní. Devadesátá léta se tak vyznačovala vlnou rasistických vražd, které provázelo lhostejné mlčení sdělovacích prostředků i veřejnosti. Příznačné je, že větší pozornosti budili Sládkovi republikáni, kteří neomaleně útočili na politické elity, což běžného voliče pobuřovalo víc než vraždění jeho romských spoluobčanů. Se stejnou apatií si veřejnost zvykla na nárůst jevu, který její většina znala jen z knih, totiž bezdomovectví.

Hroucení sociální solidarity dopadlo i na ty, o kterých je těžko prohlásit, že si za to "můžou sami" (bezdomovci) nebo "mají to v genech" (Romové). Devastaci podléhá i solidarita mezigenerační. Situace starších lidí přitom vůbec není politickým tématem. Porovnejme např. pozornost, kterou média i politici aktuálně věnují případu dvou mladých turistů, kteří byli několik měsíců zadržováni v Řecku se skandálními informacemi, které se týkají mnoha tisíců důchodců, v jejich případě často doživotně, viz ZDE Zde jistě nejde jen o český problém.

Nedávno experti analyzovali výdaje na léčení rakoviny prsu. Ukázalo se, že na nejmladší pacientky (30 až 34 let) se utrácí sedmkrát více než na nejstarší (přes 85 let). "Nelze vyloučit, že rozhodují nejen lékařské důvody. Na mladší není škoda peněz, na starší ano," připouští jeden z autorů analýzy Adam Kozierkiewicz.

Lékaři se vyhýbají starým lidem. Nechtějí je léčit ZDE

Nejde tu o doklad sociálního vyloučení celé věkové skupiny? Nejedná se o politický problém o několik řádů podstatnější než to, co je nám denně jako obsah politiky předkládáno v tisku a televizi?

V devadesátých letech ještě vznikala politická hnutí, která se pokoušela bránit občanskou důstojnost starší generace. Kde je jim dnes konec? Důchodci se dnes sami vnímají jako "části bez účasti", jako díl společnosti, který se nepodílí na jejím životě, protože pouze přežívá na okraji. Místo politiky tak jejich problematika nachází místo jen občas v umění. Připomeňme si výjimečně výmluvný rumunský film Smrt pana Lazaresca ZDE

V ještě o něco horší situaci jsou duševně nemocní lidé, další část společnosti, která obvykle nepatří k produktivním silám. V porovnání se stářím je duševní nemoc jevem, který ještě silněji odcizuje jedince od společenství "normálních". Je tedy ještě více nasnadě zahrnout ho do oblasti za hranicemi společenského zájmu. O to snadněji je pak vystaven lhostejnosti, pokud rovnou nevyvolává pocit ohrožení. V praxi se to kromě jiného projevuje několikanásobně nižším podílem finančních prostředků na léčbu duševních nemocí, než je v civilizovanějších zemích obvyklé. V blogu psychiatra Martina Jarolímka se v článku Policista zastřelil schizofrenika ZDE dočteme o tragickém konci, který může mít péče o pacienty s duševní nemocí, jak je dnes praktikována. M. Jarolímek popisuje, jak tyto případy bývají výsledkem kombinovaného selhání systému lékařské péče, sociální pomoci, policejní práce a v neposlední řadě také mediálních výstupů (zde v podání TV Nova). Kdyby to nebylo příliš neadresné, mohl rovnou napsat o selhání celospolečenském. U jeho kořenů vidím obranné reflexy průměrného občana ohroženého sociální nejistotou, politickou bezmocí a vyhlídkami, že vše se bude už jen zhoršovat.

Co potom při takovém rozpoložení našich hlav čekat po vyhlášení prezidentské amnestie? Popsaný pocit nejistoty a ohrožení působí na poptávku po razantních řešeních, která jsou založena na obraně "slušné" většiny před těmi, kdo jí působí potíže. Výsledkem jsou opatření, která působí spíš krátkodobě nebo jsou čistě jen na efekt. Celkem logicky pak každé rozhodnutí, které je orientováno opačně, vyvolává zuřivé reakce. Této náladě pak česká média odhodlaně přizvukují, místo aby se pokoušela hledat druhou stránku problému. Zaznamenali jsme snad po novoroční amnestii v jakémkoli sdělovacím prostředku úvahu o obecném smyslu amnestie, o tom, zda odpuštění trestu nemůže někdy působit na nápravu viníka účinněji než trest samotný? Místo toho utvrzovaly bojové soudružství všech těch, co nejsou za vodou, ale jistě by už byli, kdyby jim v tom zlý svět nebránil. Z masy šesti tisíc propuštěných vězňů jsme se mohli obvykle dozvědět jen o těch, co nám zase ubližují. Mluvit o kořenech kriminality např. o situaci člověka, který je bez zimního oděvu propuštěn z vězení a nemá kam jít, jakoby bylo neslušné.

Jak se vůbec vyvíjí trestní politika ČR? Před nedlouhými lety se halasně proklamovala tzv. restorativní justice, která měla mít za cíl obnovu společenské harmonie narušené spácháním trestného činu spíše než odplatu za porušení zákona. Dnes už o této cestě neslyšíme půl slova. Nejspíš o ní vláda nechce ani slyšet a zastánci nerepresivních postupů rychle seznali, že není radno přijít o místo nebo přinejmenším o grant. Takže když se dnes v titulku svého článku ptá jeden z přispěvatelů Britských listu Proč se v ČR vězní tolik lidí? může si hned odpověď přečíst v dalším titulku: Apokalyptický úpadek České republiky l Jeho autor pak vysvětluje:

Relativně větší počet vězněných je jen jeden z perverzních důsledků rozkladu společnosti, která už se o slabší nestará, ale pase se na nich tím rychleji, čím blíž jsou absolutnímu dnu a už nebude co brát.

Z hlediska širší časové perspektivy k tomu na serveru Jiné právo konstatuje právník Jan Vučka:

V českých zemích je tradicí, že když si úřady nevědí s někým rady, strčí ho do vězení a svůj problém tak elegantně vyřeší. Dělala to c. k. monarchie a praxi v tom měli i komunisté. Jestliže se po listopadu 1989 začalo hovořit o hypertrofii trestní represe a trestní právo se mělo stát až ultima ratio při řešení společenských problémů, dnes mám pocit, že se kyvadlo vrací zpět a trestní represe se znovu zbytečně zostřuje.

Otevřený dopis anonymnímu kolegovi

Mluvit by se dalo také o tom, jak sebevědomí, které justice získává poptávkou po represi, vede nakonec i k pronásledování zcela nevinných lidí, kteří se stanou justičním nebo jiným mocenským orgánům nepohodlní. Přidržme se ale témat, která zasahují většinu populace, ovšem s vědomím, že lhostejnost a arogance spořádané většiny vůči sociálně vyloučeným se nakonec mohou obrátit proti komukoli.

V úvodu citujeme Václava Bělohradského, když píše o ochromení veřejného prostoru jeho privatizací. Domnívám se, že to souvisí s tím, jak z něj byly vytlačeny marginalizované skupiny občanů, aby nakonec i přizpůsobivá většina zjistila, že ani pro ní už v něm moc místa nezbývá. Pak se nejeví jako paradoxní, že i zastánce ministra Schwarzenberga zakončí svou oslavu knížete větou

Nicméně zaplať pánbůh, že existuje prostor, jako zde v Britských listech, kde lze různé názory konfrontovat.

Karel Schwarzenberg je velký duch a má obrovské charisma

Možná si jednou položí otázku, čím to, že po dvaceti třech letech budování demokracie musíme být vděční, že si můžeme alespoň prostřednictvím internetu vyměňovat názory. Co se děje s veřejnoprávními médii, zatímco si veřejný prostor rozebírají soukromé zájmy? Jak na tuto situaci reaguje kulturní obec? Co na to spisovatelé? 17. ledna jsme se v Salonu Práva dočetli, že

Máme (...) svobodu slova. Umělec tedy vůbec nemá zapotřebí míchat se do politiky nebo ji kritizovat. To je podstatný rozdíl mezi svobodnou a totalitní společností. V té totalitní umělec tím, že usiluje o svobodu slova, usiluje zároveň o politické svobody. Dnes to není ani běžné, ani potřebné, ani užitečné. Užitečné to není ani pro tu společnost, ale ani pro toho umělce.

Na vysvětlenou bylo upřesněno:

Ta (literární díla, pozn. Autora), která se nějakým způsobem zabývala politikou, na to většinou doplácela. Objevilo se v nich, řekl bych, falešné téma.

Dalo snad Právo prostor nějakému čínskému či severokorejskému režimnímu autorovi, který dokáže jen chválit systém, kterého je součástí, a vyjadřovat tak svou neschopnost či neochotu autenticky zpracovávat společenská témata? Ne, v rozhovoru "Nečekal jsem zázraky" se vyzpovídal Ivan Klíma... Uměleckou rezignaci na politickou problematiku, která se zdaleka netýká jen uvedeného spisovatele, dnes vyvažuje jen mladší generace filmových dokumentaristů. Současná česká literatura i hraný film jsou plně zaujaty osudy a příběhy jednotlivců pro jednotlivce.

V této náladě se pak velmi snadno přihodí, že z druhého programu České televize zmizí jediný pořad věnovaný ochraně přírody. To je téma tak pohříchu veřejné, že snadno překáží soukromým zájmům. Takže Nedej se Pavla Bezoušky bylo různě zkracováno a přesouváno z málo sledovaných vysílacích časů na ještě nesledovanější, až nakonec dostalo ránu z milosti.

Nelze se za takového stavu věcí divit, když se Václav Bělohradský vyjadřuje k situaci veřejného prostoru ve válečných termínech. Ve čtvrtek v Lidovém domě ho přirovnal k rozstřílenému a rozbombardovanému Stalingradu, jehož sutiny poskytly obráncům útočiště, ze kterého město nakonec uhájili. Podobně současná politická a ekonomická moc dokázala vytěsnit kritiky svého fungování z obecného povědomí do virtuálních katakomb.

Po snění o občanské společnosti z devadesátých let zbyla depolitizovaná pustina současnosti. Sociální a politické otázky vystřídala technokratická debata o tom, jak se mít lépe po ekonomické stránce, přičemž mimo diskuzi se ocitla i sama podstata dnešního ekonomického systému.

Bylo realistické očekávat u druhé kola prezidentské volby lepší nabídku, než je ta, která se nám nyní předkládá? Může dojít sluchu volání po prezidentovi, který by znovu spojil společnost, když ani sami volající nejsou schopni chápat, jak silně je rozdělena? A mohou to vůbec chápat, když mimo kritiku zůstává povaha kapitalismu, který ve své neoliberální podobě neuznává ani samotnou existenci společnosti?

Nakonec nám zůstane otázka, zda se vůbec ptát, o jakého prezidenta se dnes modlit. Ptejme se spíš, jestli jsme na cestě k odlidštění nezašli až tam, odkud nás může zachránit jen dramatická zkáza nelidského modelu vývoje, jímž jsme se nechali ovládnout.

Prezidentské volby 2013
Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 25.1. 2013