Nejde o mediální manipulaci, většina českých voličů podporuje pravici

24. 1. 2013 / Lukáš Holeček

Karel Schwarzenberg byl při ohlášení úmyslu kandidovat na českého prezidenta v pozici jasného outsidera a úspěšně v ní setrvával až přibližně do listopadu loňského roku. Po celou tuto dobu se jeho podpora podle průzkumů pohybovala někde kolem 6% a Schwarzenbergovy šance na prezidentský úřad tak byly přibližně na úrovni Přemysla Sobotky. Naopak jasným favoritem voleb byl Jan Fischer, k jehož roli oblíbence průzkumů se posléze přidal Miloš Zeman. První kolo prezidentské volby nicméně dopadlo, jak dopadlo, kdyby někdo náhodou poslední 2 týdny pobýval zcela mimo český veřejný prostor, tak připomínám, že Schwarzenberg získal téměř stejný počet hlasů jako první Zeman a naopak Fischer zůstal od druhého kola statisíce hlasů daleko.

Většina levicových komentátorů tento zvrat vysvětluje (a podobně smýšlející část společnosti tomu ochotně věří) jako prostý důsledek mediální manipulace. Té se mělo nejdříve podařit oddělit osobu Karla Schwarzenberga od jeho politického působení v posledních dvou vládách stejně tak jako od jím založené a vedené strany TOP09 a následně mělo být naivnímu lidu i díky vydatné podpoře "českých osobností" vsugerováno, že jde o nesmírně charismatického, moudrého, morálně bezúhonného, zkrátka dokonalého kandidáta. Kandidáta, který je vlastně apolitický a ze všeho nejvíce navazuje politicky i morálně na notně zidealizovanou představu Václava Havla. Argumentace vedená tímto směrem je zakončena tak, že vzhledem k intenzitě popisované mediálně-marketingové kampaně společnost logicky podlehla a dala hlasy čistě virtuální osobnosti, přestože jinak současnou vládu nenávidí a v zásadě je nakloněna levici.

Takové vysvětlení považuji za pravdivé pouze částečně, daleko spíše se jedná o sebeklam, jehož příčinou je nepřiznaná arogance spočívající v podceňování úsudku ostatních a důsledkem planá útěcha postavená pro změnu na přeceňování síly levice. Celý mediální cirkus má totiž podle mého názoru toliko mobilizační efekt na pravici, čili dokáže v nejlepším případě stimulovat pravicové voliče, aby přišli k volbám v o něco vyšším počtu, než kdyby se cirkus nekonal. Maximálně může mít určitý vliv na voliče politicky naprosto nevyhraněné, kterých je však v české bipolární společnosti čím dál tím méně.

Představa, že v důsledku tendenčního zpravodajství Lidových novin či apelů Jana Hřebejka a spol. se podaří jakoukoli významnou část opravdových odpůrců současné vládní garnitury a/nebo stoupenců levice přimět k obdivu a podpoře Karla Schwarzenberga, je úplně scestná. Drtivá většina příznivců Karla Schwarzenberga není zmanipulována ani obelhána, naopak si velmi dobře uvědomuje, jakou politiku "kníže" reprezentuje a tato je primárním důvodem, proč ho volí. S tímto tvrdým konstatováním je ovšem spojeno ještě bolestnější poznání, že pravice se navzdory politice současné vlády stále v České republice těší široké podpoře.

Takovému vysvětlení se samozřejmě lidé na levici podvědomě brání, neb mají ze svého okolí či z některých médií pocit, že asociální politika a skandály Nečasova kabinetu dosáhly takových rozměrů, že společnost sjednocují v téměř jednotnou protivládní frontu a že nevyhnutelně nadchází doba vlády levice, která na základě všeobecné společenské poptávky všemožné škrtací reformy zase zvrátí. Obávám se však, že takový popis situace prostě neodpovídá reálnému poměru sil ve společnosti. Topolánkova i Nečasova vláda ve svém neoliberálním tažení dělaly zatím takové kroky, které dopadají především na sociální slabé, důchodce, nezaměstnané a další sociální skupiny, které nebyly pravici nakloněny nikdy a žádné voliče ani příznivce v nich pravice až na výjimky neztrácí.

Naopak na straně pravice stále neochvějně stojí nejen bohatí, ale i mladí a především drtivá většina středních vrstev, tvořených hlavně městským obyvatelstvem s nadprůměrnými příjmy.

Řada levicových příznivců si tak poněkud plete dvě veličiny -- intenzitu protivládního (respektive protipravicového a levicového) odporu a jeho masovost.

Zatímco první zmiňovaná veličina nepochybně rychle stoupá a projevuje se například zvýšenou četností různých protivládních demonstrací, ta druhá, pro reálnou změnu poměrů opravdu zásadní, se příliš nemění. Dokonce v případě mladých je náklonnost k pravici čím dál větší a naprosto se nerýsuje reálná možnost, že by se měl tento trend zastavit, či že by měli mladí dokonce začít inklinovat k levici (což jsou opět různé "veličiny").

Je samozřejmě pravda, že znalost politiky je u mladých povětšinou nesmírně povrchní, což platí i pro porozumění základním historickým souvislostem a politickým pojmům. Jejich politická orientace je však o to jednoznačnější a neotřesitelnější -- je pravicová. Heslem dnešní mládeže je ve zkratce "každý sám za sebe" v kombinaci s "urvi, co můžeš". Neodbývejme proto jejich podporu "TOPky" a "Karla" slovy o dezorientaci, naivitě či mediální manipulaci, mladí zkrátka vědí, co volí, a jsou na to navíc náležitě hrdí.

Hořekovat přitom nad tím, že značná část střední třídy a především oněch mladých neprojevuje volbou pravice dvakrát vysokou sociální inteligenci, neboť pravicová politika není dlouhodobě zcela v jejich zájmu, je jen nošením dříví do lesa. Jev, při kterém panuje ostrý rozpor mezi reálným sociálním statusem a politickými preferencemi podstatné části společnosti, je běžný fenomén, který je dobře pozorovatelný např. v USA, kde jsou ti nejchudší zhusta nejskalnějšími příznivci pravice a naopak řada bohatých podporuje levici, byť to není v ekonomickém zájmu ani jedné uvedené skupiny. Úvahy nad tím, jak přitáhnout k levici tu část společnosti, která volbou pravice volí "proti sobě", jsou podle mého mínění z dlouhodobého hlediska sice klíčové, avšak pro tuto chvíli nezbývá než si přiznat zásadní fakt, kterým není nic menšího než masová podpora neoliberální pravicové politiky v české společnosti.

Když byl proto Karel Schwarzenberg identifikován jako optimální pravicový kandidát na prezidenta, protože Přemysl Sobotka je zcela vyhořelý, Jana Bobošíková moc extrémistická, Vladimír Franz příliš ujetý a vítězstvím Jana Fischera by zase bylo napříště ohroženo kádrování exkomunistů, které je nedílnou součásti antikomunistického mýtu, nemohlo být o Schwarzenbergově postupu do druhého kola pochyb.

Média a "kulturní fronta" svou roli samozřejmě sehrály, ale opakuji, že tato role se reálně omezuje na mobilizaci a semknutí pravicových voličů (obé šlo ostatně pravici na rozdíl od levice vždy výborně).

Úspěch Karla Schwarzenberga v prvním kole navíc umocňuje skutečnost, že mu ostatní kandidáti tak jako tak ubírali hlasy více než komu jinému.

Nalijme si čistého vína, s výjimkou Jiřího Dienstbiera a Táni Fischerové jsou v poli poražených v prvním kole pouze pravičáci.

U Sobotky a Bobošíkové o tom netřeba dlouze diskutovat, zdánlivě méně zřetelné je to u těch ostatních. Tak například Jan Fischer, který je díky soustředěné palbě na jeho osobu "zprava" a vyhlášení podpory Miloši Zemanovi pro druhé kolo volby pojímán jako div ne levicový kandidát.

Opak je však pravda. Palba zprava byla pouze účelovým manévrem, jak nahradit "komunistu" Fischera v druhém kolem kandidátem, který je pro pravici příhodnější. A podpora Zemana zase není než aktem zhrzeného muže, který ví, že to byl Schwarzenberg a nikoliv Zeman, kdo se na jeho úkor do druhého kola probojoval.

Ve skutečnosti Fischer ještě jako předseda úřednické vlády, mimochodem nominovaný do této funkce Mirkem Topolánkem, opakovaně vyjadřoval svoje sympatie k TOP09 a hlásil se k této straně i u sněmovních voleb v roce 2010.

Tým, kterým se obklopil, nenechal v posledních dnech o svých preferencích nikoho na pochybách a co je nejdůležitější, jeho voliči se rekrutují především z řad umírněné pravice, která by ve druhém kole volby podpořila Karla Schwarzenberga bez ohledu na to, jaký levicový kandidát by proti němu stál.

Ještě výraznější je pravicová politická orientace u voličů Franze, kteří patří takřka výhradně do kategorie "mladí -- pravicoví" a kteří ve druhém kole zcela samozřejmě srovnají šiky se svými vrstevníky a půjdou to tam hodit Karlovi, i kdyby proti němu stál třeba Dienstbier. No a kam to politicky táhne konzervativní katolíky, kteří jsou ve skutečnosti jedinou významnou silou stojící za podporou Zuzany Roithové, je myslím nabíledni.

Už teď samozřejmě slyším základní protiargument proti mým tvrzením, který se ostatně řadě čtenářů nepochybně honí hlavou už notnou dobu -- totiž že prezidentská volba není na rozdíl od voleb sněmovních postavená na pravolevém dělení společnosti a prim hrají osobní sympatie k jednotlivým kandidátům. Máme pro to koneckonců konkrétní příklad, vždyť ve druhém kole volby se chystá Miloše Zemana podpořit klausovská národovecká pravice, zatímco levicoví intelektuálové se houfně hlásí k volbě Karla Schwarzenberga.

Na to lze snadno opáčit, že obě skupiny jsou početně v podstatě bezvýznamné a nemohou v žádných volbách dosáhnout statisticky významného výsledku, což v případě národovců dokazuje naprostý debakl jejich prezidentských koní Bobošíkové a Sobotky (který navíc obdržel část ze svých asi deseti hlasů i z jiných "zdrojů") a v případě levicových intelektuálů snad není třeba ne právě hojné počty vůbec dokazovat.

Co je ovšem nejdůležitější, obě skupiny tvoří každá na své straně politického spektra výjimku potvrzující pravidlo, že lidé se i pro prezidentské kandidáty rozhodují na základě pravolevého klíče. Platilo to pro první kolo volby, kde u naprosté většiny voličů sehrál primární roli fakt, jestli se orientují levicově nebo pravicově a až na základě tohoto rozvrstvení se rozhodovali pro jednotlivé kandidáty z jedné nebo druhé škatulky, a platí to tuplovaně pro druhé kolo volby, kde jeden kandidát reprezentuje zcela nepochybně pravici a druhý i přes všemožné výhrady levici.

Když Karel Schwarzenberg prohlašuje, že vnímat jeho souboj s Milošem Zemanem jako souboj pravice a levice je liché, jedná se o pouhou vějičku na levicové voliče.

Z pravičáků nikdo až na Klause a spol. nepochybuje, že Schwarzenberg je kandidát pravicový a Zeman levicový, a právě proto je třeba "knížete" podpořit, zatímco část méně jednotných levicových voličů by snad podle Schwarzenbergových marketérů mohla uvěřit, že tomu tak není.

Těžko však přiznávat podobným snahám valnou šanci na úspěch, protože obyčejný, běžný levicový volič vidí v Miloši Zemanovi autentického představitele levice a proto ho bude volit. Hlas levicových intelektuálů, kterých je opravdu jako do mariáše, k němu nejen že nedolehne, ale i kdyby dolehl, pranic by ho nepřesvědčil.

Střízlivá analýza prezidentské volby tedy lépe než co jiného ilustruje, že i přes nekonečné stohy papíru, které byly popsány na téma překonanosti a nepotřebnosti pojmů pravice a levice, hraje toto dělení pro veškeré české politické dění stále klíčovou roli. A co je pointou tohoto článku, levice ze vzájemného měření sil obou táborů prostě nevychází jako vítěz, což může snadno platit i pro příští volby sněmovní. Nic totiž není méně jisté, než že v České republice povládne od roku 2014 skutečně levicová vláda, ať už dnešní průzkumy tvrdí cokoliv. Pokud s tím chce levice něco dělat, nestačí se utěšovat falešnou představou, že rozhodující část obyvatelstva má dlouhodobě na své straně, avšak tato tendence se ve volbách neprojevuje kvůli jakémusi mediálnímu spiknutí.

Musí se místo toho skutečně upřímně zamyslet jednak nad tím, co na ní zvláště středním vrstvám vadí a co je odpuzuje a druhak nad tím, jak je přesvědčivou věcnou argumentací získat na svou stranu. A musí se nejen zamyslet, ale především vyvodit hmatatelné důsledky pro svou praktickou politiku. Spoléhat se na to, že svou asociální politikou se pravice porazí sama, totiž evidentně vůbec nefunguje.

Vytisknout