Krasojezdkyně na tygru

17. 12. 2012 / Lubomír Brožek

I když se stále častěji objevují názory, že zmíněná stranička, nemajíc pražádné alternativy, by (přes všechny legrační výhrůžky) koalici neopustila, ani kdyby na sůl nebylo. Pokud si je však pan premiér této skutečnosti vědom, naznačuje jeho ochota koaliční partnerce přesto vyhovět prakticky v každém jejím rozmaru, že paní vicepremiérka se dostala, aniž si to uvědomuje, do role dávných ročních králů, kterým bylo po rituálně vyměřenou dobu plněno vše, nač si jen vzpomněli a co si umanuli, aby po uplynutí "svého vyměřeného času" byli obětováni. Oficiálně proto, že bohové nemohou stárnout, zajisté se však nejrůznějším obřadníkům z míry hodilo, že zatímco k "vyvoleným" se upíná pozornost veřejnosti, oni sami se mohou v klidu a závětří věnovat vlastním zájmům a potřebám svých široce rozvětvených klanů. Tito dávní dočasní králové -- bozi zmizeli i se svými šamany a kejklíři, když se jejich výstup završil, okoukal a číslo už tolik netáhlo. Chtělo to zkrátka jiné atrakce.

V cirkuse svět se například čas od času objevují roztodivní krasojezdci. Jeden, jehož zrození předpověděl anděl a zvěstovala hvězda (a jehož je dobré vzpomenout, neb je čas vánoční), vyjel vstříc svému osudu na oslátku. Jiný opouštěl dvůr legendárního Žlutého císaře na hřbetě vodního buvola, aby ještě před tím, než zmizel v houštině mýtů, sepsal slavnou Knihu proměn. Další si pro svou dobrodružnou pouť osedlal Pegasa, posledního z Diova stáda okřídlených koní. Někdo se projel na hřbetě delfína, někdo putoval v břiše velryby, někdo dal přednost létajícímu koberci. Zvláštní formou džigitovky je ale rajtování na tygru, což je disciplína pro zvláště odvážné krasojezdce, neb kdo jede na tygru, jak známo, nesmí sestoupit, už jenom proto, že by ho tygr sežral jako malinu. Taková jízda je svým způsobem vrcholně adrenalinový sport pro zvláště otrlé. Zkrátka nic pro křehké dívenky, jak ještě nedávno charakterizoval vicepremiérku Karolinu Peake prezident Klaus. Ono totiž už jenom nasednout na tygra není žádná maličkost.

Vyžaduje to cílevědomost, sebevědomí, razanci a chladnou, nesentimentální ctižádost, kterou paní ministryně (na cestě mezi trpělivým vyčkáváním na startovní čáře Věcí veřejných, až po zázračné ad hoc stvoření koaliční strany) prokázala tak přesvědčivě, že splést si ji s křehkou dívenkou vyžaduje velkou, ale opravdu velkou fantazii. Anebo podivuhodný smysl pro nadsázku.

Faktem je, že jízda na tygru se v Čechách stává poměrně oblíbenou - a pokud by byla zařazena například jako součást Velké pardubické, mnozí z těch, kteří jí holdují, by rozhodně nepatřili k outsaidrům.

Nejprve je ale třeba se kvalifikovat. Kvalifikaci k jízdě na tygru se v našich poměrech říká volby. Adepty delegují ze své stáje politické strany, k čemuž jim, tu nevraživě, tu devótně asistují média. Voliči si tak mohou včas přečíst, o bohulibých (případně podezřelých) úmyslech kandidátů, prohlédnout si jejich tváře na bilbordech a seznámit se, prostřednictvím krátkých, nabubřelých hesel, že to či ono myslí upřímně, včetně potření korupce a definitivního vyhubení dinosaurů. Mezi nejoblíbenější slova v tomto kontextu, která (v lacanovské terminologii) kandidují na pozici "prázdných signifikantů" patří svoboda, pravda, láska, spravedlnost, případně již zmíněná upřímnost a mnohá další, která osévají politický diskurs jako náletové rostliny. Hojně se v poslední době na vezdejším úhoru rovněž uchycuje například slovo férový, jež se dá úspěšně využít i v běžné reklamě, třeba na telefonní tarify, anebo kávu servírovanou v síti Starbucks, která se pyšní tím, že nakupuje od pěstitelů kávové boby za férových podmínek. Kdo by se, při takové lidumilnosti, pohoršoval, že něco málo jde i na vybavení kaváren samotných, že? Ale zpět k meritu. Samozřejmě, že féroví jsou i naši milí kandidáti na předvolebních bilbordech, na jejichž tvářích najaté agantury (byť s efektem značně diskutabilním) rozhodně nešetřily makeupem sympaťáků.

Voličům se ovšem nedoporučuje tyto pracně vyladěné tváře znesvěcovat - například tykadly či jinými žertovnými obrázky, neb sice žijeme ve svobodné zemi, ale svobodné projevy lidové tvořivosti (neřku-li názoru a občanského postoje) mohou být nicméně kvalifikovány coby poškozování cizího majetku, pořízeného z peněz daňových poplatníků, kterým je takto laskavě dovoleno bilbordy prostřednictvím politických formací zaplatit, ale běda, když je pak napadne tyto výtvory neutuchající (impotentní) politické kreativity vylepšit svou spontánní občanskou tvořivostí, pak i takový Smetana pochopí, co je to Má vlast, v níž se stala jízda na tygru národním sportem.

Na Velkou pardubickou to sice ještě není. Ačkoliv politické stáje nemají nouzi o adrenalinové jezdce, zatím se většina z nich jeví spíše jako solitéři, kteří dlouho líčili na svou příležitost a před tím museli hezky po svých překonat nejenom nějaký Taxis, ale úplně všechny překážky, včetně vlastního etického kodexu, aby si mohli říci: Konečně v sedle! Jako by nevěděli, že sedlo je iluze, podobně jako představa, že se tygr nechá osedlat.

Jisté je vlastně jenom to, že nemohou sestoupit, jsouce ve své pozici lapeni jak opičí pracka sahající po banánu - a tak, a třeba s tváří křehké dívenky, smetou vše, co jim stojí v cestě. I kdyby to byl čtyřhvězdičkový generál. Otázka tedy nezní, pane prezidente, jak křehkou dívenku přijmou vojáci, ale jak s nimi nová ministryně zatočí, jak naloží s rezortem odpovědným za bezpečnost státu ten, kdo přijel na tygru a vypadá, alespoň na první, letmý pohled, jako by nevěděl, že nahoře se nelze udržet věčně, neb věčně netrvá ani ta nejbrilantnější krasojízda. Tygr je příliš hladový a hyeny čekají. Hyeny vědí své. Stejně jako mediální šamani, kteří už brousí pera.

Vytisknout