Co se (ne)blíží

17. 12. 2012 / Marek Řezanka

Přetvořením a zredukováním vánočních svátků na svátky konzumu se ochuzujeme. Nemusíme být věřící -- a už vůbec náležet k nějaké církvi, abychom se zamýšleli, abychom procházeli sebereflexí a abychom hledali. Překážkou jsou ovšem existenční problémy. Ti z nás, kteří nevědí, jak zaplatit dluhy, jak si udržet bydlení a jak zajistit rodině důstojný život, těžko budou filosofovat. Čím hůře na tom budou, tím budou vidět ruději. Je to snad jejich vina a neschopnost se povznést? A co my ostatní -- co pro nás znamená příběh Ježíše Krista? A proč by vůbec něco znamenat měl?

Velmi záleží na tom, co si z jeho příběhu chceme odnést. Někdo se upne k údajným Ježíšovým zázrakům a odnese si příběh Spasitele. Není to ale trochu málo? Nejsou mnohem důležitější myšlenky, které Ježíš šířil a které nás doprovázejí dodnes?

Debaty, zda Ježíš existoval, jsou v poslední době vystřídány diskusemi na téma, co vše prožil a kde všude působil. Redukovat jeho život na narození a ukřižování by byla škoda. Například Satjarádža Dása si klade otázku: Byl Ježíš v Indii?

"Starověké rukopisy, jak bylo sděleno Notovičovi (ruskému novináři), byly v paláci Dalajlámy a byly to dokonce opisy starších sanskrtských textů. Kopie těchto opisů existovaly v několika buddhistických klášterech na venkově. Notovič si uvědomil, že se mu velmi poštěstilo a navštívil jeden z nich. Touha poznat svitky se měnila v posedlost; Notovič nabídl vrchnímu lámovi tři dary - budík, kapesní hodinky a teploměr - doufaje, že buddhistický kněz bude tak laskavý a na oplátku mu ukáže knihu o životě Svatého Íši... Neúspěšně. Když Notovič opouštěl klášter, zranil si nešťastnou náhodou nohu při jízdě na koni a byl nucen se vrátit, ke svému velkému štěstí. U jeho lůžka mu hlavní láma, nyní o něho pečující, konečně ukázal dva velké svazky v tuhých obalech. Toto, uvažoval láma, by mohlo obšťastnit znaveného ruského cestovatele. Vskutku obšťastnilo. Na chátrajících listech byl sepsaný životopis Svatého Íši. Notovičova noha se uzdravovala, ale ne tak rychle, aby před tím nenašel překladatele Íšova rukopisu. Doslovně zapsal celý příběh, brzy se vrátil na Západ a zveřejnil Neznámý život Ježíše Krista. Kniha nám říká, že Ježíš ve třinácti letech opustil dům Marie a Josefa v Nazaretu. Cestoval s obchodní karavanou do svatých měst Indie a dokonce i k posvátné řece Ganze. Později odešel do Egypta, aby odhalil tajemství Velké pyramidy. Na cestě zpátky zkoumal rozličné filozofie Athén a Persepole. Do Izraele se vrátil, když mu bylo dvacet devět - tedy o osmnáct let později. Za povšimnutí stojí, že oblíbená kniha Aquarian Gospel (Vodnářské evangelium) od Leviho H. Dowlinga vychází z Notovičova díla. Vyšla roku 1908, tedy čtrnáct let po Notovičově vydání Neznámého života, a Levi o této knize tvrdil, že je dokumentem, který mu byl zjeven. Akademický svět byl pochopitelně pochybovačný a prohlásil, že je to pouhý plagiát."

Byl Ježíš ovlivněn indickými mudrci -- a naopak, působil on na ně? Byl člověkem, který vystupoval proti státní moci a mocenské zvůli. Obracel pozornost ostatních k víře, kde nezdůrazňoval, že jen jedněch bůh je ten nejlepší, ale že je zde jeden bůh pro všechny -- a je pouze na nás, objevíme-li si k němu cestu. Na této cestě přitom není o nějakých církvích a jejich majetkových nárocích ani zmínka. Je někdy paradoxem, že ve jménu těch, kteří vládnoucí elity kritizovali a vystupovali proti nim, jiné elity vedou "sváté války" a hájí tu svou jedinou a zaručenou pravdu.

Byla by škoda, abychom pro naštvanost na elity vylívali vaničku i s něčím, co může pro nás představovat důležitou hodnotu a může být oporou v našich těžkých chvílích. Naše víra nás může posilovat právě v takových momentech, kdy jsme přesvědčení, že dočasně zvítězilo bezpráví a že naše ideály někdo přetváří na suť prachu.

Zažili jsme na domácí politické scéně zvláštní rok. Byli jsme svědky řady personálních změn ve vládě, aniž bychom často měli pocit, že jsou k lepšímu a že jsou v zájmu nás, občanů. Na ministerstvu spravedlnosti je člověk, který patrně vyhlásí válku svobodě v prostoru elektronických médií, nemluvě o tom, že ve vedení Lesů ČR příliš důvěry v Petru Nečasovi nebudil. Krom toho je tento muž přesvědčen, že zákon ohledné tzv. přímé volby prezidenta není paskvilem a že neexistují důvody, proč by tato volba měla být rozhodnutím Ústavního soudu ČR ohrožena. Vnitru zase šéfuje muž, jenž je spojený se zveřejněním jedné poměrně výbušné zprávy před parlamentními volbami v roce 2006, a který má přes své děti určité vazby na R. Janouška, který možná nakonec za (úmyslné?) sražení ženy (alkohol v krvi mu z neznámých důvodů měřen nebyl) odsouzen nebude.

Ministr financí se bezprecedentně pustil do postupu policie s tím, že on ví, kde jsou její limity. Ministryní obrany se stala žena, která po dvou letech v parlamentu založila zbrusu novou stranu s programem, o něm její voliči neměli ani páru. Jak by ale řekl jeden z kandidátů na Hrad, Schwarzenberg, volíme lidi, a pod jako fanglí, není přece důležité. Pak je tvorba předvolebních programů zbytečnou ztrátou času a můžeme se rovnou rozhodovat podle okouzlujícího úsměvu či délky sukně.

Pomalu se ke svému konci blíží rok, kdy desítky lidí přišli o život v takzvané metanolové aféře poté, co naprosto selhaly všechny kontrolní mechanismy. Rok, v němž byly prosazeny církevní restituce, kde si snad jen K. Schwarzenberg myslí (alespoň tak se vyjádřil v Krasově pořadu Uvolněte se, prosím), že katolická církev před rokem 1948 vlastnila majetek, který jí je bez omezení novým zákonem vydán. Pochybovačům by doporučil doučování na vysoké škole. No nevím, co by mu v tomto smyslu řekl například JUDr. Karol Hrádela, který věnoval problematice tzv. církevních restitucí nejednu právní analýzu.

Tento rok byl ovšem bohatý na další vládní "dárečky". Kvůli projektu sKaret a podezření z korupčního jednání v případě spolupracovníka Šišky odešel z ministerstva J. Drábek. Ministerstvo práce a sociálních věcí však obdařilo občany aspoň důchodovou reformou, která má zisk přinést toliko některým penzijním fondům a jejíž druhý pilíř ve stávající podobě příliš důvěry nebudí. Asi tolik co vláda jako celek.

O nefunkčním registru vozidel by šla napsat sága na pokračování, stejně jako o nedokonale (to je záměr?) připravených zákonech o referendu či o přímé volbě prezidenta. První naštěstí spadl pod stůl, druhý už nese své trpké plody.

Zvykli jsme si, že četné kauzy typu CASA či IZIP časem vyznějí do ztracena -- a nakonec nás jejich omílání pouze unavuje. Zvykli jsme si, že média mají moc určit viníka bez soudu, ať v případě domnělých útočníků v případě zraněného patnáctiletého chlapce v Břeclavi či exhejtmana D. Ratha. A že D. Rath je z politiků patrně jediným, u kterého je vazba nezbytná. U Dalíka či Parkanové tomu tak není.

Máme za sebou dvě silnější protivládní demonstrace, jednu z 21. 4. a druhou ze 17. 11. Dozvěděli jsme se, že sta tisíce lidí, kteří protestují proti konkrétním aktům zvůle a lidského ponížení jsou lůzou. Zato hrstka studentů, z nichž snad někteří ještě ani volební právo nemají, bude určovat, který volební výsledek ještě demokratickým je -- a který již ne. Co na to Klausův věrný obdivovatel Hájek, který v Havlově modelu občanské společnosti vidí nebezpečí fašismu?

Několikrát jsem si letos díky naší vládě připadal bezmocný a deprivovaný. Naposledy v den výročí bitvy na Bílé hoře. Přesto věřím, že se nám opět podaří jít cestou podpory sociálnímu státu (Klausovi navzdory), cestou vzájemné důvěry a cestou právního státu bez rozbujelé korupce, bez níž by snad současný systém ani neexistoval. Že navážeme na humanistický odkaz T. G. Masaryka, K. H. Borovského, A. Komenského a J. Husa, a nebudeme mít za vzory Williama Cecila, Ferdinanda II., Koniáše či Mašíny.

Nám všem chci popřát právě tu víru, vytrvalost a sílu nenechat se zlomit a ztratit naději. Zároveň chci poděkovat svým čtenářům, obzvláště pak těm, kteří mi celý rok posílali zajímavé a podnětné úvahy a komentáře. Velmi si toho cením.

Těžko říci, zda se blíží pád vlády. Lze jen věřit, že se neblíží konec světa (který by patrně znamenal i konec té vlády, což ovšem není úplně nejšťastnější variantou -- a kromě toho se nemohu zbavit nepříjemného pocitu, že na Arše či ve vesmírné lodi s pár přeživšími by u kormidla stála K. Peake). Nakolik se blíží konec vlády, je těžké odhadovat. Kdo se může ovolat pouze sám, většinou se neodvolá. Leda by měl vidinu opětného brzkého zvolení.

Nelze si ovšem nevšimnout, že se nachýlily dny V. Klause na Hradě -- a že tento člověk svým jednáním nezavdává příčiny domnívat se, že se chystá na pokojný důchod. Buďme v případě jeho návratu do vysoké politiky pod jinou než prezidentskou korouhví obezřetní a netleskejme mu za každé slovo, které nám může znít sebepravdivěji.

Všímejme si i těch druhých. Nežijeme zde ve vakuu ani sami. Myslet si, že problémy druhých se nás netýkají, je poněkud zcestné. Jako se nedá žít dlouhodobě na jícnu aktivního vulkánu -- ani pod ním -- nedá se žít ve společnosti, která se takovouto sopkou vlivem narušení sociálního smíru a právního státu stává. Nepřezírejme druhé nebuďme lhostejní k jejich útrapám. Nikdy nevíme, kdy budeme na jejich místě my a kdy budeme potřebovat právě jejich pomoc.

Děkuji a přeji všem co možná nejpříjemnější prožití nadcházejících svátků, víru v člověka a především -- naději.

Vytisknout