Dokud nebude vytěžen poslední metrák uhlí...

14. 11. 2012 / Karel Dolejší

S ohledem na poslední údaje o tání arktického ledu je třeba říci, že standardní model IPCC, se kterým IAE pracuje, nedokázal tyto změny předpovědět a tedy je patrně ve věci kalkulace změn klimatu příliš konzervativní. V praxi to může znamenat, že kdyby byl hlas IEA na poušti mezinárodní ochrany klimatu vyslyšen, šance, že se tím podaří udržet nárůst teploty pod hranicí dvou stupňů, může být ve skutečnosti výrazně nižší než padesátiprocentní.

Ať už běžný spotřebitel ve svém individuálním životě pro ochranu klimatu učiní cokoliv - přestěhuje se na venkov do staré barabizny, začne si pěstovat alespoň část potravin v místě bydliště, aby omezil emise, bude v zimě topit výhradně dřevem a jen v míře nezbytně nutné, zničí svou pověst mezi příbuznými a sousedy propagací udržitelného životního stylu, atd., atd. - nakonec si může stejně tak nanejvýš hodit korunou, čemu bude důvěřovat. Padne-li hlava, může věřit, že se celé "mezinárodní společenství", které se od památné konference v Riu až dosud věnuje nákladné konferenční turistice s prakticky nulovými výsledky, z ničeho nic překvapivě skutečně dohodne na společném postupu a ponechá kvůli ochraně klimatu větší část fosilních paliv prostě v zemi. Pokud však padne orel, měl pravdu německý sociolog Max Weber, který prognózoval, že průmyslový kapitalismus stejně nikdo nevychýlí ani milimetr z jeho hlavní trajektorie, dokud nebude vytěžen poslední metrák uhlí.

A jestliže mince dopadne na hranu, je možno doufat, že svět ponechá v zemi dvě třetiny fosilních paliv, IAE se nepřepočítala o řád ani o dva a bude to tedy k zastavení nezvladatelných změn klimatu také skutečně postačovat.

Budoucnost je tedy napínavá jako kšandy; bohužel na konkrétním jednání pouhých jednotlivců v dolních a středních sociálních patrech už její průběh dávno příliš nezávisí. Změna by musela začít výše; a tam se ovšem nakonec vždy a ve všech pádech skloňuje "konkurenceschopnost". V této hře se i otázky ekologické, nebo poněkud patetičtěji řečeno otázky přežití, stávají horkým bramborem, jímž je třeba konkurenta zasáhnout do obličeje a zabránit mu, aby plně využil svého potenciálu průmyslové devastace prostředí, zatím co já sám vůbec nejsem tak cimprlich. Zmíněnou kapitalistickou logiku si dávno bez rozdílu osvojili politici pravicoví i levicoví, jak lze ilustrovat třeba na uhlobaronském nadšení severočeské ČSSD a KSČM. Chcete si něco myslet o tom, jak tohle skončí? Hoďte si korunou.

A hlavně prosím nepropadejte pesimismu. Během čekání na to, "jak to celé dopadne", můžete za účelem krácení dlouhé chvíle vést třeba duchaplné úvahy o tom, zda se vůbec smí beztrestně pálit vlčí mák, nebo zda jsou Rothschildovy peníze stále ještě slučitelné s demokracií...

Vytisknout