Bezpráví a beznaděj v České republice

14. 11. 2012

Až do svých osmnácti let jsem žil celkem poklidný, normální život, až na problémy s mými rodiči. Ačkoli jsem byl nejmladší v rodině, tak z nějakého důvodu jsem byl brán tak trochu navíc a moje matka byla matkou jen ve chvíli, kdy se blížil její odjezd na dovolenou a potřebovala abych se postaral o domácnost, protože jsem bydleli na vesnici. Mému bratrovi bylo dopřáno veškerého blahobytu až do dnešních dnů, rodiče mu koupili vždy co si přál a neváhali mu spořit několik stavebních spoření, na každého člena rodiny, v takové vyší aby každý člen rodiny dostal maximální státní podporu -- což bylo tehdy 1 500 Kč měsíčně na každé jednotlivé spoření. Toto spoření bylo účelove založeno na mne, na babičku, na dědu, na matku, na otce, na druhého bratra, na něj a na bratrovu přítelkyni. Všechno bylo financováno matkou, protože mému bratrovi slovo práce do dnešního dne v jeho třiatřiceti letech moc neříká. V mém případě bylo spoření zbytečné, takže já jsem neměl nárok na jakékoli spoření a nebyl jsem hoden toho, abych od rodičů někdy něco dostal, píše Adam Vincent Matěj.

Nutnu podotknout, že rodiče patří mezi ty vyražně movitější a přesto jim nedělalo problém mi nedávat prakticky žádné peníze, takže jsem už od patnácti let chodil na brigády po škole prakticky každý den. V době kdy jsem si vážně poranil nohu a měl jsem jí několik měsíců v sádře, nechala mně matka jezdit do školy vlakem o berlích, ačkoli jezdila do stejného města pracovat autem, akorát o něco později.

S ohledem na situaci doma jsem se snažil co nejrychleji emancipovat a dostat se z domu, což při chození na střední školu šlo velice těžko a tak jsem dostal jednoho dne spásný nápad, že bych mohl začít podnikat. Ovšem oslepen naivitou, mladickou hloupostí a vidinou možného rychlého osamostatnění od rodičů, jsem si neuvědomoval všechny možná rizika podnikání a možné fatální následky.

Podnikání šlo ze začátku velmi dobře, takže jsem se skutečně velmi rychle dostal z domova a mohl zárověn pokračovat se školou, nicméně po dvou letech jsem nedokázal své podnikání správně ukočírovat a tehdejší kamarád na mne udělal podvod, takže s podnikáním byl rázem konec. Náhle jsem se dostal do výrazných problémů s plněním svých závazků, což odstartovalo koloběh likvidačních událostí.

V bance jsem měl menší úvěr, který jsem měl prakticky splacený, ale úvěr byl sjednán pouze na rok a splátka byla zde dost vysoká. Poučen různými tragickými příběhy o exekuční praxi v ČR, jsem se snažil s bankou co nejdřívě situaci řešit, marně. Banka mi snížení ani odklad splátek nepovolila a začali mi vyhrožovat soudním vymáháním pohledávky. Rodiče situace taky nezajímala a pomoc mi odmítli a tak jsem se dostal do situace, jenž byla vždy mojí noční můrou.

Můj problém ve výši 200 000 Kč mi přerostl přes hlavu tak, že jsem odsouzen k živoření do konce života. K mé smůle, 200 000 Kč tvořilo několik menších závazků, takže díky nízkým soudním a exekučním poplatkům se tato částka astronomicky navýšila. Jakákoli snaha o řešení situace "po dobrém" selhala. Prosebný dopis exekučnímu úřadu o povolení splátek na čásku 160 000 Kč rovzněž selhal, protože pan exekutor chtěl splátky ve výši 32 000 Kč měsíčně.

Prošel jsem si obdobím, kdy jsem neměl prakticky ani korunu, živořil jsem o rohlicích a paštice. Žil jsem v extrémní nejistotě a strachu, bál jsem se každého dne co v něm přijde bez vidiny klidné budoucnosti. Člověk, jenž je v České republice dlužníkem, ztrácí právo na důstojný život až do jeho smrti. Nemůže pořádně pracovat, nemůže mít vlastní bankovní účet, o hypotéce se mu může zdát, musí se skrývat před exekutory a konečně už nemá nárok ani na svatbu a věřitelé volají po vězení pro dlužníky, kterým není co sebrat. Takže o jaké naději jste to mluvil, pane Nečasi?

Řádění exekutorů v České republice
Vytisknout

Obsah vydání | Středa 14.11. 2012