Anketa Romano hangos:

Proč často většinu pracovníků romských a pro-romských organizací tvoří Neromové?

14. 11. 2012 / Pavel Pečínka

Také mě mrzí, že jen tak málo Romů má schopnost a zájem pracovat v neziskových organizacích pro Romy. Přestože kde mohu, tak Romy podporuji, většinou se do těchto pozic ani sami nehlásí. Asi sebe sama podceňují.

Na tuto anketní otázku by měli odpovídat především romští členové příslušných organizací. Můj názor je, že mnozí neromští činitelé to třeba dobře myslí, ale je to pro ně něco jako kdysi pro ruské narodniky chození "v narod". Čili odtažité a bez znalosti prostředí. (Čestných výjimek se to jistěže netýká.). V akademických kruzích pak registruji spíš snahu prezentovat sám sebe na tématu, které je v módě. Tím chci říci, že my Neromové můžeme a máme podporovat romské aktivity celospolečensky a z pozice, kterou pracovně zaujímáme. Romské organizace nechť však zní především hlasem romským.

Netuším, jaký je podíl neromských pracovníků v těchto organizacích. Je-li však tento odhad správný (tj. polovina až dvě třetiny), tak není vše úplně v pořádku. Připomíná mi to rčení "o nás bez nás" a nebylo by na škodu to změnit. A jak? Jednoznačně označit ty, kteří jsou v těchto organizacích jen pro svůj kšeft a přesvědčovat a vést romské obyvatele k tomu, aby se v daleko větší míře na chodu těchto organizací podíleli. Kdo může kvalifikovaněji prezentovat svoje problémy, než sami Romové. Minule jste hovořili o romských aktivistech. Vždyť toto by měla být jedna z důležitých aktivit těchto lidí. Zřejmě není, pokud formulujete otázky tak, jak je uvedeno. 

Polovinu až dvě třetiny Romů tyto organizace nezajímají. Už po léta nemají žádný výrazný přínos pro majoritu ani minoritu. Změnit to mohou pouze Romové sami, bude-li dobrá vůle na obou stranách: pustit se do díla, respektive pustit je k dílu.

To je otázka spíš pro ty pracovníky, těžko hodnotit zvenku. Možná jde o příliš nudnou a odborně složitou práci, která nemá žádného "hmatatelného" konce. Třeba je vhodných lidí procentuálně víc mezi Neromy. Anebo je tato práce spojována s představou značné byrokracie a stresující zodpovědnosti, takže zájmců až tak moc není a asi ani nikdy nebude.

Myslím si, že je jednak vnitřní věcí těch organizací, kdo je jejich zaměstnanec či zaměstnankyně. Jednak jde o záležitost příslušníků cílové skupiny, zda jim samotným personální složení romských a proromských organizací vyhovuje. Případně mají možnost ho sami svou angažovaností změnit.

Otázka je natolik jednoznačně jasnou, že navozuje lapidární odpověď již sama sebou: Posláním organizací je přece formulovat, prosazovat, rozvíjet a hájit zájmy svých příslušníků, kteří jsou v této pozici nezastupitelní a nemohou se tudíž nechat ve svém stěžejním zastupovat. Jiný přístup se dle mého náhledu pochopitelně zvrátí v opak a navíc umrtví nezbytnou vlastní vnitřní aktivitu.

Domnívám se, že sociální práce, tedy náplň činnosti většiny neziskových organizací, je specifickým druhem práce, který nemusí být zajímavý pro všechny -- z hlediska finančního i lidského. Prostě všichni bychom měli mít svobodnou vůli vykonávat zaměstnání, které chceme dělat -- i když samozřejmě nás všechny limitují možnosti trhu, výše dosaženého vzdělání, životní situace. A v případě Romů nezřídka i diskriminační jednání na trhu práce. Je to otázka vzdělání? Poměr romských a neromských studentů na středních a vyšších středních školách a univerzitách se zaměřením na sociální práci by naznačoval i odpověď z hlediska vzdělání. Přitom je jasné, že Romové pracující dle mých zkušeností zvláště s dětmi a mládeží, i jako terénní pracovníci, bývají přijímáni lépe.

Dokážu si také představit, že ne pro každého Roma či Romku, kteří vystudovali, je prioritou pracovat v těchto organizacích a že mají jiné životní cíle. Také myslím, že se zvyšujícím se vzdělanostním kapitálem Romů se zvyšuje i jejich podíl na tomto pracovním trhu, což pokládám za jednu z cest.

Hledám ale odpověď také na otázku: Proč je v těchto organizacích tak málo Romů ve vedoucích pozicích? Jako vedoucí projektů, vedoucí krajů, vedoucí služeb?

Myslím si, že většina Neromů do těchto organizací jde jenom proto, že v tom vidí možnost získat si práci a dlohodobě na tom vydělávat. Ale přitom ta práce není odvedená jak by měla být. Hodně se tak přiživují i takoví lidé kteří by Romy nejraději neviděli. Ale protože vědí, že na Romy si mohou napsat svoje projekty a vydělávat na tom, tak dělají jako že Romy mají rádi. Vím to z vlastní zkušenosti. Také jsem Rom a už dlouho tuto situaci sleduji. Znám ale pár Neromů, kteří to s Romy myslí dobře a opravdu jim také pomáhají. Ale takových je opravdu jenom málo. A většinou jde o věřící lidi se srdcem na pravém místě. Bohužel Romové jsou a budou v tomhle zneužíváni. Romům to bohužel nepřináší nic. Tahle situace se táhne už hodně let a je čím dál horší!

Tento stav je určitě potřeba změnit. Jenomže to má jeden háček! Neromové nechtějí nechat Romy pracovat přímo s Romy. Pokud Roma zaměstnají, tak jenom jako podřadného pracovníka nebo asistenta na pár hodin. A stejně většinu práce mají oni. My nic nenaděláme. Je mezi námi ještě pořád dost Romů, kteří jsou negramotní a sami se o sebe nedokáží postarat. Ale na druhou stranu existuje už spousta vzdělaných mladých a nadějných Romů, kteří by chtěli a mohli nastoupit na gádžovská místa, aby mohli pomáhat své komunitě. Jenom my Romové víme, co Rom potřebuje, jak uvažuje, co očekává a jak mu pomoci. To gádžo nikdy nepozná. I kdyby pracoval s Romy třeba dvacet roků.

Tentokrát poprvé odpovím na vaši otázku. Mám 28 let, jsem Romka a vystudovala jsem sociální pedagogiku s bakalářským titulem. Pokaždé, když procházím kolem nějakých organizací, které se zabývaji romskou problematikou, mě zamrzí, jak málo lidí v nich pracuje, anebo jak hodně už jich odešlo. A když už tam nějací pracují, tak jsou to známí, rodina. Těžko tam hledat Roma, který by byl pro někoho světlem - příkladem.

A proč to tak je? Vrána k vráně sedá. Motivace pro Romy žádná, a přitom konkrétně v Brně je tolik Romů, kteří mají titul, stejně tak i lidí, kteří, maji pouze střední školu, ale zato zkušenosti.

Když jsem sama sháněla práci, byla jsem nemile překvapená, kdo to se mnou dělal pohovor a jakým způsobem. Dost mě to zamrzelo. A práci jsem nedostala, prý kvůli chybějícím zkušenostem. A to na základě otázky "Jak byste pomohla člověku, který má problémy a nechce od vás pomoc?" Já jsem řekla: "Nijak. Pokud o ni nestojí, má právo o ni nežádat." A jak to tam vypadá dneska? Romové, kteří tam pracovali, tam už dnes nejsou. A ani by se do té organizace nevrátili, protože jako Romové v ní neměli žádné slovo a dělali za minimální mzdu.

To, že na půdě, kde se má pomáhat Romům, existuje diskriminace a útoky na Romy, člověka dost zarmoutí. To, že tam pracují mnohdy Neromové, má jednu výhodu - pracovníci tam jsou uvolnění, nejsou pod tlakem a můžou snad dostatečně pomoci druhým. Ale nepředstavuje to dobrý příklad pro mladou romskou generaci.  

A jestli je potřebné tenhle stav změnit? No určitě ano. A jak? V konkrétních oblastech určitě najdeme Romy s požadovaným vzděláním. Ať se ale nikdo nedívá na to, zda ho zná osobně nebo jestli vychází s jeho rodinou atd. Musí dostat příležitost, každá práce si zaslouží zaučení. Tak proč ne i tahle? Romové musí dostávat příležitost k práci, proč nezačít dávat šanci tam, kde je na to připravená půda. A hlavně když už se dává šance, tak se všemi výhodami, na které mají právo Neromové a jiní. Tedy odměny, prémie atd.

Advokátka, publicistka, Praha Pořád jsem si říkala, co mi vlastně na těch pro-romských organizacích typu "Agentury na začlenování..." nebo "Člověka v tísni" vadí tak strašně, že se mi z toho ježej chlupy po těle. Myslím, že to konečně mám:

IN: Jan Stern. Psychoanalytický výklad Bible, nakl. Malvern, 2011, str. 35 a násl.: 

"Konstruktivní antisemité by nikdy nepřijali tezi, že jsou antisemity, považovali by ji dokonce za komickou, neboť oni přece projevují o židovský národ zvláštní laskavý zájem. Ovšem tento zájem se vyznačuje nutkáním neustále definovat, čím by tento národ měl být, aby byl opravdu židovským národem... Židé pak nejsou tím, kým by v očích a přáních (takového člověka) měli být. To je v jádru antisemitské, neboť Židé jsou pochopitelně národ jako každý jiný, mají své nacionalisty a své komunisty, dělníky i intelektuály, hlupáky i génie, své chyby a přednosti. Nemají žádnou "esenci židovství". Ve chvili, kdy se zrodí idea esence, zrodí se i nespokojenost, že celek této esenci neodpovídá, že selhává ve svém "historickém úkolu" něčím konkrétním být. Úsečka úzkost - nespokojenost pochopitelně musí končit nenávistí. To antiseminismus "konstruktivní" však nikdy neuzná, vždyť často se křižuje přímo s filosemitismem."

U Romů jde o zcela stejnou věc. Naprostá většina pro-romských organizací pracuje na tom - JACÍ BY ROMOVÉ MĚLI BÝT. Odmítají realitu, že jsou takoví, jací jsou. Důkaz o tom je jeden přímo hmatatelný: neexistuje ani jedna pro-romská organizace, která podporuje rozvoj romského jazyka. (Pomíjím Romano Džaniben, kde je romština OBJEKTEM ZKOUMÁNÍ z hlediska lingvistického a s Romy samotnými nemá vlastně nic společného - s výjimkou toho, že Romové jsou nositelé romštiny). Přitom základem romství je právě romština.

Tak zvaně pro-romské organizace jsou skrytě anticiganistické, protože odmítají rovnoprávný a rovnocenný přístup k Romům. Ti jsou pro ně také pouze OBJEKTY, které mají vyhovovat určitým "jakostním normám". Pokud nevyhovují, mají být předěláni.

Ve své podstatě jde o ještě nebezpečnější formu anticiganismu než otevřený rasismus.

Samozřejmě, že za těchto okolností tvoří naprostou většiny členů tak zvaně pro-romských organizací Neromové. Vždyť jsou to právě Neromové, kteří se vnitřně ve svém Egu potřebují vůči Romům vymezit (samozřejmě jako ti lepší, schopnější, vzdělanější a také "hodnější" - když chtějí přece pomáhat). Romové jsou se svým Self úplně srovnaní, vědí, že jsou Romové, vědí, co to znamená být Romem (i když by jimi třeba často rádi nebyli, protože život Roma je mnoho těžší než Čecha). Ale vědí, že si nepomohou, že prostě Romy zůstanou... Proto v žádné takovéto organizaci nejenomže necítí potřebu být, ale ani v ní být nechtějí, neboť podvědomě cítí její nepřátelské prostředí. 

Z této situace také plyne, že tak zvaně pro-romské organizace nemohou nikdy přinést změnu do postavení romské komunity. Pokud tuto změnu přinesou, jde vždy o změnu ve smyslu freudovského "ztotožnění se se stínem". Tedy změnu ve směru jejich pravého já: tedy anticiganismu.

Důsledky jsou opět viditelné: ukažte mi jednu pro-romskou organizaci, jejíž působení přináší dlouhodobé a systémové pozitivní změny. Napadá mne jediná - sdružení Český západ, iniciované mnichy z kláštera Trapistů v Toužimi, takže impulz, který celý tento projekt ovlivnil, vycházel z křesťanské víry, nikoliv ze vztahu k Romům. Což se mi zdá můj názor zcela potvrzující.

Uvedenou problematikou se snažím zabývat delší dobu, neboť bydlím na Jáchymovsku, kde je tento problém aktuální. Sdílím váš náhled, nebo to tak z otázek vyplývá, že je třeba problém řešit, ale jinak, než doposud. Chtěl bych text ale zaměřit trochu aktuálnějším směrem. Konkrétně - tzv. Romové si volí přirozenou autoritu, tu jsou pak schopni respektovat a na její pokyn dělat i nepopulární věci, jako např. pracovat.

Takže určitě ano, ale už bych se distancoval od donekonečna opakované "romské" otázky. Dávno nejde jen o Romy, existují smíšená manželství a rodiny, jako na Tepelsku u Karlových Varů. Ten název neustále už předem vylučuje Romy z naší společnosti. Jedná se přece o sociálně slabé, někdy i vyloučené, ale k těm nepatří jen Romové. Je to dle mého názoru distanční a diskriminační už předem. Všichni jsou občany ČR. Pokud budeme, hlavně mediálně, řešit Romy zvlášť, vadí to občanům naší republiky a myslím, že právem. Pokud se mají začlenit, tak i názvem a ne je předem někam vyčleňovat.

Velice zajímavě se jeví statistika z konce října, že 65% Romů, schopných práce, tuto práci odmítá a shání razítka potvrzující, že vlastně pracovat nemohou. A proto vidím jedinou šanci ve změně u povinné předškolní docházky dětí sociálně slabých rodin. Měly by se připravit na povinnosti, které je čekají ve škole. Následně by pak mělo dojít k doplnění tříd s těmito dětmi asistenty, kteří by se jim věnovali a nezdržoval se chod a postup výuky ostatních. Tím by se dostalo vzdělání i těm slabším, kteří to přenesou na své děti. Říká se ovšem, a ne nadarmo "starého psa novým kouskům nenaučíš" a pokud budou u rodiče těchto dětí považovat paní učitelku za "krávu, která otravuje," žádné peníze a vzdělávací programy jim nepomohou, to už se prokázalo.

Takže vše souvisí se vším a proto je má odpověď rozsáhlejší, o to upřímnější.

Vychází v Romano hangos 18/2012 ZDE a ZDE

Vytisknout