Jsem spíše proti církevním restitucím

2. 6. 2012 / Boris Cvek

Můj postoj k restitucím církevního majetku se různě mění. Dlouhodobě patřím k zastáncům toho pohledu, že co bylo komunisty ukradeno, musí být vráceno. Církve -- a zejména ta římskokatolická -- byly zároveň oběťmi komunistického teroru a zároveň představovaly baštu odporu a vzdoru proti této tyranii. Podíl římskokatolické církve na pádu komunismu nechci vůbec zpochybňovat a nesmírně si ho vážím.

Nicméně svět, který pádem komunismu nastal, je prostě jiný než svět starých monarchií, v nichž římskokatoličtí preláti patřili k těm nejbohatším a nejmocnějším. Feudální systém, který přinesl této církvi tak obrovské majetky, byl postaven na naprosté nerovnosti lidí před zákonem, na zločinech, válkách, robotě porobeného obyvatelstva, negramotnosti a tmářství.

V tomto ohledu proti římskokatolické církvi zakročil rozsáhlými konfiskacemi již císař Josef II. a komunisté se v zásadě právem mohli odvolávat na emancipační boj osvícenců, liberálů, jinověrců, dělníků a žen proti tmářským předsudkům, které představovala tato církev, stojící jednoznačně na straně trůnů, peněz, válek a útlaku.

Přes falešný signál Druhého vatikánského koncilu o otevírání se římskokatolické církve světu zůstává katolicismus trčet uprostřed moderního západního světa jako pohrobek starých dob monarchie a útlaku, jak ho zásadně kritizoval např. úhlavní nepřítel teokratické podstaty římskokatolické církve T. G. Masaryk.

Katolicismus je stále postaven na zcela hierarchickém, netransparentním modelu, který představuje v zásadě mafiánskou strukturu, jak se ukazuje při nových a nových skandálech (velmi výmluvný je případ nesmírně vlivného preláta Maciela).

Vatikán neumožňuje veřejnou kontrolu, naopak snaží se stále obcházet moderní princip rovnosti všech občanů před zákonem tím, že kryje zločiny svých kněží.

Bylo by spíše překvapením, kdyby v takto uzavřené organizaci, která má nesmírný vliv hlavně v třetím světě, nedocházelo k praní špinavých peněz, spolupráci s narkomafií a jiným organizovaným zločinem.

Je dost možné, že vysocí preláti budou časem vystaveni už nikoli pouze mediálním aférám, nýbrž zatýkání, a budou stát před soudem jako normální občané.

Kdo by ještě před pár lety počítal s něčím takovým, jako jsou Vatileaks (http://www.vatileaks.com/)? Při rozkrývání této zločinnosti se římskokatolická církev může ukázat jako veřejný nepřítel, který proti komunismu bojoval spíše pouze z jakési setrvačné touhy po návratu ke středověké tyranii než z opravdového zájmu o svobodu, transparentnost a fungující právní stát. Potom by navracení komunisty ukradeného majetku právě této církvi nemohlo být asi ničím ospravedlněno.

Proto bych se dnes klonil spíše k odkladu takového vracení, i díky ekonomické krizi. Pozice římskokatolické církve se v západním světě stále rychleji mění k horšímu, stává se něčím neslučitelným s moderním pojetím práva a spravedlnosti, a tuto změnu je třeba velmi pozorně reflektovat.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 1.6. 2012