Univerzita není továrna na (vědecké a pedagogické) absolutno

30. 5. 2012 / Jan Mertl

Problém vědecké a publikační činnosti má opravdu řadu rovin, které všechny v českém prostředí působí. Jejich společným jmenovatelem je však zpochybnění dosahování "obecného ideálu" dráhy univerzitního vzdělance, tak jak jsme ho znali dříve, jak je specifikován třeba v kritériích pro kvalifikační postup a jak si ho asi i veřejnost a novináři představují, respektive i kam se tento ideál posouvá v současnosti ve smyslu "nutného posilování kvality a výkonnosti". Zkusme je stručně shrnout bez nároku na jejich vyřešení.

Existence různých generací a skupin

Na téměř každé škole jsou různé generace a typy lidí. Od těch, kteří strávili na škole celý život a obvykle zastávají nějakou funkci, přes ty, kteří přicházejí nově s tím, že chtějí chvíli pobýt a zase jít dál, až po ty, kteří si chtějí na škole teprve vybudovat jistou pozici a zázemí. Tyto různé generace a skupiny ovšem jsou často nuceny předstírat, že jsou všechny stejné a směřující k výše naznačenému akademickému ideálu. Už proto, že různé tabulky a hodnocení se jich na to ptají. V praxi to vede ke konfliktům, někdy i k podivným situacím, v nichž se lidé necítí dobře, protože se od nich chce něco, na co už (nebo ještě) nemají.

Ne každý může (a chce) být supervědec (nebo superučitel)

Opravdu dobrá věda je z definice určena jen pro omezený počet lidí (ona i opravdu dobrá výuka je na tom podobně, ale tam se to lépe toleruje). Dříve k tomuto účelu sloužily výzkumné ústavy -- nyní se o roli Akademie věd diskutuje. Existuje představa, že to lze zvládnout všechno najednou, že se budou vytvářet jakási univerzitní centra excelence, odkud se budou současně poznatky šířit dál. Je to určitě možné jako výjimečný prvek -- ale obecný problém univerzit to neřeší, protože pokud se i na ostatní bude stále vyvíjet tlak (finančně, mediálně ...) ve smyslu, že každý musí usilovat o takovéhle efekty, nic to nevyřeší.

Variabilita odborné práce

V českém prostředí se poslední dobou prosazují pro hodnocení odborné činnosti zjednodušená scientometrická schémata (kafemlejnek). To určitě vyhovuje určitému typu lidí, kteří svoji roli vidí v opakovaných publikacích v "ještě lepších časopisech" a kumulaci citačních indexů. Reálně ale existuje spousta dalších aktivit, jak se dá (zejména v některých oborech) efektivně pracovat s poznáním a obohacovat jej, od psaní učebnic, publikace v dobrých recenzovaných periodikách, organizování seminářů, vystoupení v médiích, diskusí s veřejností, spolupráce s veřejnou správou, spolupráce s podniky, poskytování odborných konzultací a podobně.

Výzkum jako doping financování

Finanční situace českých vysokých škol je často natolik tristní, že se jednotlivé katedry a jejich členové chytají každé možnosti, jak získat peníze. Jednou z možností byly různé výzkumné projekty. A tak občas dojde k tomu, že se nějaký projekt řeší hlavně proto, aby vůbec byl. Pomocí projektů se tak někdy vyplňuje mezera ve standardním financování výuky a souvisejících činností, včetně tvorby učebnic, které často v rámci projektů vznikají.

Nepřehlednost současných publikačních možností

Asi každý odborník si primárně snaží udržovat přehled o tom, jaké časopisy v "jeho" oboru vycházejí a třeba je i číst. Bohužel, s časopisy se roztrhl pytel a de facto už to v řadě oborů není možné ani v rámci ČR, o zahraniční extenzi nemluvě -- ta navíc předpokládá sledovat ty věci v cizím jazyce. Praxe je pak taková, že se články leckdy i ad hoc rozesílají do časopisů, respektive výzkumné nápady do grantových soutěží, s tím, zda je "vezmou" nebo ne, tj. se jedná spíše o loterii než o seriózní proces. Nemluvě o délkách recenzních řízení, jejich často problematické kvalitě, a podobně.

Ten, kdo se s tím vším chaosem vyrovná nejlépe, vyhrává a může být prohlášen za špičkového univerzitního pracovníka. Zbytek je trvale vystaven zrcadlu nedostatečnosti - pakliže dobře učí, špatně publikuje, pakliže publikuje v domácích časopisech, nepublikuje v mezinárodních časopisech, pakliže publikuje v mezinárodních časopisech, tak zase nespolupracuje s praxí, a tak pořád dokola. Nehledě na to, že řada lidí prostě objektivně naráží v některé z těchto rolí na hranice svých možností a snaha posunout je dál nebývá produktivní.

Lze spekulovat i o tom, že jedním z důvodů pro popisovaný stav je podfinancování univerzit. Ono totiž nahrává "efektivnímu" pojetí rozložení povinností, kdy opticky nejefektivnější samozřejmě je, když na katedrách jsou (alespoň papírově) lidé, kteří umí převzít a "nějak zvládnout" v podstatě jakýkoli úkol, který nějak spadá do profilu univerzity (a často to tvoří i jakýsi prvek jejich profesionální cti). Pak se ale často divíme, že výsledky nejsou takové, jako jsme si představovali.

České univerzity tedy čeká to, co samotné vědní obory (třeba filozofii) a jiné sektory ekonomiky (třeba medicínu) potkalo už dávno. Tedy specializace a segmentace rolí, spojená s adekvátním financování různých pozic na školách a možná i typů škol. Mezinárodně publikujících supervědců, kteří současně umí skvěle učit, spolupracují s praxí a dobře znají své studenty, je velmi omezený počet a nevyrobíme je tím, že budeme předstírat (nebo požadovat), že na každé katedře jich musí být několik. A nemá cenu ani tiše poukazovat na to, že spousta velmi kvalitních a poctivých lidí na univerzitách tenhle ideál ve všech směrech nesplňuje. Protože to je pravda, a oni to sami moc dobře vědí. A možná, že ho ani plnit nechtějí. Třeba by jim stačilo, kdyby si profil své práce na škole mohli tak trochu vybrat a byli by nadšení, že kolegové a hodnotící systém respektují, že chtějí "jenom" dobře dělat svou práci ve směru zvoleném, že jsou třeba víc učitelé než vědci. Nebo obráceně.

¨

Jednotlivé díly seriálu o PEF ČZU

31. 05. 2012 Štěpán Kotrba: 240 promrhaných milionů ze státního rozpočtu ...a jeden antropolog - druhé intermezzo ZDE

Vytisknout