Soros: Evropská unie je jako finanční bublina. Má na vyřešení krize tři měsíce. Pak bude pozdě

3. 6. 2012

Podle Sorose čeká Evropu "ztracená dekáda" podobně jako Latinskou Ameriku v 80. letech minulého století, ale nikdo si to nechce přiznat.

Řecká krize vyvrcholí na podzim a v té době bude už i německá ekonomika oslabovat, takže se kancléřce Merkelové nepodaří přesvědčit německou veřejnost, aby přijala vyšší míru odpovědnosti za evropské záležitosti. "To je to, co vytváří tříměsíční okno [příležitosti]", řekl Soros.

Vina za špatné přizpůsobení nerovnováhám eurozóny padá na ekonomicky slabší země, ale centrum nese ještě větší odpovědnost - za navržení chybného systému, prosazení chybných smluv, sledování chybné politiky a za to, že "vždy dělá příliš málo příliš pozdě".

Evropská krize ukazuje, jaká je role mylných představ a nedostatku chápání při ovlivňování dějin. Úřady nechápou podstatu krize, která není fiskálním problémem, ale problémem bankovního sektoru a nedostatku konkurenceschopnosti. A tak aplikovaly špatná protiopatření: Nemůžete snížit dluhové zatížení tím, že ekonomiku zmenšíte. A opatření, která by před nějakou dobou ještě mohla fungovat, jsou ve chvíli, kdy jsou konečně aplikována, již neúčinná.

Evropská unie je jako investiční bublina. Ve fázi boomu představovala to, čemu psychoanalytik David Tuckett říká "fantastický objekt" - nereálný, ale nezměrně atraktivní. Vystupovala coby ztělesnění pojmu otevřené společnosti.

Proces integrace byl prosazen malou skupinkou politiků, kteří chápali, že dokonalost je nedosažitelná, takže se ve svých cílech omezili a pokaždé mobilizovali politickou podporu pro malý krok vpřed, přičemž věděli, že se projeví jeho neadekvátnost a tak si vynutí další krok. Tento proces se živil svým vlastním úspěchem, tak jako finanční bublina. Celý proces kulminoval v Maastrichtské smlouvě zavedením eura. Následovalo období stagnace po krachu v roce 2008, které přešlo do období dezintegrace. První impuls přišel z Německa, jehož kancléřka znemožnila společnou evropskou politiku vůči finančním institucím. Finančním trhům trvalo déle než rok, než si plně uvědomily důsledky tohoto přístupu.

Maastrichtská smlouva byla zásadně chybná a její hlavní slabina byla architektům dobře známa: Založila měnovou unii bez vzniku politické unie.

Ale euro také mělo některé chyby, o nichž architekti nevěděli a dodnes je plně nechápou. Při zpětném pohledu je zřejmé, že hlavní chybou bylo, když se členské státy vzdaly práva emitovat peníze ve prospěch Evropské centrální banky. Nebylo domyšleno, co všechno to znamená. Regulátoři dovolili bankám nakupovat neomezené množství vládních dluhopisů, aniž by si odložily stranou vlastní kapitál, a centrální banka přijímala všechny vládní dluhopisy za stejných podmínek. Komerční banky zjistily, že je pro ně výhodné akumulovat dluhopisy ekonomicky slabších zemí. To způsobilo, že úročení dluhopisů různých zemí konvergovalo, zatímco konkurenceschopnost jednotlivých zemí se od sebe stále více vzdalovala. Německo provedlo strukturální reformy a stalo se konkurenceschopnějším. Jiné země si užívaly stavebního a spotřebního boomu umožněného levným úvěrem, a to jejich konkurenceschopnost snižovalo. Po krizi z roku 2008 se tyto země ocitly v postavení zemí třetího světa silně zadlužených v měně, kterou nekontrolují.

Finanční potíže byly zesíleny procesem politické dezintegrace a v současnosti se už finanční instituce připravují na dezintegraci eurozóny.

Německá veřejnost nedokáže pochopit, proč politika strukturálních reforem a fiskální strohosti, která před deseti lety v Německu fungovala, nebude fungovat dnes v Evropě jako celku. Zatímco Německo tehdy dospělo k oživení taženému exportem, eurozóna je uvězněna v deflační dluhové pasti. Němci to ovšem doma díky návratu kapitálu stahovaného z periferie nevidí a tak to nechápou. Jejich vláda má tři měsíce na to, aby je přesvědčila o tom, jak na tom Evropa ve skutečnosti je.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout