Přežití lidí v paleolitu? Možná zásluha "nejlepšího přítele"

1. 6. 2012

Jednou z klasických záhad paleoantropologie je, proč neandrtálci vyhynuli, zatímco moderní lidé ve stejném prostředí a stejné době přežili. (Výraz "moderní lidé" se v tomto kontextu vztahuje na lidi, kteří byli od nás anatomicky - pokud ne behaviorálně - neodlišitelní.) Areál rozšíření těchto dvou druhů se v Evropě a na Blízkém východě před 45 000 - 35 000 lety překrýval; a na konci tohoto období byli neandrtálci na strmém ústupu a moderním lidem se dařilo. Co se stalo?

V časopise Science byla nedávno zveřejněna senzační studie Paula Mellarse a Jennifer Frenchové z Cambridge University, která toto rozhodující období objasňuje. Autoři na základě metaanalýzy 164 archeologických nalezišť datovaných do období, kdy se rozšíření moderních lidí a neandrtálců překrývalo v oblasti Dordogne v jihozápadní Francii, tvrdí, že populace moderních lidí rostla tak rapidně, že zdolala neandrtálce pouhou svou početností...

Mellars a Frenchová srovnávali počty a rozsah archelogických nalezišť obývaných neandrtálci a moderními lidmi, stejně jako četnost výskytu nástrojů a hmotnost kořisti (reprezentovanou zkamenělinami) připadající na čtvereční metr... Větší úspěšnost moderních lidí byla vlastně natolik zřejmá, že podle výpočtů Mellarse a Frenchové se lidská populace během desetitisíce let soužití s neandrtálci zvětšila desetinásobně. Moderní lidé prosperovali a neandrtálci nikoliv - ačkoliv žili v evropském prostředí zhruba 250 000 let před tím, než tam "vtrhli" moderní lidé. (Druh Homo sapiens sapiens žije nyní v Evropě zhruba 45 000 let - pozn. KD.) Proč nebyli neandrtálci na prostředí lépe adaptováni než nově příchozí? (Otázka však zní: Podle jakého kritéria vlastně rozhodujeme o lepší či horší adaptaci druhu na prostředí? Kdo si dnes s ohledem na ohromné problémy které moderní civilizace vyvolala vsadí na to, že lidé v Evropě přežijí ještě dalších alespoň 200 000 let a vyrovnají se tak neandrtálcům? Jestliže se přemnoží kobylky a svým počtem nedají šanci ostatnímu hmyzu na stanovišti, aby po spotřebování všech zdrojů hromadně hynuly, znamená to, že jsou na stanoviště lépe adaptovány než původní druhy? Přinejmenším tu vše záleží na časovém měřítku - pozn. KD.)

Netrpíme nedostatkem hypotéz. Někteří dávají přednost změně klimatu, jiní výhodě moderních lidí odvozené z užívání pokročilejších loveckých nástrojů nebo větší sociální soudržnosti. Teď do sebe zapadá několik důležitých a disparátních studií, které naznačují jinou odpověď, nebo přinejmenším další dobrou hypotézu: Převládnutí moderních lidí může být zčásti důsledkem domestikace psa - patrně v kombinaci s malou, avšak rozhodující změnou v lidské anatomii, která lidem umožnila se psy lépe komunikovat.

Do roku 2009 se věřilo, že psi byli domestikováni zhruba před 17 000 lety, dávno poté, co už neandrtálci vymřeli. Pak ale Mietje Germonpréová z Královského belgického institutu přírodních věd spolu s kolegy vyvinula přesnou statistickou metodu identifikace toho, které fosilní kosti psovitých patřily vlkům a které psům - ti druzí se lišili kratšími, širšími čenichy a mozkovnami... Ty nejstarší pocházejí z belgické jeskyně Goyet a datují se do doby před zhruba 32 000 lety...

Počátkem roku 2012 tým Germonpréové zveřejnil studii devíti dalších lebek psovitých, z nichž tři reprezentovaly prapsy z Předmostí u Přerova v České republice, naleziště datovaného do doby asi před 27 000 tisíci lety. Další lebka... byla nedávno studována Nikolajem Ovodovem a jeho týmem ze sibiřského oddělení Ruské akademie věd. Pochází ze sibiřské jeskyně Razbojničija a datuje se do doby před zhruba 29 000 lety...

Jeden z psů z Předmostí byl nalezen s čelistí a lebkou dosud pohromadě v pozici odpovídající živému zvířeti a s velkou kostí vetknutou do tlamy. Kost musela být vsunuta krátce po smrti, když svaly a šlachy dosud přidržovaly čelist k lebce. Tým tvrdí, že v minulosti, tak jako nyní, byli cenní lovečtí psi uctíváni a možná pohřbíváni s rituálem.

Dalším indikátorem důležitosti psů byly dva psí nebo vlčí zuby z Předmostí upravené tak, aby mohly být nošeny jako osobní ozdoba. Paleolitičtí lidé zřídka vyráběli šperky z lovné zvěře, takže vysoká frekvence psích zubů provrtaných jako přívěšky na Přemostí a další paleolitických nalezištích indikuje, že psi nebyli považováni za potravu. Podobně jako lidé jsou i psi zřídka zobrazováni paleolitickým jeskynním uměním, což také naznačuje, že byli považováni za člověku mimořádně blízké...

Nevíme, jak pravěcí, po anatomické stránce moderní lidé používali v každodenním životě své psy, ale existují některé zajímavé možnosti. Na základě jejich kostí víme, že paleolitičtí psi byli dost velcí, s tělesnou hmotností přinejmenším 32 kilogramů a výškou v kohoutku přinejmenším 61 centimetrů, přibližně o velikosti moderního německého ovčáka. Germonpréová a kolegové tvrdí, že tito psi mohli být používáni jako tažní...

Z šesti dosud identifikovaných nalezišť paleolitických psů jen jediné neobsahuje velké množství mamutích kostí, které musely být spolu s masem dopraveny z místa usmrcení na místo, kde tlupa žila. Pokud psi nesli maso, lidé ušetřili spoustu energie, takže každý úlovek představoval větší množství celkově získané potravy - dokonce i po nakrmení psů. Dodatečná potrava měla obecně významný dopad na zdraví tlupy. Lépe živené ženy mohly mít více dětí v kratších intervalech. Použití nákladních psů mohlo způsobit vzrůst lidské populace.

Psi mohli také bezprostředně přispět k úspěšnému lovu... Psi zvyšovali úspěšnost lovu častějším vypátráním kořisti...

Pokud neandrtálci na rozdíl od anatomicky moderních lidí neměli zdomácnělé psy, tito lovečtí společníci mohou vysvětlovat všechny rozdíly v soupeření mezi moderními lidmi a neandrtálci.

Domestikace je ovšem proces působící oběma směry, jak víme z příkladů jako genetické změny, které lidem umožňují trávit mléko. Tyto mutace se po domestikaci dobytka vyskytly v různých lidských populacích...

Studie Hiromi Kobajašiové a Širo Kohšimy z Tokijského technologického institutu ukázala, že moderní lidé jsou mezi vzpřímenými primáty výjimeční, neboť mají dobře viditelné bělmo obklopující barevné duhovky očí, stejně jako očnice odhalující velkou část bělma. U jiných primátů mají tmavé bělmo, podobně zabarvená kůže a uzavřené očnice sklon maskovat směr, kterým se zvíře dívá. U lidí bělmo a otevřené očnice umožňují zaznamenat už z dálky směr lidského pohledu, zejména pokud je orieentován víceméně horizontálně. Změny v lidském oku mohou představovat adaptaci zvyšující efektivitu signálů předávaných pohledem.

Michael Tomasello a kolegové z Institutu Maxe Plancka pro evoluční antropologii v Lipsku rozvinuli "hypotézu kooperativního oka". Tvrdí, že kooperace mezi lidmi byla usnadněna schopností poznat, kterým směrem se ostatní dívají...

Mutace způsobující bílou barvu bělma je mezi lidmi rozšířena univerzálně, ale vyskytuje se příležitostně i mezi opicemi...

Podle výsledků studie zveřejněné Ernõ Téglásem a kolegy ze Středoevropské univerzity v Budapešti bude pes sledovat pohled na video zaznamenaného člověka, pokud předtím tento člověk upoutá jeho pozornost pohledem na něj a tím že na něj mluví. Pokud jde o sledování směru lidského pohledu mluvčího, který umlkl, psi si vedou stejně dobře jako děti.

Ádám Miklósi a jeho tým z Univerzity Eötvöse Loránda v Budapešti testovali psy a vlky a zjistili, že psi věnovali lidské tváři mnohem větší pozornost než vlci, dokonce i ti ochočení... psi mají ve zvyku sledovat signály lidské tváře a vlci nikoliv. Miklósiho tým je přesvědčen, že tento významný rozdíl v chování je výsledkem výběrového šlechtění během domestikace...

Jakmile byli psi schopni sledovat signály předávané lidským pohledem, stali se ještě užtečnějšími pomocníky při lovu...

Lidé s oblibou hledí do oči svých psů, aby z nich "vyčetli" jejich emoce. Psi patrně dělají totéž. Možná - jen možná - byla tato reciproční komunikace zásadně důležitá pro přežití našeho druhu.

Celý článek v angličtině: ZDE

Vytisknout