Celá tahle krize je o jakémsi prapodivném nastavení mysli

3. 6. 2012 / Boris Cvek

Pokud jde o experiment se škrty, Miroslav Kalousek v rozhovoru pro sobotní LN přiznal, že více škrtat už by se nemělo, že škrty podvázaly ekonomický růst země a že hlavní důvod pro škrty je to, že si může stát levněji půjčit.

Proč si může levněji půjčit? Protože zřejmě věřitelům, kteří půjčují státu, se zdá škrtací politika důvěryhodnější.

Že však jejich dlužník díky škrtům nemá pořádný příjem a ekonomicky se propadá a možná i zbankrotuje, to jim zřejmě nevadí.

Celá tahle krize je o jakémsi prapodivném nastavení mysli.

Nejprve se půjčují peníze přes hypotéky a státní dluhopisy (Řecko) těm, kdo je nikdy nebudou moci splatit, pak se to balí do "toxických aktiv", kde podívání se dovnitř, co se vlastně v takovém balíčku kupuje, může zruinovat banky jako domečky z karet.

Potom se půjčuje Řecku ze západních veřejných peněz za nátlaku na drakonické šetření a téměř zničení celé země, aby se ty peníze přesunuly zpět z Řecka do kapes západních bank.

A celý tento kolotoč nepřinese ani jednu inovaci, pokrok, žádný zdravý byznys.

A řešení? Řešení má být stejně neinvenční jako to, co nás do celé situace dostalo, totiž půjčování těm, kdo nebudou moci dluh splatit a půjčené peníze nevyužijí produktivně.

Investice nejdou do nového rozvoje technologií, do vzdělání a zdravého byznysu, nýbrž do hypoték a dluhopisů těch, kdo nebudou schopni peníze vrátit.

Což se "řeší" tím, že se "škrtá", tedy berou se peníze ze vzdělání, sociální soudržnosti států, rozvoje společnosti, zdravých investic a dávají se těm věřitelům, kteří investovali do něčeho, o čem od počátku bylo jasné, že se jim peníze nikdy nemůže vrátit zpět.

Proto mají věřitelé asi tak velkou důvěru ve škrty: vyhodí peníze oknem a vláda jim je "vrátí" ožebračením vlastního obyvatelstva a potlačením hospodářského i sociálního růstu země, které vládne.

Už se nevydělává na invenci a pokroku, nýbrž na státní zlodějině.

K tomu přidejme to, že velká část veřejných peněz se rozkrade do soukromých kapes, a kdyby se tomu podařilo zabránit, mohli by se věřitelé uživit nikoli ze škrtů, nýbrž z peněz uchráněných před korupčníky.

Jenže věřitelé asi dobře vědí, že protikorupční rétorika vlády má korupčníky pouze chránit, protože na korupci celá politika stojí, čili svou důvěru ve smysluplnost vyhazování peněz z oken spojují pouze s tím, jak vláda škrtá, nikoli s tím, jak účinně bojuje proti korupci nebo jak se stará o hospodářský vzestup země, které vládne.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 1.6. 2012