Výročí atentátu (rozuměj na Heydricha) si vybral taky sudetoněmecký Landsmannschaft, aby znovu kritizoval prezidenta Klause. Podle předsedy Franze Panyho chybí na Pražském hradě rozum, realismus a ochota k porozumění. Úřad hlavy státu na výpad nereagoval. Kontroverzní datum zvolil spolek pro své výhrady i loni. Ozval se na výročí vyhlazení Lidic.

Hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního vysílání jsou zejména:

a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných informací pro svobodné vytváření názorů,

b) přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky, (...)

d) rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky včetně příslušníků národnostních nebo etnických menšin.

ČRo6 Názory a argumenty (od 18:10)

O víkendu se v Norimberku konal sudetoněmecký sjezd

Lída RAKUŠANOVÁ, redaktorka

Představitelé Sudetoněmeckého krajanského sdružení mohou na svém každoročním sjezdu prohlásit cokoliv. Ve zdejším zpravodajství si to zpravidla přeberou tak, aby to pasovalo do české národní vyprávěnky. V ní vystupují Sudeťáci, kteří, ač zavinili válku, dovolují si kritizovat českou politiku a brojí proti Benešovým dekretům. I když je dneska tenhle základní tón umírněnější než před rokem 89, jádro zůstává. Loni a letos bylo navíc okořeněno konstatováním, že si sudetoněmečtí funkcionáři vybrali pro své výhrady vůči Čechům letošní výročí atentátu na Heydricha a loňské výročí vyhlazení Lidic.

Tak to prezentovala včera například i Česká televize ve svých jasných a spolehlivých nedělních Událostech. Dodat je třeba, že sudetoněmecké projevy zazněly o obou výročích jenom proto, že sjezdy se konají vždycky, tedy letos už 63.rok o svatodušních svátcích, které jsou stejně jako Velikonoce, pohyblivé. Bývají v období od druhé poloviny května do první poloviny června. Jedná se o jeden z největších křesťanských svátků a v řadě zemí, včetně Německa, je dnem pracovního klidu nejen neděle, ale i svatodušní pondělí. Jde tedy o prodloužený sváteční víkend, což je pro účastníky každoročních sudetoněmeckých dnů výhodné už z praktického hlediska. Na někdy i dlouhou cestu za setkáním s někdejšími sousedy je prostě víc času.

Že svatodušní neděle, kdy sjezdy tradičně vrcholí společnou nedělní mší a následným shromážděním se slavnostními projevy, letos i loni připadla na význačná jubilea, nebylo tedy žádnou schválností, jak naznačoval podtext televizního zpravodajství. Nehledě na to, že kdo spatřuje cokoliv nepatřičného na tom, že se Sudetoněmecké krajanské sdružení vyjadřuje k české politice na výročí lidické tragédie nebo atentátu na Heydricha, vězí byť podvědomě, ale přesto až po uši v zajetí komunistické propagandy, která líčila tuto sudetoněmeckou organizaci jako pohrobka hitlerovského Německa.

Pravda to nebyla nikdy a být ani nemohla, protože na německou menšinu byl při odsunu uplatněn princip kolektivní viny, takže o domov přišel až na výjimky každý, kdo byl Němec, aniž by se zjišťovalo, zda byl v NSDAP a co tam dělal. V dnešní době se kromě toho ve vedení sudetoněmeckého sdružení už řadu let profilují osobnosti narozené dávno po válce. Mají, což je logické, jiný slovník než ti, kteří zažili vyhnání na vlastní kůži. A kladou jiné akcenty. Když například mluví o tom, že poválečné dekrety byly aktem bezpráví a jsou jimi doposud, protože český stát trvá na jejich platnosti, tak zároveň dodávají, že na tohle ale musejí přijít Češi sami.

Jak to formuloval mluvčí Berndt Posselt v dnešním rozhovoru pro regionální deníky, je naděje, že jednou Češi sami řeknou, pryč s tím. Z dekretů Posseltovi nejvíc vadí nikoliv dekrety, pojednávající o konfiskaci majetku, ale například dekret číslo pět, kde je definována národnostně nespolehlivá osoba podle toho, k jaké mateřštině se přihlásila v roce 1929, tedy v hloubi první republiky. Podle těchto údajů, tedy na základě etnického principu, se pak sestavovaly seznamy k odsunu.

Tradiční cenu Karla IV., nejvyšší sudetoněmecké vyznamenání dostal před časem někdejší disident Petr Uhl, který se po listopadu profiloval ve zdejších vládních strukturách jako obhájce práv národnostních menšin. Letos obdržel tuto prestižní cenu malíř a spisovatel Max Mannheimer, rodák z Nového Jičína, který jako jediný z rodiny přežil Osvětim. Po válce si vzal sudetskou Němku, šel s ní do odsunu a dnes jako očitý svědek varuje mladou generaci před nenávistí. Tohle všechno se na sudetoněmeckých sjezdech děje. Nevnímat to znamená zabarikádovat se ve vězení totalitní protiněmecké propagandy.