Existenční význam demokracie

5. 5. 2012 / Václav Meškan

Profesor teoretické fyziky na Newyorské univerzitě Michio Kaku věnuje závěrečné kapitoly své knihy Hyperprostor [1] kosmologickým úvahám a úvahám o vývoji civilizací ve vesmíru. Odkazuje na výzkum Franka Drakea, astronoma, který se pokusil o teoretické stanovení počtu vyspělých civilizací v naší galaxii. Jeho velkorysý odhad, který uvádí, že až 200 000 hvězd Galaxie může hostit ve svých soustavách inteligentní život, byl později ověřen s využitím sofistikovaných počítačových modelů. Tyto modely potvrdily, že pravděpodobnost vzniku planet podobných Zemi a tedy podmínek pro vznik inteligentního života, je skutečně překvapivě velmi vysoká. Uvážíme-li stáří naší Galaxie, které v současnosti odhadujeme na 10 miliard let, měla by tedy tato hostit množství velmi vyspělých civilizací. Tyto lákavé teoretické úvahy však na první pohled narážejí na zásadní problém, který nám brání považovat takové teorie za věrohodné. Dosud totiž neexistuje fyzický důkaz o existenci těchto vyspělých civilizací v měřitelném dosahu naší planety.

Při snaze interpretovat výsledky Drakeových teoretických výpočtů je ovšem nutné vzít v potaz, že výsledek Drakeovy rovnice není vymezen časově, tedy že v naší galaxii mohlo od jejího vzniku až do současnosti skutečně existovat 200 000 inteligentních civilizací, přesto v současnosti můžeme být my tou jedinou žijící. Všechny ostatní, které před námi potenciálně vznikly, zase pravděpodobně zanikly! Je-li tato teorie alespoň částečně pravdivá, měli bychom se zabývat otázkou, co mohlo tyto civilizace k zániku přivést.

Je možné se domnívat, že technický vývoj každé takové civilizace probíhal obdobně, jako na naší planetě. Život na Zemi začal přibližně před 3 až 4 miliardami let. Inteligentní život se vyvinul během několika posledních miliónů let a až během několika posledních desetiletí se dostala na technickou úroveň, která nám dovoluje komunikovat se svým vesmírným okolím prostřednictvím radiových signálů a cestovat do blízkého okolí naší planety. Bohužel se zdá, že v určitém okamžiku exponenciální technický vývoj civilizace předběhne pomalý vývoj společenský a taková civilizace ve stádiu puberty dříve či později zahubí sebe sama (je například zřejmé, že každá technicky vyspělá civilizace dříve či později objeví mocný prvek 92, tedy uran). Možná to, že v našem okolí nenalézáme žádné známky živoucích vesmírných národů, svědčí o faktu, že ve vesmíru mnohokrát proběhl podobný scénář, kdy mocenské elity v boji o nadvládu zneužily vědecké poznatky k prosazování svých vlastních zájmů. Zápas o moc mezi konkurenčními mocnostmi pak vedly v konečném důsledku k záhubě celé civilizace. Společně s autorem se musíme obávat, že jestliže se toho dožijeme a dosáhneme blízkých hvězd v našem úseku Mléčné dráhy, uvidíme bohužel popel mnoha mrtvých civilizací, které řešily národnostní vášně, osobní závist a rasovou nenávist jadernými pumami.

Je ale možné, byť málo pravděpodobné, že jsme skutečně jedinou inteligentní civilizací, která kdy obývala blízký vesmír, nebo že se ostatní vyspělejší civilizace před pozemšťany skrývají, protože ze své vlastní minulosti ví, jak nebezpečné může být s takovými "primitivy" přijít do styku dříve, než své pubertální výlevy překonají. A možná jde pouze o běžný případ antropomorfizace, když cizím "nelidským" bytostem přisuzujeme čistě lidské vlastnosti. Tak jako tak, riziko zneužití zbraní hromadného ničení na bázi štěpné reakce (atomová bomba) či jaderné syntézy (vodíková bomba) k prosazování mocenských zájmů je minimálně na naší planetě zřejmé a velmi reálné. Jonathan Schell v knize Osud Země upozorňuje, že ve světě je v dnes pravděpodobně téměř 50 000 jaderných zbraní, čímž "lidstvo konečně dosáhlo možnosti naprostého zničení." Co nezničí jaderná zbraň přímo, o to se postará následná "nukleární zima", během níž popel a saze zastíní sluneční záření dopadající na povrch Země.

Připouštíme-li reálnost tohoto nebezpečí, musíme přiznat, že technická vyspělost naší civilizace předehnala její společenskou zralost. Tato vysoce nestabilní situace by se mohla stát osudnou minimálně jedné civilizaci ve -- tedy právě té naší! Michio Kaku podobné úvahy uzavírá odkazem na slova Heinze Pagelse: "Výzvě naší civilizace, pocházející ze znalosti kosmických energií, z nichž čerpají hvězdy ... je třeba se postavit vytvořením morálního politického řádu, který tyto síly ovládne, nebo budeme zničeni. Budeme muset zmobilizovat všechny naše možnosti rozumu a soucitu." Kniha Michia Kaku nenabízí konkrétní podobu takového politického systému, jejím cílem je pohled dále do budoucnosti, směrem dalšího vývoje lidstva po překonání problémů primitivní "civilizace nultého typu".

Výzva vyznívající z předchozích úvah je zřejmá. Naším úkolem pro 21. století je nalézt takové společenské zřízení, které upřednostní vůli obecnou, kterou zřejmě přežití civilizace je, nad mocenskými zájmy finančních oligarchů. Co může ale být tímto novým systémem? Podaří se nám nalézt osvíceného spasitele, filosofa krále, který udá svou vládou lidstvu racionální trvale udržitelný směr, jenž by zajistil veřejné blaho všem obyvatelům této planety? Současný stav západní civilizace bohužel neustále potvrzuje známá slova anglického historika Johna Dalberg-Actona (Lorda Actona): "Každá moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně (All power tends to corrupt and absolute power corrupts absolutely)". Pasivním spoléháním na vnější řízení mocnými se vystavujeme riziku, že se naše civilizace ztratí v dalších bojích o pozici nadnárodního hegemona. Jsou to sami lidé, a to i ti nejobyčejnější, kteří musí převzít zodpovědnost za svůj osud, neboť pouze jejich zájmem, vůlí obecnou, je veřejný prospěch.

Cestou k dosažení dalšího společenského vývoje, který je nutný k zajištění přežití celé civilizace, je cestou větší demokratizace společnosti. Bohužel, je nutné a oprávněné se domnívat, že systém, ve kterém žijeme nyní, je demokracií asi tolik, jako byl tak zvaný komunizmus komunizmem (a vlastně i tolik, jako je tak zvaný kapitalizmus kapitalizmem).

Mnohá hnutí po celém západním světě včetně České republiky dnes volají po tak zvané přímé demokracii, byť tento pojem nevystihuje přesně to, co jím je označováno. Přímá demokracie ve smyslu zrušení vlád je patrně chimérou. Lid potřebuje odborníky, kteří rozumí řízení států a jejich ekonomik. Sdružení podporující zavedení (polo)přímé demokracie prosazují, aby nové společenské zřízení umožňovalo lidem tyto své zástupce nejen přímo volit, ale především kontrolovat jejich rozhodování a odvolávat je, pokud svou funkci zástupce lidu neplní správně a pokud tuto svou roli neplní v zájmu lidu, ale pro svůj vlastní prospěch. Nástrojem k přímé občanské kontrole politiků mají být obecná referenda, jejichž výsledek je pro politiky závazný. Tento požadavek je zcela oprávněný, neboť výsledek hlasování v referendu je hlasem lidu, tedy hlasem největší moci demokratické společnosti.

Požadavky na zavedení metod přímé demokracie dnes zaznívají jako líbivá populistická hesla ze strany tak zvaných levicových opozičních politiků, ale především, mnohem zřetelněji a upřímněji, ze strany občanských hnutí, jakým je u nás například Hnutí za přímou demokracii [2].

V zájmu zachování trvale udržitelné existence naší civilizace musí každý člověk v této zemi (na této Zemi) vzít zodpovědnost nad jejím osudem do svých rukou a aktivně podporovat svá práva na skutečnou demokracii!

[1] Kaku, M. Hyperprostor. Praha: Argo, 2009.

[2] www.HzPD.cz

Vytisknout