Solidarita se Smetanou nebyla zbytečná

4. 5. 2012 / Milan Daniel

Pospíšil musel při volbě argumentů opatrně našlapovat, protože -- sám význačný člen ODS -- si rozhodně nechtěl vyrobit nepřátele ve významném (ještě?) olomouckém sdružení, jehož nepřehlédnutelný (tykadla) člen Ivan Langer je manželem soudkyně.

Jestliže se přesto rozhodl riskovat nevoli místních mocných, udělal to paradoxně právě v zájmu této ODS, která už v posledním průzkumu agentury Factum Invenio klesla na třetí místo za komunisty. Pro Nečase trochu potupné. Jeho ministr spravedlnosti v této atmosféře nemohl pominout občanskou nevoli, která byla v souvislosti se Smetanovou kauzou cítit v mnoha diskuzích a byla přímo vyjádřena i několika desítkami podnětů k předmětné stížnosti, jež dostal na stůl.

O stížnosti bude rozhodovat Nejvyšší soud a jednání v této věci lze očekávat nejdříve v řádu měsíců. Logicky se proto nabízejí úvahy o dvou souvislostech -- ministr, resp. Nejvyšší soud sám (po podání stížnosti) může rozhodnout o přerušení trestu. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí v této věci přijde za dobu podstatně delší, než činí výměra trestu, bylo by takové řešení na místě. Z hlediska platného práva se ale Roman Smetana dopustil nenastoupením trestu trestného činu maření výkonu rozhodnutí a může být teoreticky stíhán za tento trestný čin.

Nejsem právník -- selský rozum ale napovídá, že by to bylo před rozhodnutím NS z hlediska státu řešení dost nešťastné.

Kauza nepochybně vyvolá v odborných kruzích i novou diskuzi o samotném institutu stížnosti pro porušení zákona, ale to je pro většinu laiků poněkud odtažité téma.

Důležité je, že desítky lidí, které si našly čas na to, aby ministrovi poslaly podnět, mohou mít radost z toho, že jejich úsilí nebylo zbytečné. Agentury v této souvislosti jmenují politiky, ale faktem je, že rozhodující síla, která ministra k jeho rozhodnutí dovedla, je občanská solidarita vyšedší z přesvědčení, že s nespravedlností je třeba bojovat.

Všem těmto lidem patří poděkování.

Vytisknout