Gordický uzel církevních restitucí

2. 5. 2012 / Pavel Krejčí

Církevní restituce se notně zamotaly. Zpočátku se zdálo, že vládní návrh má konečně šanci být v Parlamentu ČR schválen, po necelých dvou letech vlády současné koalice se však ukazuje, že se šance na schválení podstatně snížily. Opoziční ČSSD sice již připouští vrácení nemovitého majetku, původně navrhované finanční vyrovnání je pro tuto stranu, podobně jako pro KSČM i některé poslance z VV aj., nadále neakceptovatelné. Jistě k tomu přispěl výrazně soustředěný nápor medií zprava i zleva proti restitucím z poslední doby. Existuje z této situace vůbec nějaké východisko? Dovolím si navrhnout, jak bych to viděl já sám.

Ponechme stranou vrácení nemovitého majetku. Zde, jak bylo řečeno, by ke shodě mohlo dojít. Finanční vyrovnání navržené jako kompenzace za majetek, který již vrátit nelze, by však bylo třeba řešit jinak, než je to ve vládním návrhu. Jsem idealista a věřím slovům kněze, probošta, spisovatele a pedagoga Františka Lukeše, který ve své půvabné knížce "Celý život jsem se učil a přece jsem propadl" napsal, že církev potřebuje peníze, aby je mohla rozdávat potřebným. Bohužel dnes podle průzkumů tomu 80% naší veřejnosti z nejrůznějších důvodů nevěří. Jak přesvědčit naše spoluobčany, kteří církve, zvláště tu největší, římskokatolickou, nazírají pod zorným úhlem minulé i současné proticírkevní propagandy se stylu Jiráskova románu Temno či filmů o husitské revoluci z 50. let?

Co kdyby církve v ČR v pravidelných intervalech (např. ročně) předkládaly v rámci nějakého, pro tento účel navrženého speciálního "operačního programu" projekty, které by chtěly realizovat za finance vyčleněné ve státním rozpočtu pro účely restitucí? Projekty by se mohly týkat oprav zanedbaných církevních památek, různých charitativních a humanitárních akci (nemocnice, azylové domy, hospice, zařízení pro bezdomovce aj.), dalšího rozvoje církevního školství, které již prokázalo své nepochybné kvality, ale i investic do některých vybraných forem podnikání, z jehož výtěžku by mohly být v budoucnu hrazeny platy kněží a zaměstnanců církví, aby se tyto mohly plně ekonomicky osamostatnit od státní kasy.

Tyto projekty by byly naprosto transparentní, podléhající veřejné kontrole. Kdokoliv by se mohl kdykoliv přesvědčit o jejich účelnosti a prospěšnosti pro společnost. Věřím, že by se pak k nim připojili svými dobrovolnými finančními příspěvky a dary i mnozí z těch, kteří dnes patří k odpůrcům církevních restitucí, ale kteří nepostrádají sociální cit a empatii s těmi našimi spoluobčany, kteří dnes, často ne vlastní vinou, živoří na pokraji společnosti. Vždyť je všeobecně známo, jak je stát v podpoře důležitých sociálních a humanitárních aktivit v současné době skoupý a jak na druhé straně nešetří pod vlivem různých lobistických skupin na podpoře projektů pochybné kvality i užitečnosti. Navíc je pravděpodobné, že pro mnohé projekty by bylo možné získat i dotace z EU, čímž by se finanční náročnost této části restitucí mohla značně snížit oproti původnímu plánovanému rozsahu.

Stát by tedy nevydával církvím každoročně bianco šek na několik miliard, ať si s nimi církevní představitelé hospodaří jak sami chtějí, ale podpořil by v rámci určitého ročního limitu akce iniciované církvemi, jejichž prospěšnost by byla zřejmá a nezpochybnitelná. Gordický uzel církevních restitucí by se tak mohl konečně rozetnout.

Církevní restituce v ČR
Vytisknout

Obsah vydání | Středa 2.5. 2012