2. 5. 2012 / Daniel Veselý
Máme poměrně přísná pravidla, pohlížíme-li na zločiny našich nepřátel, nezřídka je i zveličujeme. Za popírání či bagatelizaci některých z nich někde dokonce hrozí trestní postih. Na druhou stranu, přijde-li řeč na vlastní zločiny a hlasy našich obětí, je bohužel normou je nejen bagatelizovat a popírat, ale i dokonce velebit. Tento rozpor, který nám zabraňuje v pochopení historie i nás samotných, mě vždycky fascinoval a zároveň zneklidňoval.
Způsobů, jak falšovat dějiny a skrývat pravdu, je neřestně mnoho. Zatímco nacisté se snažili zahladit stopy po existenci plynových komor v Osvětimi tím, že je vyhazovali do vzduchu, tisíce dokumentů pojednávajících o hrůzách závěrečného období britského kolonialismu bylo systematicky zničeno, aby tyto hrůzy zůstaly pohřbeny. Na tuto skutečnost se přišlo minulý rok, kdy skupina Keňanů z kmene Kikujů, kteří byli údajně vězněni a mučeni v průběhu povstání Mau Mau v 50. letech, se domohla práva obžalovat britskou vládu. Zbytek dokumentace zůstal před veřejností a oběťmi nadále utajen.
Britské ministerstvo zahraničí učinilo slib, že odtajní 8 800 souborů z 37 bývalých britských kolonií. Tyto nečekaně resuscitované spisy podle listu Guardian vyprávějí nepohodlnou pravdu o naprosto brutální a psychopatické povaze britské koloniální mašinérie, jež si co do spáchaných hrůz nemohla nic vyčítat s nacistickými nebo stalinistickými zvěrstvy. Neodbytně se vnucující chiméra britského gentlemanství je jen obscénní fasádou čirého zla. Před očima nám neustále defilují hromadné hroby z dílny notoricky známých katanů a sami -- aby toho nebylo málo -- vidíme, že na druhé straně barikády trůní zadumaný Gentleman nebo vztyčený prápor s hvězdami a pruhy. Jak laciné a licoměrné, víme-li své.
Listiny, jež paměť i lidská ignorance zachovala, zahrnují měsíční zprávy o eliminacích nepřátel britské koloniální správy v Malajsku v 50. letech, zprávy o tom, že vládní ministři v Londýně dobře věděli o mučení a vraždách povstalců Mau Mau v Keni, včetně metody "upečen zaživa"; obsahují rovněž podrobné informace o násilném vysídlení domorodého obyvatelstva z ostrova Diego García v Indickém oceánu, určeného pro zřízení klíčové americké základny.
Profesorka historie z Harvardu Caroline Elkinsnová a také autorka publikace Britain`s Gulag: The Brutal End of Empire in Kenya, za níž v roce 2006 obdržela Pulitzerovu cenu, na adresu svých kritiků, kteří lascivně přehlížejí horor domorodých populací pod kuratelou Impéria a vzývají jeho dobrodiní, uvádí, že v koncentračních táborech během povstání Mau Mau v Keni v 50.letech existovalo "systematické mučení, hladovění a vězni zde byli dokonce upalování za živa".
Na základě rozsáhlého výzkumu, studia důkazních materiálů a výpovědí stovek očitých svědků Elkinsnová konstatuje, že britské síly ve své perverzní koloniální logice v Keni fyzicky a psychologicky atomizovali téměř celou populaci Kikujů čítající 1,5 milionu osob, aby ji uzavřeli v táborech a opevněných vesnicích. Zde byli lidé ubíjeni k smrti, umírali hlady, na tyfus, tuberkulózu a úplavici. V některých táborech zemřely téměř všechny děti. Pořád nic? Žádná nevolnost? Že by tato utrpení byla nezbytnou daní za svobodu, kterou Británie představovala pro politruky, jako byl třeba Karel Čapek? No, nejsem si tak jistý.
Vězni v táborech fungovali jako laciná otrocká síla. Nad branami táborů byly nápisy typu "Práce a svoboda" nebo "Ten, kdo si sám pomáhá, tomu bude taky pomoženo". Ti, kteří nesplnili rozkaz, byli pro výstrahu před ostatními usmrceni. Další byli nuceni kopat hromadné hroby, které se rychle plnily. Mučení bylo endemické. Mnoho mužů bylo znásilněno pomocí nožů, rozbitých lahví, hlavní pušek, hadů a škorpiónů. Oblíbená technika byla, když katani člověka pověsili vzhůru nohama a hlavu mu ponořili do kbelíku plného vody, zatímco mu dřevěnou tyčí tlačili písek do rekta. Ženy byly hromadně znásilňovány strážemi, které jim kleštěmi deformovaly prsa. Lidé byli trháni psy a zabíjeni elektrickým proudem. Britové vyvinuli speciální zařízení, s nímž mužům trhali varlata. Vězňům také uřezávali uši, prsty a vydloubávali jim oči. Nešťastníky přivazovali za vozidla, načež je usmýkali k smrti...
Profesorka Elkinsnová na základě dostupných údajů dokazuje, že vše se dělo se souhlasem nejvyšších míst. Elkinsnová také konstatuje, že Britové do koncentračních táborů neuvěznili jen 80 000 Kikujů, jak uvádí oficiální historické prameny, ale téměř celou jejich populaci, tedy 1,5 milionu lidí. Tam poté zahynuly desítky až stovky tisíc lidských bytostí.
Masové zabíjení v Keni v 50. letech však představuje jen špičku ledovce zločinů britského impéria. Americký historik Mike Davis v roce 2002 publikoval knihu s titulem Late Victorian Holocaust: El Niño Famines and the Making of the Third World, v níž odhaluje děsivou souvislost mezi atmosférickým fenoménem a arogancí britské koloniální politiky, v jejímž důsledku se odehrála jedna z nejtemnějších kapitol v dějinách lidského strádání. Tato práce nám umožní pochopit některé stále neznámé informace či vypíchnout generačně sdílené mýty a polopravdy, ale především nám umožní nahlédnout do mentality doopravdy ďábelského zřízení, jímž byl britský kolonialismus.
Kniha se zaměřuje na tři hlavní oblasti postižené drastickým suchem, excesy britské koloniální správy a následnými hladomory v poslední čtvrtině 19. století: v Indii, severní Číně a severovýchodní Brazílii. Davisův zevrubný ponor do historických údajů ukazuje, že od 70. až do 90. let 19. století vinou ekonomického, ekologického a rasistického klimatu pozdně viktoriánského období, konkrétně se projevujícího v nezabezpečení a dokonce uzmutí potravy obyvatelstvu těchto kolonií, zahynulo více než 50 milionů lidí. Ano, je to až neuvěřitelně obludné číslo; téměř tolik lidí přišlo o život za 2. světové války (!). Davis v knize argumentuje, že britská koloniální politika vytvořila plodnou půdu pro nedostatečný rozvoj těchto oblastí a de facto podmínky pro vznik třetího světa se všemi jeho přetrvávajícími problémy.
Ne veškeré zlo a utrpení lze s jasnou myslí přisoudit nacismu a komunismu způsobem, který stávající řád imunizuje a poskytuje mu milosrdnou gloriolu humanity, nehledě na další bezejmenné oběti kolonialismu Britů a dalších evropských zemí. Informačních děr je příliš mnoho na to, aby z nich existovala snadná východiska.
Vytisknout22.4. 2014 / Daniel Veselý
Na sociálních sítích se rozběhla diskuse o mém článku s názvem "Bagatelizaci zločinů Spojených států vnímám stejně jako bagatelizaci holocaustu" , do níž se s vervou zapojilo také pár českých historiků. Přišlo mi, že jsem svým textem uhodi...