Budoucnost svobody a demokracie podle Fareeda Zakarii

3. 5. 2012 / Stanislav Heczko

První okruh se týká vztahu politické demokracie a ústavního liberalismu. Demokracie je v knize chápána jako vláda lidu a její podstatou jsou otevřené, svobodné a regulérní volby (jak kdysi vysvětlil Samuel P. Huntington). Ovšem liberální demokracie kromě svobodných voleb charakterizuje i ústavní liberalismus, kam patří: vláda práva, oddělení jednotlivých mocí (zákonodárné, výkonné a soudní), ochrana základních svobod projevu, shromažďování a vlastnictví, rovnost před zákonem, nezávislost soudů, ochrana menšin a rozvinutá občanská společnost. Pokud něco z toho chybí čí slábne, potom liberální demokracie se mění v neliberální demokracie. Základní rozlišení vede tedy mezi liberální a neliberální demokracií. Zakaria uvádí, že k liberální demokracii patří také oddělení církve od státu (s. 25) a nezávislost univerzitního systému (s. 126). Oddělení církve od státu nás teprve čeká a jsou s tím spojené nemalé kontroverze (zejména kolem majetkového vypořádání s církvemi za 134 mld. Kč). A co se týče nezávislosti univerzitního systému, tak řada lidí se domnívá, že je dnes ohrožena reformními záměry ministerstva školství (omezování volitelnosti vedení vysokých škol akademickou obcí, přenastavováním pravomocí, omezováním pravomoci nakládat se svěřenými prostředky podle vlastního uvážení a vpuštění soukromých finančních a obchodních zájmů do vysokoškolského hospodaření).

Farred Zakaria vytrvale připomíná, že svoboda a demokracie mohou jít proti sobě. Např. V USA otroctví a rasová segregace byly zakotveny na Jihu právě díky demokratickému systému (s. 27). Zakaria připomíná, že svoboda vedla k demokracii a ne naopak (s. 37). Řecké kořeny západní svobody se přeceňují a je přehlížen přínos antického Říma. Právě ten nám odkázal vládu práva, rovnost před zákonem a nutnost omezovat vládní moc. K rozvinutí západní svobody paradoxně přispěla i římskokatolická církev , když se vytrvale stavěla proti moci stáru a omezovala vládu panovníka (s. 41). Vzpomeňme si jen dlouholetá boj o tzv. investituru. Základní podmínky svobody dále pomohl vytvořit, opět bezděčně, konflikt mezi aristokracií a králem. Aristokracie si vymohla určitá práva, které nesměla porušit ani koruna (s. 45). Příkladem je Velká listina svobod čili Magna Charta, kterou byl donucen podepsat anglický král Jan v roce 1215. Reformace, respektive konflikt mezi protestantismem a katolicismem pootevřel zase cestu k náboženské svobodě a svobodě svědomí.

Osvícenecký absolutismus podle Zakarii svobodě příliš neprospěl. Výjimkou byl vývoj v Anglii, kde anglický parlament v boji s panovníkem získal suverenitu v roce 1688. V Anglii se v praxi uskutečnilo rozdělení mocí (s. 54). Nástup kapitalismu pak přinesl systematickou ochranu vlastnických práv, která společnost hluboce proměňovala (s. 56). Na počátku 19. století v Británii a v USA svoboda jednotlivce a rovnost před zákonem byly posíleny, ale ani jedna z těchto zemí nebyla demokracií. Bylo nutno prosadit podstatné rozšíření volebního práva. Např. ženy získaly volební právo v USA teprve v roce 1920 a ve Velké Británii dokonce až v roce 1930 (s. 61 - 62). Většina evropských zemí ukončila svůj vývoj k liberální demokracii koncem 40 let 20. století (s. 63). Ovšem více demokracie nemusí vždy také znamenat více svobody. Tím se dostáváme k druhému okruhu problémů.

Zakaria naléhavě upozorňuje, že demokratizace společnosti za určitých podmínek může vést k omezení liberálních svobod. Předně se to týká zemí, kde nejsou ještě dostatečně zakotveny základy ústavního liberalismu. Do rozdělené společnosti vnáší příchod demokracie nacionalismus, etnické konflikty a dokonce válku (s. 141). V prostředí se silnou etnickou orientací demokracie není tak v zásadě uskutečnitelná. Ve svobodných a regulérních volbách mohou klidně zvítězit rasisté, fašisté a separatisté, kdysi varoval americký diplomat Richard Holbrooke. Toto dilema není jen záležitostí jugoslávské minulosti 90. let, nýbrž se týká i dnešního světa, zejména islámských zemí. Můžeme se oprávněně ptát: Kdo je skutečným vítězem loňského arabského jara? Lid? Armáda? Islamisté? Kde je demokracie? Možná v Tunisku, ne však v Egyptě či Jemenu. Ve volbách v Tunisko a Maroku zvítězili umírnění islamisté. V Egyptě až polovinu křesel v parlamentu získali radikální islamisté z Muslimského bratrstva. A v červnu letošního roku má tam armáda předat moc vládě vedené právě Muslimským bratrstvem.

Napětí mezi liberalismem a demokracií existuje i v rozvinutých západních zemích, včetně Spojených států amerických. Proces demokratizace, zahájený zde v 70. letech minulého století, sice přinesl mnoho dobrého, ale také řadu nových závažných problémů. I rozvoj tzv. přímé demokracie přinesl nemalá úskalí. Tyto problémy demokratizace a tato úskalí přímé demokracie pak tvoří třetí okruh problémů, na který bych chtěl dnes poukázat. Těch problémů a úskalí je několik. Konkrétně zhruba šest.

Za prvé demokratické reformy fakticky vedou k nadvládě menšin. Washington podle Zakarii ovládají době organizované zájmové skupiny - lobisté a aktivisté. Růst těchto zájmových skupin údajně připravil americkou vládu o akceschopnost (s. 215). Americkým vládám se nedaří dostatečně omezovat vládní dotace, rušit nepotřebné vládní programy a snižovat vládní výdaje. Politiku začaly ovládat malé a horlivé skupiny. Nebývalé vzrostl význam odborníků na získávání finančních příspěvků, profesionálních konzultantů, odborníků na průzkum veřejného mínění, aktivistů, ideologů a právníků. Tato nová a neobyčejně mocná vrstva má ovšem méně kontrolních mechanismů než ty předchozí.

Za druhé rozvoj přímé demokracie způsobuje rozpad vládního systému (s. 291), Zakaria uvádí příklad Kalifornie. Zde legislativa státu ztratila moc nakládat s finančními prostředky. Až 85% kalifornského rozpočtu je mimo kontrolu zákonodárného sboru nebo guvernéra. Většina rozpočtu státu je rozdělena předem. Referenda diktují politikům, co mají dělat. Většina rozhodnutí se děje prostřednictvím abstraktních zákonů a formulí. Politikům je ponechána odpovědnost, ne však již pravomoc. Požadavky občanů si přitom protiřečí. Občané chtějí snížit daně a zároveň požadují zlepšit služby, což fakticky nejde. Kalifornie ztratila výkonnou správu, prvotřídní školy a skvělý dopravní systém. Na jaře 2001 se několikrát ponořila do tmy kvůli výpadkům energie.

Za třetí rozvoj přímé demokracie nahrává zájmovým skupinám a nejbohatším jednotlivcům. Služby konzultantů, právníků, mediálních agentur atd. stojí nemalé peníze. Miliardáři a političtí podnikatelé jako George Soros, Richard DeVos, Timothy Draper či Paul Allen využívají procesu iniciativ k prosazování vlastních oblíbených témat. Z party chytrých absolventů univerzit vznikla nová americká elita - nová třída magnátů. Je jich možná milion neboli půl procenta obyvatelstva a přitom řídí nebo ovlivňují však většinu významných institucí v zemi (s. 297). Tyto nové vyšší vrstvy byly ovšem osvobozeny od sebemenšího pocitu zodpovědnosti. Zkrátka my očekáváme od nich pramálo a oni nás také proto jen málokdy zklamou (s. 301). Upevňuje se tím opět paradoxně vláda bohatých čili přechod od demokracie k plutokratické oligarchii, s čímž máme nemalé zkušenosti i u nás.

Za čtvrté nastává soumrak politických stran. V důsledku primárek strany čím dál méně odrážejí z myšlenek svých vůdců v rámci hlavního proudu a více z názorů svých nejsilnějších aktivistických skupin a organizátorů, tedy těch, kdo mobilizují hlasy během primárek (s. 229). Jakmile o výběru kandidátů rozhodují voliči místo stranických organizací, stane se podle Zakarii ze strany pouhá skořápka. A čím více politické strany upadají, tím více se stává prostředkem k vysokému volenému místu bohatství a sláva. A tak se politické strany stávají vlastně politickými firmami, což dobře opět známe i u nás. Zejména díky neblaze známé straně pod názvem Věci veřejné. Je otázkou, nakolik se na tom podílí proces deideologizace politiky (tzv. konec ideologií) a snaha o nepolitickou politiku.

Za páté demokratizace celkově vede ke komercionalizaci a marketizaci. Nejen politiky, ale i umění, médií, práva, lékařské profese, auditorství a účetnictví. Z hlídacích psů se stali domácí mazlíčci, píše Zakaria (s. 287). Demokratizace finančního (kapitálového) trhu vede k novému chaosu, který paradoxně většinou postihuje právě drobného investora a obyčejného občana. Úvěrové karty, podíly v investičních fondech, individuální penzijní účty proměnily desítky drobných střádalů v investory. Pak přišel rozvoj diskontního makléřství, pokles poplatků za transakce s cennými papíry a vznikly "prašivé" dluhopisy, zvané junk bonds (jde o vysoce riskantní dluhopisy emitované pod cenou). A tak v roce 2000 již více než polovina Američanů vlastnila cenné papíry. Prostřednictvím investičních a penzijních fondů si finanční nástroje mohl opatřit takřka každý. Zadlužené státy místo toho, aby vyjednávaly s dvaceti největšími bankami, byly přinuceny se dohadovat s tisíci investory a investičními fondy. Deregulace sice učinila finanční trhy aktivnějšími, energičtějšími a otevřenějšími, ale zároveň se staly méně stabilními, podléhajícími snadno falešným informacím, podvodům a vychylování z rovnováhy (s. 287). Je to jistě zajímavý příspěvek ke genezi současné globální finanční krize.

A za šesté výsledkem deregulace demokracie je nepraktický systém, který není schopen ani vládnout, ani získat respekt občanů (s. 309). Demokracie se tak ocitá tváři v tvář krizi legitimity, která ji může ochromit. Klíčovým testem legitimity vlády je přitom schopnost vybírat daně, neboť ta nevyžaduje ani tak policii jako ochotu podřídit se zákonu. Žádná vláda nemá policejní síly tak velké, aby donutily lidi platit daně. A u nás máme z výběrem daní problémy. Z tohoto hlediska se zdá, že naše současná vláda není se svoji legitimitou na tom nejlépe.. Řešení krize demokracie podle Zakarii nespočívá v tom zavádění přímé demokracie, potřebujeme naopak ne více ale méně demokracie (s. 313). Možným řešením je posílení principu delegování, zastupitelství. Určité pravomoci by se delegovaly na nevolené instituce, rozhodující moc by však zůstala v rukou lidu prostřednictvím volených zástupců (s. 320). Na tomto principu funguje například federální banka či komise pro cenné papíry. V tomto duchu si lze představit i vznik nezávislého daňového federálního orgánu. Kongres by určil obecné cíle a pravidla a na jejich základě by pak se vytvářela daňová legislativa. Nakonec by Kongres hlasoval o zákonu, ale nesměl by přijímat dodatky. Cílem je vyhnout se tlakům krátkodobé politiky a vnést do rozhodování dlouhodobé uvažování. Proto nutno lépe než dosud vyvažovat vůli většiny a práva menšin čili obecněji demokracii a svobodu. Je třeba obnovit a inovovat složitý mechanismus pojistek a brzd, který zahrnuje i nepřímé volby, spolkové dohody a moc nevolených skupin. Nemělo by zde platit, že "vítěz bere vše".

Jedná se jistě o velmi inspirativní myšlenky, které jsou v řadě případů v rozporu s obecně přijímanými "z tzv. pravdami na levé či pravé straně politického spektra. Otázkou ale zůstává nakolik jsou zmíněné náměty v praxi realizovatelné a zda vůbec můžeme s nimi souhlasit. Zde se nám otevírá nemalý prostor pro diskusi. Vždyť řešení postmoderní krize demokracie mnozí u nás spojují ne s posilováním principu delegování, nýbrž právě s rozvojem přímé demokracie, zaváděním obecných a místních referend a dokonce i se zrušením politických stran.

Vytisknout