Kdo (za)platí dluhy Řecka?

28. 2. 2012 / Jan Hošek

Další časté slovo, které se objevuje v agenturních zprávách, je swap řeckého dluhu.

V předchozím odstavci jsme si vysvětlili, že část svého dluhu Řekové prostě nezaplatí, a zaplatí ji věřitelské (soukromé) banky, fondy či investiční společnosti.

Předpokládá se však (zatím), že další část dluhu soukromému sektoru Řecko splatí. Tento dluh ve formě vládních dluhopisů má splatnost (maturitu) v řádu měsíců až (desítek) roků.

V určitých časových intervalech je část tohoto dluhu splatná a stát (vláda) je povinen věřiteli vyplatit příslušný obnos peněz. Pokud hospodaření státu není v přebytku (ale je deficitní, jako v současnosti u většiny evropských států), musí si stát na uvedenou splátku opět půjčit vydáním dalších dluhopisů.

Čím je daný stát vnímán jako rizikovější, tím dražší pro něj taková půjčka (na trhu dluhopisů) je. Stát tak například splatí dluhopis, za který platil úrokovou sazbu 4 %, ale musí vydat další dluhopis, za který již věřitelé budou požadovat např. 6 %.

Financování státního dluhu se tak problematickým státům v současnosti prodražuje. V případě Řecka by však tržní sazba na vládní dluhopisy byla tak vysoká, že by ji s danou výší dluhu neufinancoval zmíněným způsobem prakticky žádný stát. Proto se stávající soukromí věřitelé snaží dohodnout s řeckou vládou na výměně (swapu) stávajícího dluhu (který již vypršel nebo brzy vyprší) za nový dluh s delší splatností, a to za stávajících nebo pro obě strany přijatelných podmínek.

Fakticky jde o prodloužení již dříve poskytnuté půjčky. Na této operaci mohou věřitelé opět tratit, neboť poskytují půjčku za nižší úrokovou sazbu, než je sazba tržní, a z toho jim opět plyne ztráta (zatím však menší, než kdyby museli i tuto část dluhu odepsat -- což by nastalo s největší pravděpodobností při neřízeném bankrotu Řecka).

Jak bylo uvedeno výše, Řecko v současné době není schopno financovat (splácet stávající) dluh standardním způsobem, tedy vypůjčováním na dluhopisovém trhu.

Proto se do hry vložily vlády ostatních evropských zemí, které buď nakupují (stávající pod cenou, nový za přijatelných podmínek) řecký dluh na dluhopisovém trhu, nebo za něj poskytují záruky, a to buď přímo nebo pomocí společných záchranných fondů nebo ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem.

Tato činnost má za účel prostřednictvím vyšší poptávky po řeckých dluhopisech snížit jejich tržní úrokovou sazbu a předejít tak neřízenému bankrotu Řecka a umožnit jeho fungování v rámci eurozóny. Tato činnost zatím neznamená, že by řecké dluhy platili daňoví poplatníci.

Znamená však, že daňoví poplatníci vstupují do rizika, že tyto dluhy zaplatí, pokud celá záchranná akce selže a Řecko nakonec stejně zbankrotuje.

Netroufnu si hodnotit, zda akce na záchranu Řecka mají či nemají smysl. Existují i návrhy na alternativní variantu, tedy nechat Řecko zbankrotovat (a přejít k vlastní měně) a peníze daňových poplatníků použít na podporu bank a ostatních soukromých věřitelů ze zemí Evropské unie, kteří by se v takovém případě mohli dostat do vážných problémů a s nimi i celý bankovní sektor v Evropě. Celá situace by se dala přirovnat k rozhodnutí doktora, zda dát vážně raněnému pacientovi další transfúzi krve. Bez ní zcela jistě nepřežije, s ní je určitá šance na záchranu jeho života, ale i jistá pravděpodobnost, že stejně zemře a poskytnutá krev přijde vniveč.

Na závěr bych ještě chtěl uvést méně zmiňované souvislosti celé situace. Daňoví poplatníci v zemích Evropy si často stěžují, že platí dluhy za "tančící" Řeky, kteří demonstracemi dávají najevo, že o žádnou pomoc stejně nestojí. Největší část pomoci se přitom očekává od Německa.

Právě Německo však nejvíc "profituje" na současné situaci. Jako významný vývozce těží značně ze slabého kurzu eura, které znehodnotilo vůči dolaru a dalším světovým měnám právě v souvislosti s problémy Řecka (a dalších zadlužených zemí eurozóny).

Odhadnout celkový přínos je obtížné, ale kdyby to bylo např. půl procenta německého hrubého domácího produktu, je to obrovská částka.

Druhým nezanedbatelným přínosem (opět zejména pro Německo) je rekordně nízký současný výnos německých státních dluhopisů. Investoři totiž omezují nákupy dluhopisů ohrožených zemí a raději investují do bezpečných německých dluhopisů.

Zvýšenou poptávkou tak snižují úrokovou sazbu, kterou německá vláda musí platit při financování svého státního dluhu. Ani v tomto případě se nejedná o zanedbatelnou částku. A konečně to, že si Němci mohou levně půjčit peníze a pak je dráž půjčit Řekům znamená, že na této transakci zatím (dokud nedojde ke krachu Řecka) vydělávají.

Vytisknout