Pozor na filozofické pojetí přírody

28. 2. 2012 / Pavel Urban

To však platí i pro přírodu. Současná podoba přírody je jen jednou z mnoha, které se na Zemi v posledních několika miliardách let objevily. Proč by měla být v nějakém smyslu "vyšší", respektive "vyspělejší", než třeba příroda v období křídy nebo siluru ? "Evoluční hodnota organismů" je dána jejich schopností přežít a popřípadě obsadit uvolněné niky (a dát základ novým druhům). Tady neplatí "čím starší, tím lepší." S "pamětí biosféry" a "zpředmětněním" dávno neexistujících podmínek to také nemá co dělat.

Pokud jde o rozmanitost, dnešní mnohobuněčný svět je jen velmi chudým odvarem toho, co rostlo a plavalo v kambrických mořích. V jistém ohledu platí, že následná evoluce představovala neustálé omezování rozmanitosti a její opětné obnovování na nižší úrovni. Existuje dost pádných důvodů, proč by člověk neměl k tomuto procesu přispívat vlastní hřivnou. Ale tyto důvody jsou spíše lidské, než že by vyplývaly z nějakého přírodního řádu nabouraného člověkem.

Současná příroda vznikla v třetihorách. Pokud přivřeme oči. Pokud je otevřeme a zahrneme do přírody vše, co považujeme za důležité, pak tato příroda existuje deset tisíc let. Tak dlouho totiž trvá klimatická stabilita mladších čtvrtohor. A právě tuto stabilitu bráníme, když bojujeme proti "globálnímu oteplování." Z antropocentrického hlediska je to logické, návrat k nestabilitě starších období by způsobil řadu problémů nejen zemědělcům. Ovšem z hlediska životnosti biologických druhů (o biosféře jako celku nemluvě) není deset tisíc let žádná časová dálava. I náš poddruh běhá po této planetě nejméně desetkrát déle.

"Boj proti globálnímu oteplování" momentálně zahrnuje především boj za udržení současné hladiny CO2 v atmosféře. Ta je ovšem z dlouhodobého hlediska v hlubokém deficitu. Natolik hlubokém, že starobylý mechanismus fotosyntézy přestává být efektivní a je doplňován přídavným mechanismem, který, velmi zjednodušeně řečeno, izoluje původní reakci od nežádoucích molekul kyslíku. Tato upravená fotosyntéza (označovaná jako C4) se objevila někdy před třiceti či čtyřiceti miliony let u trav (podle současných poznatků). V posledních několika milionech let se ale stala doslova evolučním hitem.

Lze předpokládat, že v geologicky dohledné době by mohlo nepřizpůsobené rostlinné druhy postihnout vymírání. Další pokles CO2 v atmosféře by mohl znamenat další snížení energetického příkonu biosféry a patrně i další vymírání. Zdá se, že spalování fosilních paliv, které vnímáme (právem) jako spotřebu neobnovitelného zdroje, je pro přírodu naopak obnovou toho, co v původním ekosystému plně obnovitelné nebylo.

Je zřejmé, že otázka planetárního ekosystému a jeho stability je složitější, než se na první pohled zdá. Vnímat kulturu jako něco protipřírodního je možná projevem stejné pýchy, jako starší antropocentrická filozofie. Možné to samozřejmě je, kultura mimo člověka neexistuje nebo jen v zárodečné podobě. Člověk se svoji kulturou je možná schopen ohrozit stávající ekosystémy. To ale není nic nového. Podobnou katastrofu patrně vyvolal ve své době například nástup krytosemenných rostlin. Zdá se, že určitý pohyb k větší dokonalosti v evoluci přece jenom existuje. Je-li tomu tak, pak by ovšem katastrofa vyvolaná člověkem měla znamenat krok vpřed. Krok, který není v našem -- lidském -- zájmu, ale s hodnotami přírody to opět nemá co dělat. Příroda na "nedělitelnost života" srdečně kašle.

Podobné je tomu s "integritou" seberegulačního systému Země. Co to má proboha být ? Dinosauři, trilobiti a mnozí další vyhynuli proto, že se nedokázali přizpůsobit změněným podmínkám či dočasným krizím, nikoli proto, že by se stali objektem nějaké "alergické reakce." Podobný osud patrně častokrát hrozil i našemu poddruhu, který patrně vznikl z nějaké velmi malé populace. Tak daleko sice lidská paměť nesahá, je však velmi pravděpodobné, že člověk i jeho kultura byly ohrožovány "mateřským prostředím planety" už dávno v minulosti. Špalír vyhynulých hominidů ukazuje, že tato planeta dokáže být pěkně macešská i bez lidské kultury. Ba i bez obřích meteoritů.

Co z toho všeho vyplývá ? Samozřejmě jsme součástí živé přírody. Podobně, jako je živá příroda součástí přírody obecně. Zapomínat na to a myslet si, že dědictví přírody dokážeme překonat nebo si z něj vybereme jen to, co se nám líbí, je skutečně hloupé.

Měli bychom se snažit udržet stávající ekosystémy (v množném čísle!), v horším případě aspoň jejich vzorky. Nepleťme si je však s přírodou obecně. Je možné, že některé ekosystémy budeme muset bránit i proti ní. Možná se tak už děje, jen o tom nevíme.

Měli bychom si také být vědomi toho, že naše schopnost pochopit fungování dynamicky nelineárních systémů, nejen přírody, je značně omezená. To ovšem platí nejen pro klasickou filozofii, ale i pro hledače alternativ. "Pozitivní ekologická transformace existenčně ohrožené kultury" by měla být přijímána s jistou opatrností, abychom jedno "pochopení" nenahrazovali jiným, stejně pyšným a potenciálně rovněž problematickým.

Vytisknout