Jak dlouho ještě?

27. 2. 2012 / Egon T. Lánský

Demokracii se zvykla rozumět počestná správa věcí veřejných pro svobodné občany, kteří si sami zvolí, kdo a podle čeho ty věci má spravovat. Za jedno z pravidel, jež mají zajišťovat počestné fungování systému, se zvyklo považovat bezpodmínečné oddělení moci zákonodárné, výkonné a - ano, právní.

V uplynulých letech nám přibývá důvodů se nad tím zamyslet. Politická moc si s penězi podává ruku čím dál víc a peníze se, žel, míchají i do výkonu práva, jemuž demokracie chce zajistit nezávislost.

Například tím, že soudy a soudnictví nejsou formálně závislé na státní moci, žalobci jsou "státní" (a tím se myslela nejvyšší záruka nezávislosti - za jejich čestnost měl odpovídat stát). Takové byly asi původní úvahy o demokracii. Dnes je všechno jinak. Nejen u nás. U nás ale za to platíme hlavně my, "svobodní" občané.

Od časů, kdy "čunkiáda" se všemi svými absurditami, aspoň zdánlivě odešla do dějin českého státu si někdo mohl myslet, že to nejhorší máme za sebou. Když jsme se v těchto dnech dozvěděli, že o jakýchsi nezřetelných vztazích mezi státními zástupci a o jejich činnosti rozhodovala nikoli vláda prostřednictvím svého, tím pověřeného, tedy za to odpovědného ministra a podle platných zákonů, ale zasedání představitelů politické strany, napadla mne celá řada vlekoucích se nedostatků v českém (bohužel nikoli našem, občanském) právním životě.

Donekonečna se vlekoucí procesy, vyhýbání se spravedlnosti "osobnostmí" před očima občanů, milostivé milosti a mnoho podobného, to vše se děje v rámci pohodlné majority vlády, sestavené z politiků, kteří volby nevyhráli a šli do nich se sliby, jež si navzájem protiřečily. Opozice, je nejednotná a ač má programově mnoho společného, sama si určila, že vládnout nemůže, ani kdyby volby vyhrála, což se vůbec nezdá nemožné.

To mne velmi znepokojilo náhodou zrovna 25. února, aniž bych si uvědomil, že je právě výročí takzvaného únorového vítězství KSČ, které, mimochodem, umožnila nejednota a politická nerozhodnost nekomunistické většiny v roce 1948.

Uvědomili si to ale asi někteří lidé v opozici, protože k tomuto dni uspořádali na půdě sociální demokracie veřejnou konferenci za účasti členů obou českých, údajně levicových, politických stran - ČSSD a KSČM.

A nejméně dva tam přítomni místopředsedové české sociální demokracie, pánové Dienstbier a Zaorálek se vyslovili kriticky k tzv. bohumínskému usnesení ČSSD, které odmítá vládnutí jejich strany s komunisty.

Možná jich bylo i víc, nevím, nebyl jsem tam.

Ve svém soukromí jsem ovšem právě uvažoval o stejné věci. Vyvolat veřejnou diskusi o smyslu usnesení z poloviny devadesátých let, které dodnes autoritativně brání vytvoření smysluplné, neváhám použít slova demokratické politické spolupráci.

Nikdy jsem nebyl komunistou, nikdy jsem je nemiloval, vždy jsem kvůli nim trpěl a stejně tak naše rodina. Po celý svůj vědomý život jsem také byl proti komunizmu aktivně činný a domnívám se, že pořád jsem.

Jsem ale také proti mnohému, co se v naši společnosti děje za údajně demokratické vlády údajné pravice. Nepochybuji, že v řadách dnešních komunistů jsou lidé s nimiž by se počestná správa věcí veřejných pro svobodné občany dala uskutečňovat.

A jiní, se kterými by se nedala. Ale tak je to se všemi stranami, i s ČSSD. S někým se otevřená společnost tvořit musí, jinak budeme věční začátečníci. Nikoli neúspěšně to vyzkoušeli Franouzi, v Itálii dokonce s komunisty bez problémů vládla "pravice".

Otevřená společnost svobodných občanů má jistě nedostatky. Ale společnost, otevřená jenom pro některé občany jich má nepochybně víc, bez ohledu, zda jí vládne "pravice" nebo "levice". Zažil jsem obojí a ti kdo žili před pětadvaceti a více lety to mají vyzkoušené, mohou to svým potomkům sdělit.

Takže, quo usque tandem?

Vytisknout

Obsah vydání | Pondělí 27.2. 2012