Nezávidíme "jen" bohatým vědcům a sportovcům. Opravdu?

27. 2. 2012 / Jiří Baťa

Poněkud problematické je však hodnocení pracovního postavení či zařazení např. vědců a sportovců, u nichž je občany považováno bohatství za opodstatněné. Problém je však v tom, že zatím co vědci svými výsledky přinášejí pro lidstvo celého světa nevyčíslitelný prospěch a užitek, tento efekt u sportovců chybí. Tedy kromě bezprostředního požitku či zážitku s dosaženého úspěchu toho kterého sportovce.

Možná právě i na výkonech a úspěších sportovců mají zásluhu vědci, nicméně slávu a popularitu sbírají sportovci. Rovněž je diskutabilní, zda bohatství sportovců, pocházející z odměn za výsledky, jsou adekvátní odměnám jiných profesí, které jsou mnohdy společnosti více užitečné a prospěšné, ale nejsou zdaleka či vůbec populární. To je ovšem problém, který již přesahuje hranice hodnoty práce jako takové, její užitečnosti a prospěšnosti pro společnost a odměny za ni, protože více jako o práci zde jde především o komercializaci činnosti sportovců, tedy o byznys.

Ne nezajímavé jsou podle agentury STEM procentuální vyjádření v názorech občanů na tuto společenskou problematiku. Tak např.:

• 68% občanů vidí velké napětí v postavení mezi bohatými a chudými,
• 88% občanů si myslí, že k "úspěchům" spíše než výkonnost, schopnosti a um vede cesta přes konexe a známosti,
• 90% občanů si myslí, že rozdíly v sociálním postavení ve společnosti za posledních deset let se výrazně zvětšují a že k této diferenciaci dochází nespravedlivým způsobem.
• 51% dotázaných (podle průzkumu CVVM) však i nadále soudí, že mezi lidmi existuje závist a nevraživost.

Z názorů občanů rovněž vyplývá, že vlastnictví a bohatství některých lidí není dostatečně vysvětleno, ospravedlněno a doloženo. Tento názor pramení zřejmě ze skutečností, že mnozí bohatí získali své bohatství nekalým, nezákonným způsobem, nebo bez zásluh na svých schopnostech a možnostech. Co horší, příslušné státní orgány o nabytí jejich bohatství a majetku nejeví zájem jej prověřovat.

Ty totiž mohly být získány v důsledcích z tzv. kuponové privatizace, tunelování, korupce, nelegálních finančních transakcí, daňových úniků, vyváděním finančních prostředků do ciziny, neopodstatněných příjmů apod.

Dokladem pro takovou nezákonnou činnost v možném nabývání majetku a jiného bohatství (v tomto případě hlavně u vládnoucích politiků) je státní deficit, resp. dluh ve výši 1,5 bilionu korun, který ( jen v řádu několika málo let vznikl ve výši 1 bilionu korun) ze strany disponentů, tj. vlády, není dostatečně, resp. vůbec dokladován, tedy zdůvodněn a od vládních činitelů, především pak ministra financí ani není zájem a ochota tento deficit transparentně zdůvodnit. Místo zdůvodňování vláda vydává pro občany dehonestující opatření, kterým chce státní deficit doplnit, resp. snižovat. Obecně pak státní deficit zdůvodňuje zcela nepodloženým, lživým a občany urážejícícm tvrzením, že si občané "žili nad poměry" (vulgárně řečeno je prožrali). Podezření na nestandardní, tedy nezákonné čerpání státních finančních prostředků ze státního rozpočtu formou trestné činnosti je zde zřejmé a zcela opodstatněné.

Samozřejmě, že jsou známy možné důvody, kde či jak k deficitu mohlo dojít, nicméně tyto důvody nejsou oficiálně ani zveřejňovány, natož zdůvodňovány. Nejspíše proto, že vědomí nezákonného čerpání finančních prostředků různými formami ( tj. od tunelování, korupce, odměn, darů, lobbyingu, podvodů a nelegálních transakcí a vyváděním peněz za hranice ČR až po mafiánské způsoby policie a justice) ze státního rozpočtu, by nejen samotné osoby pachatelů, ale i zodpovědné osoby za nakládání se státními financemi (ministry a jejich podřízené,vládu, politiky a politické strany) by přivedlo před soud (což ovšem, vzhledem k popisovaným okolnostem, nelze s jistotou tvrdit).

Je-li řeč o závisti pak zřejmě nejde o klasickou závist, ale závist, vyvolanou právě vědomím nečestného způsobu nabytí majetku či bohatství. Obecně se to považuje za závist, ale je rozdíl, jestliže občan poukáže na majetek či bohatství např. souseda o němž ví, že se v práci "nepředře", notabene, že ani jeho práce nemůže být zdrojem jeho bohatství, pak nejde o závist, ale o vědomí nespravedlnosti, která je páchána na něm samotném. Tento člověk skutečně poctivě a odpovědně pracuje a zdaleka nemá to, co např. zmíněný soused. K tomuto pocitu pak napomáhá i mnohdy povýšenecké jednání těchto lidí, kteří dávají i svým nadřazeným chováním na odiv své bohatství, snobství a rozmařilost.

V průzkumu a jeho výsledcích se prezentuje, že napětí, resp. poměr mezi chudými a bohatými se příliš neliší od jiných tradičních demokracií. Otázkou však zůstává, zda lze naši "demokracii" relevantně srovnávat s "tradičními demokraciemi" v jiných zemích! Nicméně se z průzkum také prezentuje názor, že ČR má slušnou životní úroveň, nejmenší počet chudých v Evropě a po celou dobu transformace společnosti se daří udržet sociální smír. Toto konstatování by mohlo být docela povzbuzující, kdyby!

Kdyby mj. neexistovalo více jak půl milionu nezaměstnaných, desítky tisíc bezdomovců, tisíce lidí přežívajících na sociálních dávkách, kdyby vláda, v důsledku výše uvedeného dluhu nečinila opatření s drastickými, neúnosnými dopady na občany, z nichž mnozí jsou pak z neúnosnosti své životní situace jsou hnáni k sebevraždám, v lepším případě ke krádežím a loupežím, přepadáváním, podvodům a podobným následkům či trestné činnosti.

Kdyby při vědomí těchto skutečností, se vláda a politici snažili adekvátně, přiměřeně sociálnímu stavu většiny občanů společnosti řešit stávající situaci tím, že budou důsledně a zodpovědně, jak to pro ně vyplývá ze slibu, dané občanům této republiky při nástupu do svých funkcí hájit zájmy občanů a budou svou práci vykonávat s nejlepším vědomím a svědomím. Tyto atributy jejich politické činnosti jsou však beztrestně nerespektovány, zneužívány a co více, v nekalých praktikách je i nadále pokračováno za němého přihlížení (ne-li snad i souhlasu) orgánů činných v trestním řízení, státními zastupitelstvími a soudy.

Obecně lze tedy konstatovat, že průzkum názorů občanů na tuto problematiku ve svém průměru odpovídá realitě, i když s jistou dávkou rozervanosti. Průzkum, jak už bývá zvykem, je prováděn na jistém vzorku respondentů, z něhož je vypočítáván průměr, nicméně ani tak to nemůže být výsledek průměrově relevantní. Pokud by se např. podobný průzkum dělal v oblastech s největším počtem nezaměstnaných, největším počtem sociálně slabých, mezi lidmi nemocnými či zdravotně postiženými , byl by objektivní výsledek zcela jiný. Výše uvedené výsledky tak mohou, bohužel, přivítat jen vláda as politici, již méně občané sami. Protože jakkoliv to není výsledek nejhorší, může to pro vládu a politiky znamenat jedno: Není tak zle, aby nemohlo být ještě hůře! Jako odezva se nabízí vzkaz občanům: Vydržet!

Vytisknout