Afghánské déjà vu

24. 2. 2012 / Karel Dolejší

Několikadenní masové protizápadní nepokoje následující po spálení koránu na bývalé sovětské letecké základně a posléze věznici NATO Bagrám; nepokoje, s nimiž je spojena bezprecedentní žádost karzajovských úřadů o veřejný proces s "pachateli", jako by na okamžik odhalily skutečnou tvář více jak deset let trvajícího konfliktu v Afghánistánu. Za optimistickou propagandu skrytou, opomíjenou tvář, kterou se nedávno pokusil odhalit podplukovník Daniel L. Davis. Tedy důstojník, který Afghánistán projel křížem krážem a na vlastní oči i uši zjistil, že vojáci bojových jednotek na základě zkušeností jednoduše nevěří tomu, co o válce tvrdí jejich nadřízení, politici a média. Důstojník, který nyní bojuje za právo veřejně říkat, co viděl a slyšel, jakkoliv se to dva roky před plánovaným ukončením bojových operací a v době probíhající prezidentské kampaně pochopitelně vůbec nikomu nehodí. Davisova zpráva pro nadřízené má přes osmdesát stran, ale její hlavní poselství je stručné: "Tuhle válku nevyhráváme."

Každé impérium časem narazí na meze svých možností. Spojené státy v době úřadování Baracka Obamy přijaly "šalamounské" rozhodnutí: Ukončit operace v Iráku, které od počátku neměly širší mezinárodní podporu, a z afghánského konfliktu udělat "Obamovu" válku dovedenou do úspěšného konce. Tento plán se ovšem evidentně nevydařil, a to zdaleka nejen proto, že prezident mezitím zásadu koncentrace sil několikrát porušil zapojením Spojených států do dalších konfliktů. USA především dosud nemají v Afghánistánu opravdu realisticky stanovené politické cíle. A bez solidního politického cíle je každá intervence nakonec kontraproduktivní.

Údaje které jsou k dispozici zatím ukazují oficiální "prozápadní" afghánské úřady v podstatně horším světle než někdejší Nadžíbulláhův prosovětský režim, který se zhroutil až v okamžiku, kdy vyschla zahraniční ekonomická podpora. Současný prezident Hamíd Karzaí se zjevně pokusí sám apelovat na muslimské city spoluobčanů a bude usilovat o nějaký typ politického kompromisu s Talibánem, jakmile mu NATO přestane překážet. Zda se takový kompromis podaří a zda se vůbec může podařit je velká otázka, na kterou ovšem budou muset nalézt odpověď samotní Afghánci. Alternativou je další občanská válka, ve které by vítězství zkorumpovaného režimu proti disciplinovaným fanatikům bylo opravdovým zázrakem.

Každé impérium naráží na meze svých možností a někdy takový náraz znamená jeho konec a pád. "Obamovské období" afghánského konfliktu se neslo ve znamení protipovstalecké strategie, ve znamení snahy získat si "srdce a mysl" místního civilního obyvatelstva. K tomu mělo sloužit mimo jiné vybavení vojáků kulturními kompetencemi, tak aby dokázali respektovat a zbytečně neprovokovat mentalitu těch, které přišli "osvobodit". V tomto smyslu je samotný fakt, že po všech těch letech úsilí a desetitisících publikovaných statí věnovaných kulturním kompetencím nějaký příšerný blbec v muslimské zemi bez zaváhání spálí korán, neobyčejně výmluvný. Zpráva podplukovníka Davise je ve vztahu k této zprávě vlastně jen čímsi jako velice podrobnou a fundovanou poznámkou pod čarou.

V Afghánistánu se odpočítává. Konec bojových operací NATO má nastat v roce 2014. V zemi sice existují stovky amerických základen, je však extrémně nepravděpodobné, že by je tam vláda usilující o dohodu s Talibánem tolerovala příliš dlouho. Ani představa, že by USA mohly do afghánských záležitostí zasahovat z území Pákistánu, už není reálná. Zbývají tedy snad letecké útoky a výsadky prováděné z Arabského moře přes pákistánský vzdušný prostor. Nedá se ale předpokládat, že by něco takového mohlo trvat déle než maximálně několik měsíců. A pak budou afghánské záležitosti opět jen v rukou místních.

Za jak dlouho se asi dočkáme podobného amerického filmu?

Útok na USA, Afghánistán, Irák
Vytisknout

Obsah vydání | Sobota 25.2. 2012