Obětování Řecka a utváření "velkého evropského hráče"

27. 2. 2012 / Rudolf Převrátil

Problémem těch lidí v politickém a hospodářském vedení Německa, kteří případně uvažují o vybudování zmíněného impéria, musí být nutně okolnost, že samo Německo není na tento úkol dostatečně silné, přes všechny přednosti svého hospodářství. Aby v Evropě vznikl opravdu globální hráč, rovnocenný soupeř USA a hospodářského bloku, který se zřejmě utváří na východě Asie kolem Číny, musí být postaven nejen na diktátu, ale také na značné míře spolupráce v politickými a hospodářskými špičkami dostatečného počtu jiných evropských zemí, především hospodářsky nejvýznamnějších. Model navozovaný termínem "německé hospodářské impérium" se jeho historickými konotacemi se jeví z tohoto hlediska jako příliš úzký a nevhodný.

Celek, který by se mohl stát globálním evropským hráčem, se musí zbavit slabin, které má stávající konstrukce Evropské unie a eurozóny. Za nejzávažnější považuje mnoho seriózních analytiků dvě: (i) příliš velké rozdíly ve struktuře a úrovni ekonomiky mezi jednotlivými zeměmi, které jsou přitom v evropském systému formálně rovnoprávné; (ii) přílišnou závislost evropského finančního a měnového systému na "globálních finančních trzích", která mu svazuje ruce a znemožňuje samostatné jednání.

Nynější obětování Řecka lze považovat za Německem inspirované hledání způsobu, jak řešit první z uvedených problémů. Země, které se jeví jako nejslabší články potenciálního silného evropského hráče, je třeba buď vyloučit, nebo dotlačit do postavení periferních nerovnoprávných součástí a toto jejich postavení také formálně i instuticonálně zakotvit.

Taková schumpeterovská "kreativní destrukce" má ovšem své meze. Jednak je třeba zajistit, aby kapitálově silné evropské země, které do těchto slabých zemí hodně investovaly, neutrpěly při uvedené operaci příliš velké ztráty aktiv. Kromě toho nesmí chirurgické zákroky příliš budoucí celek zmenšit. Velký evropský hráč musí zahrnovat většinu evropského obyvatelstva (byť jen proto, aby byl k dispozici dostatečně velký vnitřní trh) a musí být schopen sdružit většinu finančních a jiných hospodářských zdrojů, které jsou v Evropě k dispozici.

Komplexním a velmi obtížným úkolem, kterému se projekt velkého evropského hráče nemůže vyhnout, je přestavba evropského finančního a měnového systému. Ten byl původně vědomě konstruován jako závislý na zmíněných "globálních finančních trzích", což se jasně projevuje např. ve statutu Evropské centrální banky.

Ve skutečnosti jde ovšem o závislost na zatím dominantní síle světových financí, kterou je skutečná Velká trojka -- Ministerstvo financí USA (Treasury), Federální rezervní systém a další hlavní finanční instituce Spojených států, běžně označované nepřesným termínem Wall Street. Tato Velká trojka určuje dění v celé sféře dolaru jako dosavadní náhradní celosvětové měny a má svou silnou evropskou expozituru v londýnské City. (To je důvod, proč budovatelé velkého evropského hráče nemohou počítat se spoluprací Spojeného království: Londýn musí být nutně k takovému projektu nepřátelský).

Klíčovou otázkou je v této souvislosti budoucnost eura -- nejen jeho udržení, ale jeho emancipace v samostatnou a plnohodnotnou světovou měnu, která by mohla začít konkurovat (možná ve spolupráci a čínským jüanem a japonským yenem) dolaru. Dosáhnout toho by si vyžadovalo velké hospodářské a politické úsilí a vůli pustit se do skutečné finanční bitvy s dolarovým komplexem a Velkou trojkou.

Jestli k tomu evropští politikové a evropský kapitál budou mít dost odvahy a síly, je zatím otevřená otázka. Některé náznaky možnosti takového scénáře se ale objevují. Je to např. neochota Německa (podporovaného Francií) přistupovat ke krátkodobým finančním sanacím podle vzoru USA a v rámci dosavadního systému Velké trojky, a namísto toho snaha dávat i za cenu okamžitých ztrát přednost nejasně formulovaným "dlouhodobějším opatřením" založeným na finančním utahování opasků v evropských zemích, zejména slabších -- snaha, z níž se teď možná klube vyhnání Řecka z EU. Jinými náznaky jsou Francií inspirovaný a Německem podporovaný flirt kolem tzv. Tobinovy daně nebo kritika hedgeových fondů -- věci nepřijatelné pro newyorský Wall Street i londýnskou City.

Dalším aspektem takového projektu "velkého evropského hráče" by musela být jeho politická integrace -- snad formou federace, s hospodářsky podmíněnou hierarchií hegemonů -- v první řadě Německa - a zemí vnitřní evropské periferie nebo také semiperiferie, které přijmou podřízenou roli výměnou za určité záruky a přísliby, pokud takovou roli už nepřijaly. (Není bez zajímavosti, že dnes směrodatné české kruhy takovou semiperiferní nebo periferní roli už v hospodářství přijaly, nehledě na všechny své geopolitické fantazie.)

Projekt velkého evropského hráče je samozřejmě velmi konfliktní také ze sociálního hlediska. Jeho hlavním účelem je vybojování prostoru pro kapitál zakotvený v Evropě, kterému má projekt umožnit vstup do globálního zápasu o hegemonii. Vnitřně zřejmě přinese další sociální polarizaci. Nijak nelze zaručit, že pro celek obyvatel Evropy bude v průměru přínosem, o lidech žijících v jiných částech světa nemluvě. Jaké možnosti by se v tomto projektu otevřely pro ty, kdo usilují a rovnější a demokratičtější poměry, je otevřená otázka. V každém případě by se museli naučit působit v nových, změněných podmínkách.

To vše je samozřejmě pouhá hypotéza, byť opřená o některá zřetelná fakta nebo nepřehlédnutelné náznaky. Tento její zběžný náčrt, pokus o upřesnění a rozvinutí myšlenky nadhozené Karlem Dolejším, možná nabídne vhodný rámec pro posuzování dalšího vývoje a případně i pro navrhování alternativ našeho vlastního jednání.

Vytisknout