2012: radikální

31. 12. 2011 / Bohumil Kartous

Tenhle koloběh se ostatně, v mnoha jiných souvislostech, opakuje s neuvěřitelnou vytrvalostí dnes a denně, i proto je novoroční projev ve své podstatě zoufale všední. Poněkud více exponovaná všednost, v níž pouhé kvantum dostupných informací, a možnost na ně reagovat, vytvářejí dojem existence nějaké živé sociální entity, hovořící českým jazykem.

Tahle absurdní kauzalita drží pohromadě jen díky tomu, že se lidská společnost nikdy nezbavila nutkavé potřeby ritualizovat: z aktu, který původně něco skutečně vyjadřoval, se postupem času stává akt, který už jen zastupuje svůj původní smysl a má ho oživovat či připomínat. Sociální hra. Podobně je tomu s novoročním projevem, jeho smyslem, pravidelným obsahem i jeho skutečným vlivem. Co se týká jakéhokoliv poselství, dalo by se často napsat v průměrně dlouhé sms zprávě jazykem teenagera. Jednu účinnou vlastnost ale tento rituál stále má: vytváří dojem intelektuálního rozměru, něco jako 3D mystifikace, v němž je možno se dostatečně svobodně pohybovat a zastávat v něm dokonce jakýsi "názor". To se zdá také jediným smyslem celého tohoto počínání: obnovovat mýtus.

Není asi úplně známo, kolika lidem to ve skutečnosti stačí k pocitu těch, kdo vědí, kde je sever, a kolik lidí podvědomě cítí, že se buď jedná o blábol, nebo v horším případě o blábol se skrytým politickým podtextem. Je ale téměř jisté, že to, co symbolizuje rituál novoročního projevu, vnímá společnost skutečně jako rituál, jako zvyk, kterému je nutno připisovat nějaký význam, protože to tak prý má být. Není to vůbec daleko od situace v totalitním režimu, jen si každý může vybrat svobodněji své mávátko a jen se o tom může víc a svobodněji mluvit. Problém ale je, že většinou není o čem.

Rozměr, v němž se vytváří veřejné "něco", je zoufale úzký, omezený a jednorozměrný. I díky novoročním projevům se v něm lze, při troše přemýšlivosti, jen stěží pohybovat a nenarážet přitom na různá ideologická klišé. Rozměr mýtu prostě nemá přesah někam dál, za své vlastní hranice. Už by to jednoduše nebyl mýtus.

Přemýšlivých lidí, kteří s tímto omezením mají problém, je určitě hodně. Jejich problémem ale je, že místo aby se snažili dostat se skrz hranice okleštěného uvažování a jednání, snaží se kutilským způsobem ustlat si uvnitř a nějak se s tím osobně vyrovnat. Dříve se hodně chodilo o víkendu "uvolnit se z okovů" do zahrádkářských kolonií, dnes je možno zajít do nákupního centra a večer vychrlit jakékoliv cokoliv do nekonečného vesmíru, který vytvořil internet. Frustrace se dá v horším případě vytěsnit, v lepším ventilovat, což je ale v sociální realitě rovnocenně k ničemu. Ventilovat frustraci anonymní formou k anonymním adresátům je jen obranný efekt, žádné řešení. A snažit se ji zkonzumovat je už vlastně docela bláznivé, přesto se o to většina stále snaží.

Tento stav do značné míry způsobuje strach. Někdy je to podvědomá potřeba naslouchat ritu a s nažit se s ním prostě, v rámci možností, sladit krok. Někdy je to vědomé, chtěné a účelové vypořádání se s tímto typem bázně. Každopádně strach či obava z toho sdělovat své postoje skutečně otevřeně, radikálně otevřeně, je silné sedativum. Protivit se názorovým nebo společenským konvencím je často považováno za nevhodné a nebezpečné, i když tomu tak, ve většině případů, není. Je to taky, z jistého úhlu pohledu, pohodlné. Uvažování a jednání pak není tak složité.

V rámci hranic novoročních projevů se to změnit nedá. Dá se to ale rozhodně změnit už jen jejich prostým odmítnutím a odmítáním každého podivného aktu, který navozuje dojem "přirozené neměnnosti". Uvažovat a jednat je jistě možno konvenčně, ale je taky možné své jednání radikalizovat, v tom dobrém slova smyslu, a pokusit se překročit často vnucený, adaptovaný a de facto rezignovaný pohled na skutečnost. Domnívat se, že je to něco nepatřičného, je jen jinou podobou téhož principu, který ustavuje mýtus. Vnucené, adaptované a rezignované je tak často považováno za správné a lze to dokonce i velmi snadno legitimizovat, a to dokonce i před sebou samým.

Takové prostředí je vzhledem ke schopnosti umožňovat přesah impotentní a novoroční projevy by bylo možné přirovnat k farmaceutickým prostředkům k dočasnému překonání tohoto vývojového handicapu. Ale společnost není, fyziologicky vzato, stárnoucí, senilní organismus, i když se tak může jevit. Její smrt, alespoň z ideologického hlediska, možná už byla prohlášena, ale nedošlo k ní. Není třeba si nechat vnutit takovou představu, ani to, že už nezbývá nic než nějaký potenci podporující průmysl. Jestli tedy někomu chybí předsevzetí do nového roku, jedno se nabízí: radikálně to odmítnout.

Radikalizace veřejného prostoru může znít jako nebezpečná věc. V jazyce médií, na který jsou lidé zvyklí a který do značné míry utváří jejich schopnost uvažovat a soudit, se v těsné blízkosti vyskytují asociace jako "násilí", "strach", "kriminalita". V jazyce s bohatší významovou dimenzí je ale nutno chápat radikalizaci jako princip, který zajišťuje společenský vývoj. Jedině radikalizací veřejného prostoru mohlo dojít k rozvoji svobod a práv, která dnes považuje řada lidí za apriori dané. Představa, že se společenský vývoj může na určitém bodě zastavit a zakonzervovat, přičemž vše ostatní necháme svobodně plynout dál, je opakem radikalizace.

Anachronický konzervativismus, který si konkrétně česká společnost může užívat v kombinaci s jedinečnými atributy získanými během čtyřiceti let totality, právě kulminuje, čehož odrazem je současná vládní garnitura, které skvěle sekunduje opozice. Rozdíly jsou jen tom, jak je který ideologický odvar namíchaný, a někdy je dokonce těžké říct, jakou to vlastně má identitu. Nic z toho každopádně nenabízí ani náznak radikalizace, ani náznak rozhýbání zatvrdlého způsobu myšlení, utápějícího se v nářcích na straně jedné, a horečnaté snaze dostát všem, i těm nejstupidnějším výzvám, které zdegenerovaná popkultura v současnosti nabízí.

Uvažovat radikálně nechce moc. Chce to jen mít trochu odvahy přerušit spirálu mlčení, která nabízí vnucené a nekonečně omílané stereotypy jako premisy "zdravého" sociálního života, v němž je nejlepší zejména se nikam nevychylovat. To, že jsme vychylováni jako společnost, ačkoliv jedinec se cítí tvrdě připoután ke svých pravdám, je jen smutným dokladem toho, jak bláznivý a nebezpečný je takový přístup k existenci: držet se zuby nehty nějakého klacku, který se plaví kdovíkam, a pociťovat to jako jedinou existenciální jistotu.

Takových klacků se nabízí celá řada, od toho nejprimitivnějšího konzumerismu, až po širokou paletu prvků životního stylu elit buranského kapitalismu, které naplňují život oficiálních společenských autorit, stejně jako jejich mafiánských protějšků, společně zosobňujících společenskou moc. Někde v tomhle rozpětí se plácají nejrůznější náboženství, nacionalismy a jiné totality, které svět zjednodušují a definitivně prohlásí za objevený.

Není vůbec těžké se některého z nich chytit, případně se pachtit za tím, aby ten další, nový, byl z ušlechtilého dřeva. Těžší je nechat ho plavat a nenalhávat si, že má smysl žít v závislosti na banalitách či mystériích. Myslet radikálně znamená umět se vyrovnat se skutečností, že svět okolo nelze odmítat, ale zároveň se mu nelze přizpůsobovat jen proto, že je něco považováno za samozřejmé. Myslet radikálně znamená odmítat samozřejmost a hledat nedostatky různých "samozřejmostí" i tehdy, když to může narušit obraz světa okolo i sebe sama. Když se to povede, je daleko snazší odmítnout jakoukoliv jinou manipulaci, protože ve všech ostatních případech to bude vnitřně méně bolestivé. Ať je tedy rok 2012 více radikální.

Vytisknout