Význam lidské tváře při dorozumívání

29. 12. 2011 / Miloš Kaláb

Fejetonista Dan Gardner uveřejňuje svoje články v deníku The Ottawa Citizen každou středu a pátek. Ve středu 14. prosince 2011 reagoval na nařízení kanadského federálního ministra pro přistěhovalectví pana Jasona Kenneyho. Podle tohoto nařízení musí mít všichni uchazeči o kanadské občanství svou tvář odhalenou ve chvíli, kdy skládají přísahu, aby jim mohlo být občanství uděleno.

Muslimským ženám, které se zahalují a odmítnou svou tvář odhalit, nebude dovoleno přísahu složit. Nesloží-li přísahu, nebude jim uděleno občanství. Pan Gardner ve svém článku sděluje, že se nehodlá zabývat samotným nařízením, protože je prý možné najít důvody v jeho prospěch i proti němu. Skutečně se od té doby takové názory široce diskutují.

Pan Gardner soudí, že někteří liberální odpůrci ministerského nařízení zacházejí příliš daleko, když tvrdí, že není rozdílu mezi závoji, které zahalují tvář, a turbany, hidžáby, jarmulkami nebo hokejovými dresy. Závoje (nikáby, burky) zakrývají identitu člověka. Překážejí dorozumívání. Zabraňují integraci. Závoje jsou něco docela jiného než jiné součásti multikulturního šatníku. Jsou nejen proti-ženské, jsou antisociální, dokonce protilidské. A to proto, že zakrývají tvář. Důležitost lidské tváře není vůbec možné podceňovat.

Ve chvíli, kdy novorozenec začne používat svých očí, dívá se do tváří a rozeznává jednotlivé lidi. Novorozenci rozeznávají svou matku od jiných žen.

Jak rosteme, rozeznávání tváří se stává velice snadným -- automatickým. Při chůzi na veřejnosti se nemůžeme vyhnout pohledům do tváří jiným lidem podobně jako nemůžeme přestat dýchat. Všichni se díváme. Nebo přesněji řečeno, téměř všichni. Velice malý podíl lidí trpí vadou zvanou prosopagnosia, což znamena neschopnost rozeznávat lidi podle jejich tváří. Ti lidé silně trpí.

Říká se, že je lidský mozek jako stroj, který vyhledává vzory. Vzor, který vyhledává nejčastěji, je lidská tvář. "Vidíme" lidské tváře v obrysech oblaků. I na Měsíci nebo v připálené topince. Jaký znak je pro přání "hezkého dne"? Usmívající se lidská tvář. Dvě tečky a polokroužek. My to ale nevidíme jako dvě tečky a polokroužek. Vidíme člověka. Veselého člověka.

A to je další věc ohledně tváří. Nehledíme na ně jen proto, abychom identifikovali osoby. Závisíme na nich, když chceme vědět, co si ti lidé myslí a jaké mají pocity.

Charles Darwin argumentoval ve své knize The Expression of Emotions in Man and Animals (Výraz emocí u člověka a u zvířat) vydané v r. 1872, že náš společný biologický původ vytvořil společné formy emočních výrazů u všech lidí a také u jiných druhů. Své tvrzení ilustroval tím, že nechal přes sebe překrývat tváře hrajících si šimpanzů a smějících se lidí.

V r. 1960 se dva badatelé rozhodli Darwinovu hypotézu ověřit. Jsou-li emoční výrazy biologicky zakódovány (hardwired), musí být univerzální. Úsměv by podle toho nemohl signalizovat šťastné pocity pouze u západních kultur. Musí signalizovat šťastné pocity všude. Široce otevřené oči a pootevřená ústa musí všude znamenat údiv. Zúžení očí a sešpulená ústa musí vždy znamenat hněv a podobně. Psychologové Paul Ekman a Walace Friesen pořídili 3 tisíce fotografií herců, kteří vyjadřovali 6 emocí -- štěstí, překvapení, hněv, smutek, odpor a strach -- a požádali lidi v 5 kulturně odlišných zemích, aby určili, o jaké emoce se jednalo. V každé zemi poznalo znázorněné emoce 80 až 90% lidí.

Skeptici namítali, že lidé ve všech pokusných zemích byli vystaveni západním sdělovacím prostředkům. Prý se z nich s velkou pravděpodobností naučili číst západní emoce. Ekman a Friesen odpověděli zajímavou studií. V Papui na Nové Guinei našli kmen lidí žijících na úrovni doby kamenné, který se téměř nikdy nesetkal s vnějším světem. Pan Ekman mezi nimi žil po dobu 6 měsíců a studoval způsoby jejich dorozumívání, při nichž konal pozoruhodné pokusy. V jednom jim řekl o člověku, který byl smutný. Potom je požádal, aby vybrali takovou tvář z předložených fotografií. Jejich odpovědi byly shodné s těmi, které dostával v jiných částech světa. Potom pan Ekman požádal místní lidi, aby si představili, že jsou osobami v příběhu a že chtějí představit, jak ty osoby ukazovaly, že jsou smutné, rozhněvané atd. Vyfotografoval je a snímky předložil po návratu americkým studentům, zdali by dokázali emoce identifikovat. Opět byla shoda téměř naprosto perfektní.

Tato práce spolu s dalším výzkumem ukazují, že je tvář zakódována do lidské psychologie. Je místem identity. Je malířským plátnem pro emoce. Jsme tak úžasně citliví na výrazy lidské tváře, že i nejmenší stahy ve svalech tváří, i ty nevědomé či bezděčné, mohou úplně změnit význam pronášených slov. Projevuje se potlačovaný hněv, na povrch vyplouvají žádosti, odhalují se lži. Dají se vyjádřit subtilní emoce a může docházet k hlubšímu pochopení.

Nic z toho se ale nestane, stojí-li v cestě závoj. Žena, která soustavně nosí závoj na veřejnosti, je izolována od lidí kolem sebe. Nemá totožnost. Její schopnost komunikovat a dostat se do emočního styku s jinými lidmi je znemožněna. Lidé se od ní instinktivně odvracejí a nedůvěřují jí -- a to ne proto, že jsou bigoti, nýbrž proto, že je jejich automatické hledání tváře a její čtení znemožněno. Jak se mohou plně spojit s osobou, která je přítomna, ale kterou nemohou vidět?

To je ale účel závojů -- být překážkami. Jejich úlohou je oddělit osobu vzadu od té vpředu. A nosí žena závoj dobrovolně nebo ne, účinek je stejný. Závoje rozdělují. Jsou krejčovským apartheidem.

Chápu, proč se feministky a liberálové ostýchají hovořit o tom tak otevřeně. Mnoho z těch, kteří hlasitě odsuzují závoje z projevovaného zájmu o ženy, jsou prostě antimuslimskými bigoty. Jsou-li ženy opravdu svobodné, neměly by se samy rozhodnout, zdali chtějí nosit závoj?

Souhlasím s těmito názory. Musíme chránit stigmatizovanou menšinu před bigoty. Musíme chránit právo oblékat se, jak si přejeme v co největším rozsahu, pokud to je praktické. Musíme ale také vidět, čím vlastně závoje jsou.

---

Kromě pana Gardnera na toto téma napsal ve stejném čísle deníku The Ottawa Citizen svůj názor jiný fejetonista, pan David Warren. Píše každou středu, sobotu a neděli. Shodou okolností se jeho článek dostal na tutéž stranu jako článek předchozí.

Pan Warren píše, že jednou za uherský rok udělá vláda pana Harpera něco, co ho učiní mírně hrdým. V minulém týdny se ale takové věci staly dokonce dvě, což je podle pana Warrena k nevíře. První dobrou zprávou bylo nařízení o zákazu používat nikáby a burky při ceremoniálech udělování kanadského občanství. Ministr pro přistěhovalectví pan Jason Kenney vysvětlil zásadu vlády za použití termínů, kterým naneštěstí tzv. procesní liberálové, tj. ti, kteří hledí jen na technické detaily, vůbec nerozumějí. Ministr správně poukázal na symbolický účinek přísahy učiněné zpoza závoje.

Není pouhou technickou záležitostí, zdali soudce přistěhovaleckého soudu může slyšet zamumlanou přísahu. Jeden dřívější soudce řekl, že lidé s velice otevřenou tváří, bez úmyslu přetvařovat se, se často při přednesu přísahy popletou. Podepíší ale také přísahu, takže je všechno v pořádku. Jenže úplné zahalení tváře znehodnocuje ducha přísahy, která od lidí něco požaduje. Obsahuje upřímné rozhodnutí být loajální k naší královně. Uchazeči o kanadské občanství přisahají, že budou věrně dodržovat kanadské zákony a plnit povinnosti kanadských občanů.

To nejsou maličkosti. Jsou to slavnostně přijaté závazky. Přemýšlejte o nich a pochopíte, proč se nemohou udělat za závojem. To, zdali se muslimské ženy rozhodnou nosit závoj někde jinde, je na nich samých. Žijeme ve svobodné zemi. Muslimský kanadský kongres (The Muslim Canadian Congress) potvrzuje, že islámský zákon nevyžaduje po ženách, aby si zakrývaly tváře. Je to starodávný zvyk, který přežíval v odlehlých částech muslimského světa, dokud jej nevzkřísil islamismus. Islamistické ženy mohou mít potěšení z tohoto nátlaku, ale je známo, že jiné ženy to potěšení nemají.

Bez ohledu na to, je-li to pro ženu pohodlné, je to politické vyjádření, které nemá místo při ceremoniálu u přistěhovaleckého soudu. Navíc to je v nesouladu s obdivuhodnými kanadskými společenskými tradicemi. V Kanadě mají ženy už od pionýrských počátků právo hledět mužům do očí a obráceně. Nemá to nic společného s neslušností. Jde to k základům postavení ženy ve společnosti. Žena není nemovitost.

Žena není nemovitostí ani v zákonodárství šaría -- s výjimkou toho, kde to bylo překrouceno zákony salafistů. Oblečení, které ženu dodává jako zabalené zboží ve chvíli, kdy získává kanadské občanství, říká jiným ženám, které jsou kanadskými občankami, jak je jejich privilegium slabé.

Předmětem není samo o sobě zakrytí obličeje. Je ale v každém případě v kontextu. Jak poznamenal někdo v redakčním článku, s přihlédnutí k podnebí jsou prý "staří dobří hoši ve škraboškách ovšem v pořádku". (Tato poznámka, kterou vzpomíná pan Warren, se skutečně úplně nemístně vyskytla v redakčním článku o několik dní dříve.) "Ano", odpovídá pan Warren, "v zimě mohou být přijatelné, ale nikoliv na mužích, kteří v létě vtrhli do banky. Ani kdyby tvrdili, že je nošení škrabošek požadavkem v jejich náboženství".

Pan Warren píše: "Byl bych posledním fejetonistou v Kanadě, který by tvrdil, že nároky státu mohou mít přednost před nároky Božími (nebo Alláhovými, máme-li na mysli totéž). Nemůžeme říci svému Stvořiteli, že jsme pouze plnili příkazy. Jsou okolnosti, kdy jsou Boží zákony nadřazeny lidským. Ze stejného důvodu ale musíme být na pozoru před nerealistickými náboženskými požadavky, které mění poslušnost v malichernost".

---

Podobně jako jiní přistěhovalci do Kanady jsem s manželkou prošel před mnoha lety obřadem udělování občanství. Nikdo z lidí v podobné situaci jej nebral na lehkou váhu, každému se před duševním zrakem promítnul dosavadní život se vzpomínkami na starou vlast a mísily se s nejistotou z budoucnosti, i když všichni očekávají, že bude lepší než minulost. Není-li člověk velice mladý ale prošel-li různými politickými režimy, ví, že není nemožné, aby se zvrtnul i ten, v němž právě na sebe bere závazky místního občana. Stále mluvíme česky, píšeme si s příbuznými i telefonujeme si s nimi, ale už nejsme občany stejného státu jako oni ve staré vlasti. Máme v Kanadě práci, bydlíme zde, nakupujeme, děti chodí do kanadské školy, léčí nás kanadští lékaři, platíme zde daně... Podléháme kanadským zákonům, ale na druhé straně získáváme stejná práva a máme stejné povinnosti jako lidé, kteří se zde narodili i jako noví občané, kteří sem přišli z jiných zemí. Kanada se nám stává novým domovem.

Bohužel jsme poznali, že zde občané některých národností nabývají kanadské občanství a po krátkém pobytu v Kanadě se s kanadskými cestovními pasy vracejí do země, z níž přišli. Jakmile ale v té zemi nastávají nepříznivé podmínky, tito Kanaďani požadují, aby se o ně Kanada postarala a dopravila je do bezpečí. Jejich cestovním pasům se říká passports of convenience. Před několika lety zachraňovala Kanada tisíce "svých" občanů ze Středního Východu. Není tedy divu, že jsou snahy učinit konec dosavadnímu jednání "také-občanů" a zpřísnit postup při udělování občanství. Nyní je v Kanadě v proudu diskuse i o tom, jak mají uchazeči o kanadské občanství toto občanství přijímat a v jakém stavu mají na sebe brát závazky kanadských občanů. 

Vytisknout