NOVOROČNÍ ČTENÍ:

Kdo myslí na nejvyšší, odvrátil oči od lidí

31. 12. 2011 / Karel Čapek

Byl opět nahoře u rozcestí; právě tady se začala propadat do tmy.

Usedl na milník. Ticho, nesmírné ticho.

Studené hvězdy popůlnoční, letí teď někde temný meteor vozu? Což se nic neozve, nezavolá pták, neštěkne ve vsi pes, nedá nic znamení života? Vše ustrnulo slavnostním mlčením smrti. A toto je tedy konec, tichý a mrazivý a temný konec všeho; prázdnota vykroužená tmou a tichem; prázdnota stojatá a ledová. Do kterého kouta se mám skrýt, abych jej vyplnil svou bolestí? Kéž byste se zamžily, kéž by byl konec světa!

Rozštípne se země, a v rachotu síly promluví Pán: Beru tě zpět, tvore bolestný a slabý; nebylo čisto v tobě, a nedobré síly jsi rozpoutal.

Milý, milý, ustelu ti lůžko z nicoty.

Prokop se počal třásti pod trnovou korunou vesmíru. A tedy ničím není utrpení člověka a nemá ceny; je maličké a schoulené, třesoucí se bublinka na dně prázdnoty. Dobře, dobře, pravíš, že svět je nesmírný; ale já kéž zemru!

Na východě pobledla nebesa, chladně prosvitá silnice a bílé kameny; hleď, stopy kol, stopy v mrtvém prachu. Prokop se zvedá ztuhlý a omámený, a dává se na pochod. Tam dolů, směrem k Balttinu.

Putoval bez zastávky.

Tady je vesnice, alej jeřabin, můstek přes tichou a temnou řeku; zvedá se mlha a zastřeslunce; a opět je šedý a chladný den, červené střechy, červená stáda krav.

Jak může být daleko do Balttinu?

Šedesát sedmdesát kilometrů.

Suché listí, samé suché listí.

Po poledni usedl na hromádku štěrku; nemohl již dále. Jede tudy selský vozík; sedlák zastavil a koukal na zhrouceného člověka.

"Nechcete se svézt?" Prokop vděčně přikývl a beze slova usedl k němu. A pak vozík zastavil v městečku. "Tak, tady jsme," řekl sedlák. "Kam vlastně jdete?"

Prokop slezl a putoval dál.

Jak může být do Balttinu daleko?

Začíná pršet; ale Prokop již nemůže dál a usedá na pažení mostu; dole se vzteká a pění studený potok. Z protější strany letí auto, zpomalí na mostě a zastaví; z něho vyskočí pán v kozím kožiše a míří k Prokopovi. "Kde se tu berete?"

Je to pan ďHémon, na tatarských očích má automobilové brýle, vypadá jako obrovský huňatý brouk.

"Jedu z Balttinu, hledají vás."

"Jak je daleko do Balttinu?" šeptá Prokop.

"Čtyřicet kilometrů. Co tam chcete? Vydali na vás zatykač. Pojďte, odvezu vás."

Prokop zavrtěl hlavou.

"Princezna odjela," povídá pan ďHémon tiše. "Dnes ráno, s oncle Rohnem. Především, aby se zapomněla... jistá... nepříjemná věc s přejetým člověkem --"

"Je mrtev?" vydechl Prokop.

"Dosud ne. A za druhé je princezna, jak snad víte, vážně tuberkulózní. Odvážejí ji někam do Itálie."

"Kam?"

"To nevím. Nikdo to neví."

Prokop vstal a zavrávoral. "Tak tedy -- tak tedy --"

"Pojedete se mnou?"

"Ne-nevím. Kam?"

"Kam chcete."

"Já -- já bych chtěl -- do Itálie."

"Pojďte." Pan ďHémon pomohl Prokopovi do vozu, hodil na něho kožišinu a zabouchl dvířka. Vůz se rozjel.

A zas se rozvíjí krajina, ale divně, jakoby ve snu a pozpátku: městečko, topolová alej, štěrk, můstek, korálové jeřabiny, vesnice.

Vůz supaje stoupá serpentinami do svahu, a zde je rozcestí, kde se rozloučili. Prokop se zvedá a chce vyskočit z vozu; ale pan ďHémon jej strhl zpět, přišlápl pedál a zasunul na čtvrtou. Prokop zavřel oči; nyní již nejedou po cestě, ale vznesli se do vzduchu a letí; vítr ho pere do tváří, cítí mokré, hadrovité údery mračen, výbuchy motoru splývají v táhlý a hluboký řev, dole se asi prohýbá země, ale Prokop se bojí otevřít oči, aby zas neviděl letící aleje.

Rychleji! zalknout se! ještě rychleji!

Obruč hrůzy a závrati mu stahuje prsa, nedýchá už a jektá rozkoší šíleného řícení prostorem. Vůz klouže nahoru a dolů, někde pod nohama se ozve křik lidí a zavytí psa, někdy se točí ležíce skoro na boku, jako by jimi zakroužila smršť; a zas, zase rovný let, čirá rychlost, strašné a lomozné tetelení drnčící tětivy dálek.

Otevřel oči. Je mlhavý soumrak, řady světel se protlačují šerem, tryskají tovární světla. Pan ďHémon províjí vůz klubkem ulic, klouže předměstím podobným zřícenině a opět vyrazí do polí. Vůz smýká před sebou dlouhá tykadla světla, ohmatává trus, bláto, kameny, svistí v ohybech, vybuchuje bubnovou palbou a vrhá se na dlouhý pás silnice, jako by jej navíjel. Vpravo a vlevo se klikatí úzké údolí mezi horami, vůz se do něho zavrtává, zapadá v lesích, šroubuje se s rachotem nahoru a střemhlav se spouští do nového údolí. Vesnice vydechuje kotouče světla do husté mlhy, vůz proletí řiče a vrhaje za sebe chuchvalce jisker, naklání se, klouže, krouží ve spirále nahoru, nahoru, nahoru, přeskakuje něco a padá.

Stop!

Zastavili v černé tmě; ne, je tu domek, pan ďHémon bruče vystupuje, tluče na dvéře a hovoří s lidmi; po chvíli se vrací s konví vody a nalévá ji do syčícího chladiče; v prudkém světle reflektorů vypadá ve svém kožiše jako čert z dětské pohádky. Nyní obchází vůz, ohmatává pneumatiky, zvedá kapot a něco povídá; a Prokop zdřímnul nesmírnou únavou. Pak opět ho chopilo nekonečné rytmické otřásání; spal v koutě vozu a nevěděl o ničem, po celé hodiny o ničem než o zmítavém kolébání; a procitl teprve, když vůz zastavil před zářícím hotelem v ostrém horském vzduchu mezi plochami sněhu.

Vzchopil se, zcela zdřevěnělý a rozlámaný.

"To... to není Itálie," koktal udiven.

"Ještě ne," řekl pan d,Hémon. "Ale teď se pojďte najíst."

Vedl Prokopa oslepeného tolika světly do oddělené jídelničky; bělostný ubrus, stříbro, teplo, sklepník podobný velvyslanci. Pan ďHémon ani neusedl; přecházel po jídelně a díval se na špičky prstů. Prokop tupě a rozespale se svezl na židli; bylo mu k smrti jedno jíst nebo nejíst. Nicméně vypil horký bujón, porýpal se v nějakých jídlech. stěží vládna vidličkou, točil mezi prsty sklenkou vína a spálil si útroby horoucí hořkostí kávy. Pan ďHémon vůbec neusedl; stále přecházel po pokoji a v chůzi požil několik soust; a když byl Prokop hotov, podal mu doutník a zapálil.

"Tak," řekl, "a nyní k věci."

"Od této chvíle," začal přecházeje, "budu pro vás prostě... kamarád Daimon. Uvedu vás mezi naše lidi, není to daleko odtud. Nesmíte je brát příliš vážně; jsou to zčásti desperados, štvanci a běženci smetení ze všech koutů světa, zčásti fantasti, tlučhubové, diletanti spasitelství a doktrináři. Na jejich program se nemusíte ptát; jsou jenom materiál, který nasadíme do naší hry. Hlavní je, že vám můžeme dát k dispozici rozvětvenou a doposud tajnou mezinárodní organizaci, která má všude své buňky. Jediný program je přímá akce; na tu dostaneme všechny bez výjimky, beztoho po ní křičí jako po nové hračce. Ostatně ,nová akční linie` a ,destrukce v hlavách` bude mít pro ně neodolatelné kouzlo; po prvních úspěších půjdou za vámi jako ovce, zejména odstraníte-li z vedení ty, které vám označím."

Mluvil hladce jako zkušený řečník, totiž mysle přitom na něco jiného, a se samozřejmou jistotou, jež vylučuje odpor a pochybnosti;

Prokopovi se zdálo, že už ho někdy slyšel.

"Vaše situace je jedinečná," pokračoval pořád chodě po pokoji. "Odmítl jste nabídku jisté vlády; jednal jste jako rozumný člověk. Co vám mohou dát proti tomu, co si můžete vzít sám? Byl byste blázen, abyste svou věc pustil z rukou. Máte v hrsti prostředek, kterým můžete rozmetat všechny mocnosti světa. Já vám poskytnu neomezený úvěr. Chcete padesát nebo sto miliónů liber? Můžete je mít do týdne. Mně stačí, že jste dosud jediným majitelem Krakatitu. Devět a půl deka je zatím v držení našich lidí, donesl jim to saský kamarád z Balttinu; ale ti pitomci nemají ani ponětí o vaší chemii. Chovají to jako svátost v porcelánové piksle a třikráte týdně se div neseperou o to, kterou vládní budovu světa tím mají vyhodit do povětří. Ostatně je uslyšíte. Z té strany vám tedy nehrozí nic. V Balttinu není ani špetky Krakatitu. Pan Tomeš je patrně v koncích se svými pokusy --"

"Kde je Jirka -- Jirka Tomeš?" vypravil ze sebe Prokop.

"Prachárny Grottup. Už ho tam mají dost s jeho věčnými sliby. A kdyby se mu to náhodou přece jen podařilo sestrojit, nebude mít z toho dlouho radost. Za to vám stojím já. Zkrátka vy jediný máte Krakatit v moci a nevydáte jej nikomu. Budete mít k dispozici lidský materiál a všechny naše organizační nitky. Já vám dám tisk, který si platím. A konečně k vašim službám bude to, čemu se v novinách říká ,tajemná rádiová stanice`, totiž naše ilegální bezdrátové spojení, které takřečenými antivlnami nebo extinkčními jiskrami přivádí váš Krakatit k rozpadu do dálky dvou až tří tisíc kilometrů. To jsou vaše trumfy. Dáte se do hry?"

"Co -- co -- co tím myslíte?" ozval se Prokop. "Co s tím mám

dělat?"

Kamarád Daimon stanul a hleděl upřeně na Prokopa. "Budete dělat, co chcete. Budete dělat veliké věci. Kdo vám ještě může poroučet?"

Daimon přitáhl židli k Prokopovi a usedl.

"Ano," začal zamyšleně, "je to až nemožno chápat. Prostě v dějinách není analogie moci, kterou vy máte v rukou. Budete dobývat světa s hrstkou lidí, jako Cortez dobýval Mexika. Ne, ani to není pravý obraz. S Krakatitem a stanicí držíte v šachu celý svět. Je to podivné, ale je to tak. Stačí hrst bílého prášku, a v určenou vteřinu vyletí do povětří, co poručíte. Kdo tomu může zabránit? Fakticky jste neobmezeným pánem světa. Budete udílet rozkazy, aniž vás kdo viděl. Je to směšné: můžete odtud ostřelovat pro mne a za mne Portugalsko nebo Švédsko; za tři za čtyři dny budou prosit o mír, a vy budete diktovat kontribuce, zákony, hranice, co vás napadne. V tuto chvíli je jediná velmoc; tou jste vy sám.

Myslíte, že přeháním? Mám tu velmi obratné chlapíky schopné všeho. Vyhlaste pro švandu válku Francii. Někdy o půlnoci vyletí ministerstva, Banque de France, pošta, elektrárna, nádraží a několik kasáren. Příští noci letiště, arzenály, železniční mosty, muniční továrny, přístavy, majáky a silnice. Mám zatím jen sedm letadel;

můžete trousit Krakatit, kde vám libo; pak se zapne stanice, a je to.

Tak co, zkusíte to?"

Prokopovi bylo jako ve snu. "Ne! Proč bych to dělal?"

Daimon pokrčil rameny: "Protože můžete. Síla... se musí vybít. Má to za vás udělat nějaký stát, když to můžete vykonat sám? Já nevím, co všechno můžete provést; musí se začít, aby se to zkusilo; ručím vám za to, že tomu přijdete na chuť. Chcete být samovládcem světa? Dobrá. Chcete svět vyhladit? Budiž. Chcete jej obšťastnit tím, že mu vnutíte věčný mír, Boha, nový řád, revoluci či co? Proč ne? Jen začněte, na programu nezáleží; nakonec budete dělat jen to, co vám vnutí skutečnosti vámi vytvořené. Můžete rozbít banky, krále, industrialism, vojska, věčné bezpráví nebo co je vám libo; však se pak ukáže, co s tím bude dál. Začněte s čímkoliv; pak už to poběží samo. Jen nehledejte analogie v dějinách, neptejte se, co smíte; vaše postavení je bezpříkladné; žádný Čingischán nebo Napoleon vám nepovědí, co máte dělat a kde jsou vaše meze. Nikdo vám nemůže poradit; nikdo se nemůže vžít do bezuzdnosti vaší moci. Musíte být sám, chcete-li dojít až na kraj. Nikoho k sobě nepouštějte, kdo by vám chtěl klást hranice nebo směr."

"Ani vás, Daimone?" ozval se Prokop ostře.

"Ani mne ne. Já stojím na straně síly. Jsem starý, zkušený a bohatý; nepotřebuju nic, než aby se něco dělo a řítilo směrem, který určuje člověk. Mé staré srdce se bude těšit tím, co budete provádět. Vymyslete si to nejkrásnější, nejsmělejší a nejrajštější a uložte to světu právem své moci: ta podívaná mne odmění za to, že vám sloužím."

"Podejte mi ruku, Daimone," děl Prokop pln podezření.

"Ne, spálil bych vás," usmál se Daimon. "Mám starou, prastarou horečku. Co jsem chtěl říci? Ano, jediná možnost síly je násilí. Síla je schopnost vnutit věcem pohyb; neujdete nakonec tomu, aby se všechno netočilo kolem vás. Zvykejte si na to předem; oceňujte lidi jen jako své nástroje nebo jako nástroje myšlenky, kterou si vezmete do hlavy. Vy chcete nemožné dobro; následkem toho budete asi velmi krutý. Nezastavujte se před ničím, chcete-li prosadit veliké ideály. Ostatně i to přijde samo sebou. Zdá se vám nyní, že je nad vaše síly, abyste -- já nevím v jaké formě -- vladařil na zemi. Budiž, ale není to nad sílu vašich nástrojů; vaše moc dosahuje dále než každá střízlivá rozvaha. Zařídíte si své věci tak, abyste byl nezávislý na komkoliv. Ještě dnes vás dám zvolit za předsedu zpravodajské komise; tím budete mít prakticky v rukou extinkční stanici; ostatně je zařízena v objektu, jenž je mým soukromým majetkem. Za chvíli uvidíte naše směšné kamarády; nepoplašte je žádnými velkými plány. Jsou na vás připraveni a přijmou vás s nadšením. Promluvíte k nim několik frází o blahu lidstva nebo co chcete; beztoho to zanikne v chaosu názorů, kterému se říká politické přesvědčení. Rozhodnete se sám, povedete-li první rány směrem politickým nebo hospodářským: tedy budete-li nejdřív bombardovat vojenské objekty nebo továrny a trati. První je efektnější, druhé zasahuje hlouběji. Můžete zahájit generální, kruhový útok nebo si vyberete radiální sektor; zvolíte anonymní rozvrat nebo veřejné a napohled šílené vyhlášení boje. Neznám vašeho vkusu; ostatně na formě nezáleží, jen když projevíte svou moc. Jste nejvyšším soudcem světa; odsuďte kohokoliv, naši lidé provedou váš rozsudek. Nepočítejte životů; pracujete ve velkém, a celý svět má miliardy životů.

Hleďte, jsem průmyslník, novinář, bankéř, politik, vše, co chcete; zkrátka jsem zvyklý počítat, ohlížet se na okolnosti a kramařit s omezenými šancemi. Právě proto vám musím říci, a je to jediná rada, kterou vám dávám, než se chopíte vlády: nepočítejte a neohlížejte se. Jakmile se jednou ohlédnete, změníte se v plačící sloup jako žena Lotova. Já jsem rozum a číslo; hledím-li vzhůru, chtěl bych se rozplynout v šílenství a v nespočetnosti. Vše, co je, nevyhnutelně klesá z chaosu neomezenosti přes číslo k nicotě; každá velká síla se staví proti tomuto sestupnému pádu; každá velikost chce se stát nesmírností. Zahozena je síla, která se nepřelije přes staré hranice. Vám je dána do rukou moc vykonat nesmírné věci; jste jí hoden či chcete s ní žabařit? Já, starý praktik, vám pravím: myslete na šílené a bezměrné skutky, na rozměry bezpříkladné, na nesmyslné rekordy lidské moci; skutečnost vám uškubne padesát i osmdesát procent z každého velikého plánu; ale to, co zůstane, musí ještě být nesmírné. Pokoušejte se o nemožné, abyste uskutečnil aspoň nějakou neznámou možnost. Vy víte, jak velká věc je experiment; dobrá, všichni vladaři světa se nejvíc děsí toho, že by to měli zkusit jinak, neslýchaně a obráceně; nic není konzervativnější než lidské vládnutí. Vy jste první člověk na světě, který může pokládat celý svět za svou laboratoř. Toto jest svrchované pokušení na temeni hory: nedám ti vše, co je pod tebou, k požitku a rozkoši moci; ale je ti to dáno, abys toho dobýval, abys to předělal a zkusil něco lepšího, než je tento bídný a ukrutný svět. Světu je znovu a znovu třeba tvůrce; ale tvůrce, který není svrchovaným pánem a vládcem, je jenom blázen. Vaše myšlenky budou rozkazy; vaše sny budou dějinné převraty; a kdybyste nepostavil nic víc než svůj pomník, stojí to za to. Přijměte, co je vaše.

A nyní půjdeme; čekají na nás."

Daimon spustil motor a skočil do vozu. "Hned tam budeme." Auto se sváželo s Hory Pokušení do širokého údolí, letělo němou nocí, přesmyklo se přes pokojné sedlo a stanulo před rozlehlým dřevěným domem mezi olšemi; vypadalo to jako starý mlýn.

Daimon vyskočil z vozu a vedl Prokopa k dřevěným schodům; ale tam se jim postavil do cesty člověk s vyhrnutým límcem. "Heslo?" ptal se. "I kuš," zahučel Daimon a strhl si automobilové brýle; člověk ustoupil a Daimon se hnal nahoru. Vešli do veliké nízké jizby, jež byla jako školní světnice: dvě řady lavic, pódium a katedra a tabule; jenomže tam bylo plno dýmu a výparů a křiku. Lavice byly přeplněny lidmi s klobouky na hlavách; všichni se hádali, na pódiu křičel rudovousý kolohnát, za katedrou stál suchý, pedantický stařík a zuřivě zvonil. Daimon šel rovnou k pódiu a skočil nahoru.

"Kamarádi," křičel, a jeho hlas zněl nelidsky jako hlas racka. "Přivedl jsem vám někoho.

Kamarád Krakatit."

Udělalo se ticho, Prokop se cítil uchopen a nešetrně omakáván padesáti páry očí; jako ve snu vystoupil na pódium a rozhlédl se nevidomě po zamžené jizbě.

"Krakatit,

Krakatit," hučelo to dole, a hukot stoupal ve křik: "Krakatit! Krakatit! Krakatit!"

Před Prokopem stojí krásné rozcuchané děvče a podává mu ruku: "Nazdar, kamaráde!" Krátký horký stisk, vše slibující žeh očí, a už je tu dvacet jiných rukou: hrubých, pevných i vysušených žárem, vlhce studených i zduchovnělých; a Prokop se cítí zapnut v celý řetěz rukou, které si jej podávají a přisvojují.

"Krakatit, Krakatit!"

Pedantický stařík zvonil jako šílenec. Když to nic nepomohlo, vrhl se k Prokopovi a potřásl mu rukou; měl ručičku vyschlou a kožnatou, jako z pergamenu, a za ševcovskými brejličkami mu zářila ohromná radost. Dav zařval nadšením a utišil se. "Kamarádi," promluvil stařík, "přivítali jste kamaráda Krakatita... se spontánní radostí... se spontánní a živou radostí, která... které dávám výraz také z předsednického místa. Vítám tě v našem středu, kamaráde Krakatite. Vítáme také předsedu Daimona... a děkujeme mu. Žádám kamaráda Krakatita, aby usedl... jako host... na předsednickém pódiu. Delegáti ať se vysloví, mám-li dále říditi schůzi já... nebo předseda Daimon."

"Daimon!"

"Mazaud!"

"Daimon!"

"Mazaud! Mazaud!"

"K čertu s vašimi formalitami, Mazaude," zahučel Daimon. "Předsedejte a dost."

"Schůze pokračuje," křičel stařík. "Slovo má delegát Peters."

Rudovousý člověk se ujal opět slova; jak se zdálo, útočil na anglickou Labour Party, ale nikdo ho neposlouchal. Všechny oči se až hmotně opírají o Prokopa; tamhle v koutě veliké, blouznivé oči souchotináře; vyvalený, modrý pohled nějakého velkého vousatého chlapečka; kulaté a lesklé brýle examinujícího profesora; ježčí zarostlá očička mrkající z ohromného chundele šedivých chlupů; oči pátravé, nepřátelské, zapadlé, dětinské, svaté i podlé. Prokop těkal pohledem po natřískaných lavicích a ucukl, jako by se spálil: potkal se s pohledem rozcuchané dívky; prohnula se, jako by klesala do peřin, gestem vlnivým a jednoznačným. Utkvěl na divné holé hlavě, pod níž visel úzký kabátek; čertví je-li tomu tvoru dvacet let nebo padesát; ale než to rozřešil, svraskla se celá hlava širokým,nadšeným a poctěným úsměvem. Jeden pohled ho dráždil neodbytně; hledal jej mezi všemi, ale nenacházel ho.

Delegát Peters skončil koktaje a zmizel v lavici celý rudý. Všechny oči dolehly na Prokopa napjatým a nutkavým očekáváním; stařík Mazaud něco formálně odbreptal a naklonil se k Daimonovi.

Bylo bezdeché ticho; a Prokop se zvedl nevěda, co činí. "Slovo má kamarád Krakatit," ohlásil Mazaud mna si suché ručičky.

Prokop se rozhlédl omámenýma očima: Cože mám dělat? Mluvit? Proč? Kdo jsou ti lidé?

-- Zachytil laní oči souchotináře, přísný a zkoumavý lesk brýlí, mrkající očka, oči zvědavé a cizí, lesklý a jihnoucí pohled krásné dívky; otevřela hříšná, horká ústa samou pozorností; v první lavici holý a svraštělý človíček visí na jeho rtech uchvácenýma očima. Usmál se na něj potěšen.

"Lidé," začal tiše a jako ve snách, "v noci včerejší... jsem zaplatil nesmírnou cenu. Prožil jsem... a ztratil..." Vší mocí se sebral.

"Někdy zažiješ... bolest takovou, že... že už není jen tvá. I otevřeš oči a vidíš. Zatměl se vesmír a země tají dech útrapou. Svět musí být vykoupen. Neunesl bys své bolesti, kdybys trpěl jen ty sám. Vy všichni jste prošli peklem, vy všichni --"

Rozhlédl se po světnici; vše mu splývalo v jakousi mdle zářící podmořskou vegetaci. "Kde máte Krakatit?" zeptal se najednou podrážděně. "Kam jste jej dali?`

Stařík Mazaud zvedl opatrně porcelánovou svátost a vložil mu ji do rukou. Byla to táž krabice, kterou kdysi nechal ve svém laboratorním baráku u Hybšmonky. Otevřel víko a hrábl prsty do zrnitého prášku, mnul jej, rozmílal, čichal k němu, vložil si špetku na jazyk; poznal jeho svěravou, silnou hořkost a okoušel ji s rozkoší.

"To je dobře," vydechl a tiskl tu drahocennou věc v obou dlaních, jako by si o ni ohříval zkřehlé ruce.

"Ty jsi to," bručel polohlasně; "já tě znám; ty jsi výbušný živel. Přijde tvůj okamžik, a vydáš vše; tak je to dobře." Vzhlédl nejistě z podobočí: "Co byste chtěli vědět? Já rozumím jenom dvěma věcem: hvězdám a chemii. Krásné jsou... nesmírné rozlohy času, věčný pořádek a stálost, a božské počtářství vesmíru; říkám vám, že... nic není krásnějšího. Ale co mně jsou platny zákony věčnosti? Přijde tvůj okamžik, a vybuchneš; vydáš lásku, bolest, myšlenku, já nevím co; tvé největší a nejsilnější je jenom okamžik. Ty, ty nejsi vřazen do nekonečného řádu ani započítán do miliónů světelných let; a tedy... tedy ať to tvé nic stojí za to! Vybuchni plamenem nejvyšším. Cítíš se sevřen? Tak tedy roztrhni svůj crusher a rozmetej skálu. Udělej místo pro svůj jediný okamžik. Tak je to dobře."

Nechápal sám jasně, co mluví; ale unášelo ho temné puzení vyslovit něco, co mu hned zase unikalo.

"Já... dělám jen chemii. Znám hmotu a... rozumím si s ní; to je všecko. Hmota se drobí vzduchem a vodou; štěpí se, kvasí, hnije, hoří, přijímá kyslík nebo se rozpadá; ale nikdy, slyšíte, nikdy při tom nevydá vše, co v ní je. A kdyby prošla celým koloběhem; kdyby se některý prášek země vtělil v rostlinu a v živé maso a stal se myslící buničkou mozku

Newtonova, a umřel s ním a znovu se rozpadl, nevydal by všecko. Ale přinuťte jej... násilím, aby se roztříštil a rozpoutal; hle, vybuchl v tisícině vteřiny; nyní, nyní teprve vynaložil všechnu svou schopnost. A snad ani nespal; byl jenom spoután a dusil se, zápasil potmě a čekal, až přijde jeho okamžik. Vydat vše! Je to jeho právo. Já, já také musím vydat vše. Mám jenom zvětrávat a čekat... kvasit nečistě... a drobit se, aniž bych kdy... rázem... vydal celého člověka? Raději... to už raději v jediné vrcholné chvíli... a přese vše... Neboť já věřím, že je dobře vydat všecko. Ať je to dobré nebo špatné. Všecko je ve mně srostlé: dobré a zlé a nejvyšší. Kdo žije, dělá zlé i dobré, jako by se drobil. Dělal jsem to i to; ale nyní... musím vydat to nejvyšší. To je vykoupení člověka. Není to v ničem, co jsem udělal; je to zarostlé ve mně... jako v kameni. I musím se roztrhnout... mocí... jako se roztrhne náboj; a nebudu se ptát, co přitom roztříštím; ale bylo třeba... bylo mně třeba vydat to nejvyšší."

Zápasil se slovy, namáhal se obsáhnout něco nevýslovného; ztrácel to každým slovem, vraštil čelo a hledal v tváři naslouchajících, zda snad nepochytili smysl toho, co nebyl s to jinak vyslovit. Našel zářivou sympatii v čistých očích souchotináře a soustředěné úsilí ve vyjevených modrých očkách vousatého obra tam vzadu; svrasklý človíček pil jeho slova s bezmeznou oddaností věřícího a krásná dívka je přijímala, polo ležíc, milostnými záchvěvy těla.

Zato ostatní tváře na něho civěly cize, zvědavě nebo s rostoucí lhostejností. Proč vlastně mluvím?

"Prožil jsem," pokračoval tápavě a poněkud již rozdrážděn, "prožil jsem tolik... co člověk může prožít. Proč vám to říkám? Protože nemám dost na tom; protože... doposud nejsem vykoupen; nebylo v tom to nejvyšší. Je to... zapadlé v člověku jako ve hmotě síla. Hmotu musíš porušit, aby vydala svou sílu. Člověk se musí rozpoutat, a porušit, a roztříštit, aby vydal svůj nejvyšší plamen. Aá, to by... to by už bylo příliš, aby ani pak nenašel, že... že dosáhl... že... že..."

Zakoktal se, zamračil se, hodil krabici s Krakatitem na katedru a usedl.

Bylo chvíli rozpačité ticho.

"A to je všechno?" ozval se ze středu lavic výsměšný hlas.

"To je všechno," zabručel Prokop znechucen.

"Není." To řekl Daimon a vstal. "Kamarád Krakatit předpokládal, že delegáti mají dobrou vůli rozumět --"

"Oho!" zahlučelo to ve středu.

"Ano. Delegát Mezierski už musí mít trpělivost, až domluvím. Kamarád Krakatit nám obrazně řekl, že je třeba," a tu Daimonův hlas zněl opět skřekem ptačím, "že je třeba zahájit revoluci bez ohledu na teorii etap; revoluci ničivou a výbušnou, ve které vydá lidstvo to nejvyšší, co v něm je utajeno. Člověk se musí roztříštit, aby vydal vše. Společnost se musí roztříštit, aby v sobě našla nejvyšší dobro. Vy se tady léta hádáte o nejvyšší dobro lidstva. Kamarád Krakatit nás poučil, že stačí uvést lidstvo v explozi, aby vyšlehlo daleko výše, než jak by mu chtěly předpisovat vaše debaty; a neohlížet se na to, co se přitom rozbije. Pravím, že kamarád Krakatit má pravdu."

"Má, má, má!"

Najednou se strhl křik a potlesk. "Krakatit! Krakatit!"

"Ticho," překřikl je Daimon. "A jeho slova mají tím větší váhu, že jsou podložena faktickou mocí tento výbuch provést. Kamarád Krakatit není muž slov, nýbrž činu. Přišel, aby nám uložil přímou akci. A já vám říkám, že bude strašlivější, než se kdo odvážil snít. A vypukne dnes, zítra, do týdne --"

Jeho slova zanikla v nepopsatelné vřavě. Vlna lidí se smýkla z lavic na pódium a obklopila Prokopa. Objímali ho, tahali ho za ruce a křičeli "Krakatit! Krakatit!" Krásná dívka s vlasy rozpoutanými divě zápasila, aby se k němu prodrala klubkem lidí; vržena jich tlakem přilnula k němu hrudí; chtěl ji odstrčit, objala ho a něco horečně sykala cizím jazykem. Zatím na kraji pódia muž s brýlemi pomalu a tiše vykládal do prázdných lavic, že teoreticky není přípustno vyvozovat sociologické závěry z neústrojné přírody.

"Krakatit, Krakatit," hučel dav, nikdo neseděl, Mazaud třepal zvonkem jako popelář; a najednou se na katedru vyšvihl černý mladý muž a vysoko nade všemi mával ve vztyčené ruce krabicí s Krakatitem.

"Ticho," zařval, "a dolů! nebo vám to hodím pod nohy!"

Nastalo náhlé ticho; klubko se smeklo z pódia a couvalo. Nahoře zůstal jen Mazaud se zvonkem v ruce, zmatený a bezradný, Daimonopřený o tabuli a Prokop, na němž dosud visela ta temnovlasá menáda.

"Rosso," ozvaly se hlasy. "Srazte ho! Rosso dolů!"

Mladý muž na katedře divoce těkal žhoucíma očima. "Nikdo se nehni! Mezierski chce na mne střelit. Hodím," zaryčel a zatočil krabicí.

Dav couval mruče jako rozlícená šelma. Dva tři lidé zvedli ruce, jiní následovali; byla chvilka dusného mlčení.

"Jdi dolů," rozkřikl se stařík Mazaud. "Kdo ti dal slovo?"

"Hodím," hrozil Rosso napjatý jako luk.

"To je proti jednacímu řádu," rozčilil se Mazaud. "Já protestuju a... skládám předsednictví."

Mrštil zvonkem na zem a sestoupil z pódia.

"Bravo, Mazaud," ozval se ironický hlas.

"Tys tomu pomohl."

"Ticho," křičel Rosso a shazoval si vlasy s čela. "Já mám slovo. Kamarád Krakatit nám řekl: Přijde tvůj okamžik, a vybuchneš; udělej místo pro svůj jediný okamžik. -- Dobrá, já jsem si vzal jeho slova k srdci."

"To nebylo tak myšleno!"

"Ať žije Krakatit!"

Někdo začal hvízdat.

Daimon chopil Prokopa za loket a táhl ho k jakýmsi dvířkám za tabulí.

"Můžete hvízdat," pokračoval Rosso výsměšně. "Nikdo z vás nehvízdal, když se před vás postavil tady ten cizí pán a... dělal místo pro svůj okamžik. Proč by to nezkusil někdo jiný?"

"To je pravda," ozval se pokojný hlas.

Krásné děvče se postavilo před Prokopa, aby ho krylo svým tělem. Chtěl ji odstrčit.

"Není to pravda," křičela s očima planoucíma. "On... on je..."

"Buď tiše," sykl Daimon.

"Poroučet dovede každý," mluvil Rosso zimničně. "Pokud mám tohle v ruce, poroučím já. Mně je jedno, pojdu-li. Nikdo nesmí ven odtud! Galeasso, hlídej dveře! Tak, teď si promluvíme."

"Ano, teď si promluvíme," ozval se Daimon ostře.

Rosso se bleskem obrátil k němu; ale v tom okamžiku se vyřítil z lavic modrooký obr s hlavou skloněnou jako beran, a dříve než se Rosso otočil, popadl ho za nohy a podtrhl mu je; hlavou dolů letěl Rosso z katedry. V úděsném tichu bouchne a zapraská hlava na prknech, a z pódia se kutálí víčko porcelánové krabice dolů a pod škamna.

Prokop se hnal k bezduchému tělu; na Rossových prsou, na tváři, po zemi, v kalužích krve byl rozsypán bílý prášek Krakatitu.

Daimon jej zadržel; a tu již se rozpoutal křik a několik lidí běželo na pódium. "Nešlapat na Krakatit, vybuchne to," kázal nějaký roztřesklý hlas, ale už se vrhali na zem a sbírali bílý prášek do krabiček od sirek, rvali se, váleli se v klubku na zemi. "Zamkněte dveře," zaryčel kdosi. Světlo zhaslo. V tu chvíli rozkopl Daimon dvířka za tabulí a vytáhl Prokopa do tmy.

Posvítil si kapesní baterkou. Byl to kumbálek bez oken, stoly nakladené na sobě, pivní tácky, nějaké zatuchlé šatstvo. Rychle táhl Prokopa dál: kyselá černá díra chodby, černé a úzké schody dolů.

Na schodech je dohonila rozcuchaná dívka. "Jdu s vámi," šeptala a zaryla prsty do Prokopovy paže. Daimon vyrazil na dvůr kmitaje před sebou kruhem světla; byla propastná tma. Vytrhl vrátka a pádil na silnici; a než Prokop doběhl k vozu, pokoušeje se střásti dívku, hrčel motor a Daimon skočil k volantu. "Rychle!" Prokop se vrhl do vozu a děvče za ním; vůz sebou trhl a letěl do tmy. Byla ledová zima; děvče se třáslo v tenkých šatech, i zabalil ji Prokop do kožišiny a sám se vtiskl do druhého kouta. Vůz uháněl špatnou měkkou cestou, zmítal se z boku na bok, vysazoval a opět rachotivě nabíral rychlosti. Prokop mrzl a uhýbal, kdykoliv jej náraz vozu hodil k schoulené dívce. Svezla se k němu. "Je ti zima, viď?" šeptala, rozevřela kožišinu a halila ho do ní táhnouc ho k sobě. "Ohřej se," vydechla s šimravým smíchem a přimkla se k němu celým tělem; byla horká a kyprá, jako by nahá byla. Její rozpoutané vlasy vydechovaly pach hořký a divoký, dráždily ho na tvářích a oslepovaly mu oči. Mluvila k němu zblizoučka cizím jazykem, opakovala to ještě tišeji, ještě tišeji, brala jeho boltec mezi jemně jektající zuby; a náhle mu leží na prsou a vniká do jeho úst neřestným, zkušeným, vláhyplným polibkem. Hrubě ji odstrčil; vztyčila se žasnouc, uraženě odsedla a pohybem ramen smekla se sebe kožišinu; dulo mrazivě, i zvedl kožich a položil jí jej znovu na ramena. Hodila sebou vztekle, vzdorovitě strhla kožišinu a nechala ji válet na dně vozu. "Jak chcete," zabručel Prokop a odvrátil se.

Vůz vyjel opět na tvrdou cestu a rozehnal se vyjící rychlostí. Z Daimona nebylo vidět než záda zježená kozími chlupy. Prokop se zalykal studeným větrem; ohlédl se po dívce, otočila si vlasy kolem krku a zajíkala se zimou ve svých lehkých šatečkách. Bylo mu jí líto; sebral kožich a hodil jej na ni; odstrkovala jej v rozlíceném vzdoru, a tu ji celou omotal kožišinou s hlavou a se vším všudy jako balík a sevřel ji pažema:

"Ani se nehnout!"

"Co, už zas vyvádí?" hodil Daimon pokojně od volantu. "Nu tak ji..."

Prokop dělal, jako by přeslechl jeho cynismus; ale spoutaný balík v jeho pažích se počal tiše chichtat.

"Je to hodná holka," pokračoval Daimon lhostejně. "Tvůj tatík byl spisovatel, viď?" Balík pokývl; a Daimon řekl Prokopovi jméno tak známé, tak osvícené a čisté, že Prokop ustrnul a mimoděk uvolnil své drsné sevření. Balík sebou zavrtěl a vyhoupl se mu na klín; zpod kožišiny vyčouhly krásné, hříšné nohy a dětsky se bimbaly ve vzduchu. Přetáhl přes ně kožich, aby nemrzla; považovala to nejspíš za hru, dusila se tichým smíchem a kopalavyhazujíc nohama. Sevřel ji co nejníže mohl; tu zas nahoře vyklouzla plná děví ruka a vjela mu do obličeje v divé a milostné hře, rvala ho za vlasy, dráždila na krku, dobývala se prsty do jeho sevřených úst. Nechal ji posléze činit; dotkla se jeho čela, našla je přísně svraštěné a utrhla, jako by se spálila; teď je to bojácná dětská pracička, která neví, co smí; kradmo se blíží k jeho tváři, dotkne se jí, ucukne, znovu se dotkne, pohladí a lehce, bázlivě se položí na hrubou líc. V kožichu to hluboce vzdychlo a znehybnělo.

Auto se protáčí spícím městečkem a klesá do širého kraje.

"Tak co," obrací se Daimon, "co říkáte kamarádům?"

"Tiše," šeptá nehybný Prokop "usnula."

Vůz zastavil v černém, lesnatém údolí. Prokop rozeznal potmě těžné věže a haldy. "Tak, tady jsme," zabručel Daimon. "To je můj rudný důl a hamr; nestojí to za nic. Nu, vystupte!"

"Mám ji tady nechat?" ptal se Prokop tiše.

"Koho? Aha, vaši krasavici. Probuďte ji, zůstaneme tady."

Prokop opatrně vystoupil nesa ji v náručí. "Kam ji mám položit?" Daimon odemykal ponurý dům. "Co? Počkejte, já tu mám několik pokojů. Můžete ji položit... já vás tam dovedu."

Rozsvítil a vedl ho studenými kancelářskými chodbami; konečně vešel do jedněch dveří a otočil kontakt.

Byl to ošklivý nevyvětraný pokoj se zválenou postelí a spuštěnou žaluzií. "Aha," bručel

Daimon, "nocoval tu asi... jeden známý. Moc pěkné to tu není, že? Nu, jako u mládence. Položte ji sem na postel."

Prokop opatrně složil tiše oddychující balík. Daimon přecházel a mnul si ruce. "Půjdeme teď do naší stanice. Je nahoře, na kopci, deset minut odtud. Nebo chcete zůstat tady?" Přistoupil k spící dívce, rozhodil cíp kožichu a odkryl její nohy až nad kolena.

"Je krásná, viďte? Škoda že jsem tak starý."

Prokop se zamračil a zahalil jí nohy. "Ukažte mi vaši stanici," řekl suše.

Ústy Daimonovými trhl úsměšek. "Pojďte." Vedl ho dvorem. Ve strojovně se svítí, mašiny supají, po dvoře se potlouká topič s rukávy vyhrnutými a kouří dýmčičku. Nahoru do stráně vede lanová dráha na rudné vozíky a její konstrukce se rýsuje mrtvě jako ještěří žebra. "Musel jsem zavřít tři jámy," vykládá Daimon. "Nevyplácí se to. Už bych to dávno prodal, nebýt stanice.Pojďte tudy."

Pustil se po příkré pěšině lesem a do kopce; Prokop jej sledoval jen po zvuku; byla černá tma a časem skanula ze smrků těžká krůpěj. Daimon se zastavil a s námahou oddechoval. "Jsem stár," řekl, "už nemám dechu jako dřív. Musím víc a více spoléhat na lidi... Dnes nikdo na stanici není; kamarád telegrafista zůstal tam, s nimi... To je jedno; pojďte!"

Temeno kopce bylo rozryté jako bojiště: opuštěné těžné věže, drátěná lana, ohromné pusté haldy; a na největší haldě nahoře dřevěný baráček s anténami. "To je... stanice," supěl udýchaný Daimon. "Stojí... na čtyřiceti tisících tunách magnetitu. Přirozený kondenzátor, rozumíte? Celý kopec... je ohromná síť drátů. Někdy vám to vyložím podrobně. Pomozte mi nahoru." Vydrápali se po sypké haldě; těžký štěrk se jim s rachotem svážel pod nohama; ale konečně tady, tady je stanice --

Prokop ustrnul nevěře svým očím: vždyť je to jeho laboratorní barák, tam doma, v polích nad Hybšmonkou! tady ty nenatřené dvéře, pár světlejších prken od poslední správky, suky podobné očím -- Jako vyjevený hmátl na veřeje: ovšem, tuhle je ten rezavý ohnutý hřebík, který sám kdysi zatloukl! "Kde se to tu vzalo?" vyhrkl bezdeše.

"Co?"

"Ten barák."

"Ten už tu stojí léta," řekl Daimon lhostejně. "Co na něm máte?"

"Nic." Prokop oběhl celý domek hmataje po stěnách a oknech. Ano, tady je ta štěrbina, prasklé dřevo, vyražená tabulka v okně; vypadlý suk, pravdaže, a z nitra zalepený papírem. Třesoucí se rukou přejížděl známé ubohé podrobnosti; všecko je, jak to bylo, všecko...

"Nu tak," ozval se Daimon, "už jste si to prohlédl? Otevřte, vy máte klíč."

Prokop jel rukou do kapsy. Nu ovšem, měl s sebou klíč od své staré laboratoře... tam doma; vstrčil jej do visacího zámku, odemkl a vešel dovnitř; a -- jako tam doma -- hmátl mechanicky vlevo a otočil kontaktem, který měl místo knoflíku hřebík -- jako tam doma.

Daimon vešel za ním. Bože, tady je můj kavalec dosud neustlaný; mé umyvadlo, džbán s okrajem potlučeným, houba, ručník, vše --

Otočil se do rohu; a to jsou ta stará železná kamínka s rourou spravovanou drátem, bednička s uhelným mourem, a tam je rozbitá lenoška s nohama pokleslýma, a čouhá z ní koudel a stočený drát; tady je ten cvoček v podlaze, a tu je to propálené prkno, a skříň, skříň na šaty --

Otevřel ji; klátily se tam nějaké zvadlé kalhoty.

"Skvělé to tu není," poznamenal Daimon. "Náš telegrafista je takový -- nu, podivín. Co říkáte aparátům?"

Prokop se obrátil ke stolu jako v snách. Ne, to tu nebylo, nenene, to sem nepatří: místo nářadí chemikova je na jednom konci pultu tuctová lodní radiostanice s položeným sluchátkem, přijímací aparát, kondenzátory, variometr, regulátor, pod stolem obyčejný transformační agregát; a na druhém konci --

"Tamto je normální stanice," vysvětloval Daimon, "na obyčejné hovory. To druhé je naše extinkční stanice. Tou posíláme ty antivlny, protiproudy, umělé magnetické bouře nebo jak to chcete jmenovat. To je celé naše tajemství. Vyznáte se v tom?"

"Ne." Prokop zběžně přehlédl aparáty zcela nepodobné všemu, co znal. Mělo to spoustu odporů, jakousi drátěnou mřížku, cosi podobného katodové trubici, nějaké izolované bubny či co a podivný koherer, relé a tastr s kontakty; nevěděl, co to vůbec je.

Nechal aparátu a koukal na strop, jePli na něm také ta divná kresba dřeva, která mu tam doma vždycky připomínala hlavu starce. Ano, je je je tam. A tamhle je to zrcátko s uraženým rohem --

"Co říkáte aparátu?" ptal se Daimon.

"Je -- eh -- to je první konstrukce, že? Je to ještě příliš složité." Padl očima na fotografii, ježbyla opřena o jakousi indukční cívku. Vzal ji do rukou; byla to opojně krásná dívčí hlava.

"Kdo je to?" ptal se chraptivě.

Daimon mu nahlédl přes rameno. "Copak ji nepoznáváte? To je ta vaše krasavice, co jste si ji sem přivezl v náručí. Skvostná holka, že?"

"Jak se sem dostala?"

Daimon se ušklíbl. "Nu, asi ji zbožňuje náš telegrafista. Nechtěl byste zapnout tamten veliký kontakt? Ten pákový. -- Je to ten scvrklý človíček, nevšiml jste si ho? Seděl v první lavici."

Prokop hodil fotografii na stůl a zapnul kontakt. Po drátěné mřížce přeběhla modrá jiskra. Daimon si pohrál prsty na tastru; tu začal celý aparát světélkovat krátkými modrými zášlehy. "Tak," vydechl Daimon spokojeně a zadíval se bez hnutí do sršících jisker.

Prokop popadl fotografii horečnýma rukama. Nu ovšem, rozumí se, to je to děvče dole; o tom nemůže býti pochyby. Ale kdyby... kdyby snad měla závoj, a kožišinku, zrosenou kožišinku až po ústa... a rukavičky -- Prokop zaťal zuby. To není možno, že by jí byla tak podobna! Nachmuřil oči stíhaje unikající vidinu: zas viděl dívku v závoji, tiskne k prsoum zapečetěnou obálku a teď, teď k němu obrací čistý a zoufalý pohled --

Bez sebe rozechvěním srovnával obrázek s uniklou podobou.

Bože na nebi, jak vlastně vypadala? Vždyť já to nevím, lekl se; vím jen, že byla zastřená a krásná. Krásná byla a zastřená, a nic víc, nic víc jsem neviděl. A tohle, ten obrázek tady, veliké oči a ústa vážná a jemná, to že je ta -- ta -- ta spící dole? Ta má přec ústa rozevřená, hříšná a rozevřená ústa a vlasy rozpoutané, a nedívá se tak -- nedívá se tak -- Zrosený závoj mu zastřel oči. Ne, to je nesmysl; toto vůbec není to děvče dole, a není jí ani podobna. Toto je tvář té zastřené, jež přišla v hoři a úzkosti; její čelo je klidné a oči jsou zastíněny bolestí; a ke rtům se jí lepí závoj, hustý závoj s rosičkou dechu -- Proč tehdy jej nezvedla, abych ji poznal!

"Pojďte, něco vám ukážu," ozval se Daimon a táhl Prokopa ven.

Stáli na vrcholu haldy; pod jejich nohama temná a spící země do nedozírna. "Dívejte se tamhle," řekl Daimon a ukazoval rukou k obzoru. "Nevidíte nic?"

"Nic. Ne, je tam světélko. Slabá záře."

"Víte, co to je?"

Tu zahučelo slabě, jako by zaryl vítr v noční tišině. "Hotovo," děl Daimon slavnostně a smekl čepici. "Good night, kamarádi."

Prokop se k němu tázavě obrátil.

"Nerozumíte?" povídal Daimon. "Teď teprve k nám doletěl výbuch. Padesát kilometrů vzdušné čáry. Přesně dvě a půl minuty."

"Jaký výbuch?"

"Krakatit. Ti pitomci si to cpali do sirkových škatulek. Myslím, že už budeme mít od nich pokoj. Svoláme nový sjezd -- bude nový výbor --"

"Vy -- jste je --"

Daimon přikývl. "S nimi se nedalo pracovat. Jistě že se hádali do poslední chvíle o taktiku. Nejspíš tam hoří."

Na obzoru bylo vidět jen slaboučkou červenou záři.

"Zůstal tam i vynálezce naší stanice. Zůstali tam všichni. Teď tedy to vezmete do ruky sám -- Hleďte, poslouchejte, jak je ticho. A přece odtud, tady z těch drátů, šlehá do prostoru němá a přesná kanonáda. Teď jsme zastavili všechny bezdrátové spoje, a telegrafistům to práská do uší, krach, krach! Ať se vztekají. Zatím se pan Tomeš někde v Grottup pachtí dodělat Krakatit -- Nenajde to nikdy. A kdyby, kdyby! v tom okamžiku, jak by se mu to pod rukou sloučilo, byl by konec -- Tak jen pracuj, staničko, jiskři potichu a bombarduj celý vesmír; nikdo, nikdo kromě vás nebude pánem Krakatitu. Teď jste jen vy, vy sám, vy jediný --"

Položil mu ruku na rameno a ukázal mlčky kolem dokola: celý svět. Byla tma bezhvězdná a pustá; jen na obzoru žířila nízká ohnivá záplava.

"Ah, jsem unaven," zívl Daimon. "Byl to slušný den. Pojďme dolů."

Daimon spěchal, aby už byl doma. "Kde je vlastně Grottup?" zeptal se Prokop zčistajasna, když už byli dole.

"Pojďte," děl Daimon, "ukážu vám to." Dovedl ho do tovární kanceláře a k nástěnné mapě. "Tady," ukázal ohromným nehtem na mapě podškrtávaje malé kolečko. "Nechcete pít? To vás zahřeje."

Naléval sobě i Prokopovi do skleniček něco černého jako smůla. "Na zdraví." Prokop do sebe obrátil kalíšek a zajíkl se; bylo to jako rozžhavené železo a hořké jako chinin; hlava se mu zatočila nesmírnou závratí.

"Už nechcete?" vycenil Daimon žluté zuby.

"Škoda. Nechcete nechat čekat svou krasotinku, že?"

Pil sklenku po sklence; oči mu zeleně blýskaly, chtěl žvanit, ale jazyk mu tuhl.

"Poslyšte, vy jste chlapík," prohlašoval. "Zítra se do toho dejte. Starý Daimon vám udělá všechno, nač si vzpomenete."

Zvedl se toporně a klaněl se mu až po pás.

"Tak je to v pořádku. A teď -- poč-počkejte --

" Počaly se mu plést všechny jazyky světa; pokud Prokop rozuměl, byly to nejhrubší oplzlosti; nakonec bručel nesmyslnou písničku, trhal sebou jako v padoucnici a ztrácel vědomí; na rtech mu vystoupila žlutá pěna.

"Hej, co je vám?" křičel Prokop a zatřásl jím.

Otevřel těžce a blbě skelné oči. "Co... co je?" blábolil, trochu se zvedl a otřásl se. "Aha, já -- já jsem -- To nic není." Promnul si čelo a křečovitě zíval. "A-ano, já vás dovedu do vašeho pokoje, že?"

Byl ošklivě zsinalý a celý jeho tatarský obličej váčkovitě splaskl; vrávoral nejistě, jako by mu ztuhly údy. "Tak pojďte."

Šel rovnou do pokoje, kde nechali spící dívku. "Aa," křikl ve dveřích, "krasavice se probudila. Račte dál."

Klečela u kamen; patrně právě zatopila, a dívala se do praskajícího plamene. "Vida, jak to tu poklidila," bručel Daimon uznale. Skutečně, bylo vyvětráno a trapný nelad pokoje kupodivu zmizel; bylo tu nenáročně a příjemně jako v pokojné domácnosti.

"Hleďme, co dovedeš," divil se Daimon. "Holka, ty bys už měla zakotvit."

Vstala a neobyčejně se začervenala i zmátla. "Nu, jen se neplaš," cenil se Daimon. "Tedy ten kamarád se ti líbí, viď?"

"Líbí," řekla prostě a šla zavřít okno a spustit žaluzii.

Kamna teple zadýchala do světlého pokoje. "Děti, máte to tu pěkné," liboval si Daimon a nahříval si ruce u kamen. "Hned bych tu zůstal."

"Jen si jdi," vyhrkla rychle.

"Sejčas, holubičko," zubil se Daimon. "Mně... mně je teskno bez lidí. Koukej, tvůj přítel je jako zařezaný. Počkej, já mu domluvím."

Rozzlobila se prudce. "Nic mu nedomluvíš! Ať je, jaký chce!"

Zvedl chlupaté obočí přeháněje úžas. "Copak? copak? snad jsi se do něho ne-nezami --"

"Co je ti po tom?" přerušila ho blýskajíc očima. "Kdo tě tu potřebuje?"

Řehtal se tiše opřen o kamna. "Kdybys věděla, jak ti to sluší!

Holka, holka, i na tebe to jednou přišlo doopravdy? Ukaž se!" Chtěl ji vzít za bradu; ustoupila blednouc hněvem a ukázala zuby.

"Cože? I kousat chceš? S kýmpak jsi včera zas byla, že jsi tak -- Aha, já už vím; Rosso, viď?"

"To není pravda," křikla se slzami v hlase.

"Nechte ji," ozval se Prokop příkře.

"Nunu, vždyť o nic nejde," bručel Daimon. "Tak abych vám nepřekážel, že? Dobrou noc, děti." Couval a tlačil se ke zdi; a než Prokop vzhlédl, byl pryč.

Prokop si přitáhl židli k hučícím kamnům a zadíval se do plamene; ani se po ní neohlédl. Slyšel ji, jak váhavě, po špičkách přechází po pokoji, zamyká a něco rovná; neví už co, stojí a mlčí --

Divná je moc plamene a plynoucích vod; člověk se zahledí, omámí, zastaví; nemyslí už, neví a nevzpomíná, ale děje se v něm všechno, co kdy žil, co kdy žil, bez tvaru a bez času.

Klapl jeden pohozený střevíček a druhý; asi se zouvá. Jdi spat, děvče; až usneš, podívám se, komu jsi podobna.

Tichounce přešla a zastavila se; zas něco přerovnává, bůhví proč to tu chce mít tak pěkné a čisté. A najednou před ním klečí na kolenou a vztahuje sličné ruce k jeho noze. "Zuju ti boty, nechceš?" povídá tiše.

Vzal její hlavu do dlaní a obrátil ji k sobě. Krásná, poddajná a podivně vážná. "Znala jsi Tomše?" ptal se chraptivě.

Přemýšlela a zavrtěla hlavou.

"Nelži! Ty jsi -- ty jsi -- Máš vdanou sestru?"

"Nemám." Vydrala se mu prudce z dlaní. "Proč bych ti lhala?

Všechno ti řeknu naschvál abys věděl -- na-schvál -- Já já jsem zkažená holka."

Zaryla se mu tváří do kolen. "Všichni mne všich-ni abys to věděl --"

"I Daimon?"

Neodpověděla, jenom se otřásla. "Mů-můžeš mne kopnout já jsem óó nnnenesahej na mne -- já jsem kdy-bys věděl..." Zrovna ztuhla.

"Nech toho," křikl zmučen a násilím zvedl jí hlavu. Její oči široce zely úzkostí a zoufáním. Pustil ji a zaúpěl. Byla to taková podoba, že se zalykal úděsem. "Mlč, mlč aspoň," mručel s hrdlem sešněrovaným.

Znovu se mu zaryla tváří do klína. "Nech mne já musím vvvšechno... Já já začala když mně bylo tři-třináct..." Zacpal jí dlaní ústa; kousala ho do ruky a mumlala svou děsnou zpověď mezi jeho prsty. "Buď tiše," křičel, ale dralo se to z ní, jektala zuby a třásla se, mluvila, koktala -- Jakžtakž ji umlčel. "Óó," sténala, "kdybys... věděl... co... co lidé... co dě-lají! A každý, každý byl ke mně tak hrubý... Jako bych ani... ani zvíře, ani kámen nebyla!"

"Přestaň," vydechl bez sebe a nevěda co činit hladil ji třesoucími se pahýly prstů po hlavě. Vzdychla uklidněně a znehybněla; cítil její palčivý dech a tep jejího hrdla.

Začala se tiše chichtat. "Ty sis myslel, že spím... tam ve voze. Já jsem nespala, já já jsem tak jenom naschvál dělala... a čekala jsem, že začneš... jako jiní. Vždyťs věděl, co jsem a jaká jsem... A... ty ses jen mračil a držels mne, jako bych byla malá holčička, jako bych... nějaká... svátost byla..." Uprostřed smíchu jí vytryskly slzy. "Já já byla najednou já nevím proč tak ráda jako nikdy jako nikdy -- a pyšná -- a styděla jsem se hrozně, ale... přitom mně bylo tak krásně --

" Štkajícími ústy mu líbala kolena. "Vy... vy jste mne ani neprobudil... a položil... jako svátost... a nohy zakryl, a nic neřekl --

" Rozplakala se nadobro. "Já já vám budu sloužit, nechte mne nechte mne... já vám zuju boty... Prosím vás, prosím vás nezlobte se, že jsem dělala, jako bych spala! Prosím vás --" Chtěl jí zvednout hlavu; líbala mu ruce. "Proboha, neplačte!" vyhrkl.

"Kdo?" protáhla udivena a přestala plakat. "Proč mně vykáte?"

Obracel jí tvář nahoru; bránila se vší silou a zavrtávala se mu do kolen. "Ne, ne,"drkotala s hrůzou a smíchem. "Já jsem uřvaná. Já já bych se vám... nelíbila," vydechla tiše a schovávala uplakanou tvář.

"Když jste tak... dlouho... nešel! Já vám budu sloužit a psát dopisy... já já se naučím psát na stroji, já umím pět řečí -- nevyženete mne? Když jste tak dlouho nešel, myslela jsem co co všechno bych udělala... a on mi to zkazil on mluvil jako bych... jako bych byla... A není to pravda... já já už jsem řekla všechno; já budu... já udělám co řeknete... já chci být hodná --"

"Vstaňte, prosím vás!"

Posadila se na paty, složila ruce v klín a hleděla na něho jako u vytržení. Nyní... nebyla už podobna oné v závoji; vzpomněl si na štkající Anči.

"Už neplačte," zabručel měkce a nejistě.

"Vy jste krásný," vydechla s obdivem. Začervenal se a mručel nevěda co.

"Jděte... spat," zajíkal se a pohladil ji po palčivé líci.

"Neošklivím se vám?" šeptala zrůžovělá.

"Ne, naprosto ne." Nehnula se a pohlížela na něho úzkostiplnýma očima; i sklonil se k ní a políbil ji; zarděla se a vrátila mu to zmateně a neobratně, jako by líbala poprvé. "Jdi spat, jdi," zamumlal rozpačitě, "já ještě... musím... něco rozvážit."

Vstala poslušně a počala se tiše svlékat. Usedl do kouta, aby jí nepřekážel. Odkládala šaty beze studu, ale také bez nejmenší frivolnosti, prostě a samozřejmě jako žena ve své rodině; nespěchajíc rozepíná knoflíčky a rozvazuje tkanice, tichounce skládá prádlo, smeká zvolna punčochy se silných a dokonalých nohou; zamyslí se, hledí k zemi a hraje si po dětsku dlouhými, bezúhonnými prsty chodidel; pohlédne na Prokopa, usměje se ruměnou radostí a šeptá:

"Já jsem tiše."

Prokop ve svém koutě trne sotva dýchaje: vždyť je to opět ona, dívka v závoji; toto silné, vyspělé a překrásné tělo je její; takto vážně a krásně odkládá šat po šatu, tak jí splývají vlasy po pokojných ramenou, tak, právě tak si hladí, zamyšlena a schoulena, plné a matné paže, a takto, takto -- Zavřel oči s tlukoucím srdcem.

Zda jsi ji kdysi nevídal, svíraje oči v nejpustší samotě, jak stojí pod tichou lampou rodiny, obrací k tobě tvář a něco praví, co jsi neslyšel? Zda jsi tehdy, mačkaje si ruce mezi koleny, nezahlédl pod víčky semknutými pohyb její ruky, pohyb prostý a sličný, v němž

byla všechna mírná a mlčelivá radost domova? Jednou se ti zjevila, stála k tobě zády s hlavou nad něčím skloněnou; a jindy jsi ji viděl čtoucí pod večerní lampou. Je toto snad jen pokračování, a zmizelo by to, kdybych otevřel oči, a nezbylo by nic než samota?

Otevřel oči. Dívka ležela v posteli, přikryta až po bradu, a upírala na něho oči v strašně pokorné lásce. Přistoupil k ní, sklonil se nad její tvář, studoval její rysy s prudkou a netrpělivou pozorností.

Vzhlédla tázavě a dělala mu místo po svém boku. "Nene," zamručel a políbil ji lehce na čelo. "Jen spi." Zavřela poslušně oči a ani nedýchala.

Vrátil se po špičkách do svého kouta. Ne, není jí podobna, ujišťoval se. Zdálo se mu, že na něho hledí zpod přivřených víček; mučilo ho to, nemohl ani myslet; mračil se, odvrátil hlavu, ale konečně vyskočil a po špičkách se šel na ni podívat. Měla oči zavřené, ani nedýchala; byla sličná a oddaná. "Spi," zašeptal.

Pokývla maličko hlavou. Zhasil a hmataje rukama se vrátil po špičkách do svého kouta u okna.

Po předlouhé, přeteskné době se kradl ke dveřím jako zloděj.

Neprobudí se? Váhal s rukou na klice, s bouchajícím srdcem otevřel a vykradl se na dvůr.

Je dosud noc. Prokop se rozhlédl mezi haldami a přelezl plot.

Dopadl na zem, očistil se a hledal silnici.

Je stěží vidět na cestu. Prokop se rozhlíží a chvěje se chladem.

Kam, kam vlastně? Do Balttinu?

Šel několik kroků a zastavil se; stojí a kouká do země.

Tedy do Balttinu? Škytl hrubým, bezslzným pláčem a obrátil se na patě.

Do Grottup!

Divně se točí dráhy světa. Kdybys sčetl všechny své kroky a cesty, jakou složitou podobu by to nakreslilo? Neboť svými kroky rýsuje každý svou mapu země.

Byl večer, když stál Prokop před mřížovým plotem grottupských závodů. Je to rozsáhlé barákové pole, ozářené mlhovými koulemi obloukových lamp; ještě svítí jedno nebo dvě okna; Prokop tiskne hlavu mezi mřížové pruty a volá: Haló!

Přiblížil se vrátný nebo hlídač. "Co chcete? Dovnitř se nesmí."

"Prosím vás, je u vás ještě pan inženýr Tomeš?"

"Co s ním chcete?"

"Musím s ním mluvit."

"... Pan Tomeš je ještě v laboratoři. Nemůžete s ním mluvit."

"Řekněte mu... řekněte mu, že na něj čeká jeho přítel Prokop... že mu má něco dát."

"Jděte dál od té mříže," bručel člověk a někoho zavolal.

Po čtvrthodině běžel kdosi v dlouhém bílém plášti k mříži.

"To jsi ty, Tomši?" volal Prokop polohlasně.

"Ne, já jsem laborant. Pan inženýr nemůže přijít. Pan inženýr má důležitou práci. Co si račte přát?"

"Musím s ním nutně mluvit."

Laborant, otylý a čilý človíček, pokrčil rameny. "Prosím, to nepůjde. Pan Tomeš dnes nemůže ani na vteřinu --"

"Děláte Krakatit?"

Laborant nedůvěřivě zafrkal. "Co vám je po tom?"

"Musím ho... před něčím varovat. Musím mu něco doručit."

"Máte to dát mně. Já mu to donesu."

"Ne, já... já to dám jenom jemu. Řekněte mu --"

"Tak si to prý máte nechat." Člověk v bílém plášti se otočil a odcházel.

"Počkejte," volal Prokop. "Dejte mu to. Vyřiďte mu... vyřiďte mu..."

Vylovil z kapsy onu pomačkanou silnou obálku a podával ji skrze mříž. Laborant ji vzal podezřivě mezi prsty, a Prokopovi bylo, jako by právě něco přetrhl. "Řekněte mu, že... že tu čekám, že ho prosím, aby... aby sem přišel!"

"Já mu to dám," uryl laborant a odešel.

Prokop se posadil na patník. Z druhé strany plotu stál mlčelivý stín a hlídal ho. Je syrová noc, holé větve se rozpínají do mlhy, je slizko a zebavě.

Po čtvrthodině někdo přichází k plotu; je to bledý nevyspalý chlapec s tváří jako z tvarohu.

"Pan inženýr vzkazuje, že mnohokrát děkuje a že nemůže přijít a že nemáte čekat," vyřizoval mechanicky.

"Počkejte," drtil Prokop netrpělivě. "Řekněte mu, že s ním musím mluvit; že... že jde o jeho život. A že mu dám všechno, co chce, jen když... jen když mi pošle jméno a adresu té dámy, co jsem mu od ní donesl tu obálku. Rozumíte mi?"

"Pan inženýr jenom vzkázal, že mnohokrát děkuje," opakoval chlapec ospale, "a že nemáte čekat --"

"Ale tak u čerta," zaskřípal Prokop zuby, "vyřiďte mu, ať sem přijde, jinak že se odtud nehnu. A ať nechá práce, nebo... nebo mu to vyletí do povětří, rozumíte?"

"Prosím," řekl chlapec tupě.

"Ať... ať sem přijde! Ať mi dá tu adresu, jenom tu adresu, a... že mu pak nechám všechno, rozuměl jste?"

"Prosím."

"Tak už jděte, jděte rychle, u všech --"

Čekal v zimničné netrpělivosti. Není... není to lidský krok tam uvnitř? Zatanul mu Daimon, jak nasupen, křivě fialovou hubu se dívá do modrých jisker své stanice. A ten pitomec Tomeš nejde! Kutí tam něco, tam, co září to světlé okno, a neví, neví, že je bombardován, že chvatnýma rukama zapaluje podkop sám pod sebou a -- Není to lidský krok? Nikdo nejde.

Hrubý kašel otřásá Prokopem.

Všechno ti vydám, šílenče, přijdeš-li mi jenom říci její jméno! Nechci už nic; nechci už nic než ji nalézt; všeho se vzdám, jen mi nech to jediné! Utkvěl očima v prázdnu: nyní tu stojí zahalena závojem, u nohou suché listí, bleďoučká a divně vážná v této zsinalé tmě; spíná na prsou ruce, nemá už obálku, a hledí na něho hlubokýma, upřenýma očima; studené mžení jí zrosilo závoj i kožišinku.

"Byl jste ke mně nezapomenutelně laskav," praví tiše a zastřeně. Zvedl k ní ruce, zlomil ho lítý kašel.

Óó, což nikdo nepřijde? Vrhl se k mřížovému plotu, aby jej přelezl.

"Zůstaňte tam, nebo střelím," křikl stín za plotem. "Co tu chcete?"

Prokop pustil plot. "Prosím vás chraptěl zoufale, "-- řekněte panu Tomšovi... řekněte mu..."

"Řekněte si mu to sám," přerušil ho hlas nelogicky; "ale hleďte, ať už jste pryč."

Prokop usedl na patník. Snad Tomeš přijde, až mu to zase selže.

Jistě, jistě nenajde, jak se dělá Krakatit; pak přijde sám a zavolá mne...

Seděl nahrben jako prosebník. "Poslyšte," ozval se, "já vám dám... deset tisíc, když... když mne pustíte dovnitř."

"Já vás dám sebrat," zabručel hlas příkře a neodmluvně.

"Já -- já --," koktal Prokop, "já chci jen vědět tu adresu, víte? já chci jen... vědět... Já vám dám všechno, když mi to opatříte! Vy... vy jste ženat a máte děti, ale já... já jsem sám... a chci jenom nalézt..."

"Ticho buďte," osopil se hlas. "Jste opilý."

Prokop umlknul a komihal trupem na patníku. Musím čekat, přemýšlel tupě. Proč nikdo nejde? Všechno mu dám, i Krakatit, i všechno ostatní, jen když... "Byl jste ke mně nezapomenutelně laskav." Ne, bůh chraň: já jsem člověk zlý; ale vy, vy jste ve mně vzbudila vášeň laskavosti; všechno na světě bych udělal, když jste na mne pohlédla; vidíte, proto jsem tady. To nejkrásnější na vás je, že máte nade mnou moc, abych vám sloužil; proto, slyšíte, proto vás musím milovat!

"Co pořád máte?" láteřil hlas za plotem. "Budete tiše nebo ne?"

Prokop vstal: "Prosím vás, prosím vás, řekněte mu --"

"Já na vás pošlu psa!"

K plotu se loudavě blížila bílá postava s hořícím uhlíkem cigarety. "To jsi ty, Tomši?" zavolal Prokop.

"Ne. Vy jste tu ještě?" Byl to laborant. "Člověče, vy jste blázen."

"Prosím vás, přijde sem Tomeš?"

"Ani ho nenapadne," povídal laborant opovržlivě. "Nepotřebuje vás. Za čtvrt hodiny to máme hotovo, a pak, gloria victoria! pak se napiju."

"Prosím vás, řekněte mu, ať... ať mně dá jen tu adresu!"

"To už vyřizoval kluk," vycedil laborant. "Pan inženýr řekl, abyste mu vlezl na záda. Bude se vytrhovat z práce, ne? Teď, když je v nejlepším. Už to vlastně máme, a teď jenom -- a je to."

Prokop vykřikl úděsem: "Běžte mu říci -- rychle -- ať nezapíná vysokou frekvenci! Ať to zastaví! Nebo -- nebo se stane -- Běžte honem! On neví -- on -- on neví, že Daimon -- Proboha, zarazte ho!"

"Tja," vyprskl laborant v krátký smích. "Pan Tomeš ví, co má dělat; a vy --," tu vyletěl mříží hořící oharek, "dobrou noc!"

Prokop skočil k plotu.

"Ruce vzhůru," zařval uvnitř hlas a vzápětí pronikavě hvízdla hlídačská píšťalka.

Prokop se dal na útěk.

Ubíhal po silnici, skočil přes příkop a běžel po měkké louce; klopýtal oranicí, upadl, sebral se a uháněl dál. Zastavil se s bouchajícím srdcem. Kolem dokola mlha a pustá pole; teď už mne nechytí. Naslouchal; bylo ticho, slyšel jen svůj sípavý dech. Ale což -- což když vyletí Grottup do povětří? Chytil se za hlavu a běžel dál; sklouzl do hlubokého úvozu, vydrápal se nahoru a kulhaje skákal přes zorané pole. Oživla bolest staré fraktury a v prsou ho palčivě bodalo; nemohl dále, usedl na studenou mez a díval se na Grottup mlhavě zářící svými obloukovými lampami. Vypadalo to jako světelný ostrov v nesmírných temnotách.

Je trnoucí, zdušené ticho; a přece v okruhu tisíců a tisíců kilometrů se odehrává děsný a bezoddyšný útok; Daimon na své Magnetové hoře řídí příšerně tiché bubnové bombardement celého světa; mílovými kmity si razí letící vlny cestu rozlohami, aby zachytily a rozmetaly první prášek Krakatitu kdekoliv na zemi.

A tady v hlubině noci, uprostřed té bledé záplavy světla, pracuje zarytý, šílený člověk, skloněný nad tajemným procesem přeměny --

"Tomši, pozor," vykřikl Prokop; ale jeho hlas zapadl ve tmě jako kámen hozený do tůně dětskou rukou.

Vyskočil třesa se hrůzou a zimou a prchal dál, jen dál od Grottupu. Zabředl do mokřiny a stanul; neozve se výbuch? Ne, ticho; a v novém poryvu hrůzy běžel Prokop do svahu, klopýtal, svezl se na kolena, vyskočil a uháněl; zapadl v houští, hmatal rukama, prodíral se naslepo, sklouzl a sjížděl dolů; zvedl se, utíral pot krvácejícíma rukama a utíkal dále.

Uprostřed polí našel něco světlého; hmatal na to, byl to poražený kříž. Těžce sípaje usedl na prázdný podstavec. Mlžná záplava nad Grottupem je už daleko, docela daleko na obzoru; je to jen nízké záření nad zemí. Prokop zhluboka oddychoval; nic, ticho; tedy snad selhalo Tomšovi a nestane se to strašlivé. Úzkostně naslouchal do dálky; nic, jen studené odkapávání vody v nějaké podzemní stružce; nic, jenom tlukoucí srdce --

Tu vyrazila nad Grottupem obrovská černá masa, vše zhaslo; jako by se tma roztrhla, vyšlehl vteřinu nato ohnivý sloup, strašlivě zaplál a rozhodil kyklopskou hradbu dýmu; a tu již zadul hučící náraz vzduchu, něco zapraskalo, stromy skřípavě zašuměly, a prásk! děsné švihnutí bičem, rachot, burácející úder a dunění; země se chvěje a ve vzduchu šíleně víří urvané listí. Lapaje po dechu, drže se oběma rukama podstavce kříže, aby ho to nesmetlo, poulí Prokop oči do sršící výhně. I rozštípne se země mocí ohňovou, a v rachotu hromu promluví Pán. Ráz na ráz se vyvalil druhý a třetí masiv, roztrhl se rudým šlehnutím a zaplál třetí, nejhroznější výbuch; patrně chytly sklady. Nějaká hořící masa letí do nebe, rozprskne se a snáší se deštěm explodujících jisker. Zadul nesmírný praštící rachot a mění se v bubnovou palbu; ve skladech explodují zápalné rakety a srší jako jiskry pod bušícím kladivem. Rozlil se brunátný oheň požáru, jenž puká tata rrrtata suchými ranami jako hnízdo mitrajéz. Vyrazil čtvrtý a pátý výbuch s třeskným zařváním houfnice; požár přeletěl na obě strany; hoří málem půl obzoru.

Teprve nyní doletěl zoufalý praskot skoseného lesa grottupského; ale už se přes něj valila nárazová kanonáda hořících skladů. Šestý výbuch se roztrhl tvrdým ostrým třesknutím; patrně kresylit; vzápětí hlouběji, basově zahoukla exploze sudů s dynamonem.

Bleskem vyletí ohromný planoucí projektil dopolou nebes; vyšlehne vysoký plamen, zhasne a vyskočí o kus dál, ale teprve po vteřinách zahlučí rána a zaburácí hromový otřes. Na chvíli ticho, že slyšíš praskot ohně, jako když se roští láme; nový rachotící a těžký náraz, a nad grottupskými závody rázem se slehne plamen, nechávaje jen nízké žíření; prudkým letícím plápolem hoří město Grottup.

Ztuhlý úděsem zvedl se Prokop a klopýtal odtud.

Běžel po silnici těžce sípaje; přeběhl vršek kopce a utíkal do údolu; ohnivá záplava za ním mizela. Mizely věci a stíny zality plynoucí mlhou; bylo to, jako by vše nehmotně, mátožně odplývalo a bylo unášeno bezbřehou řekou, kde nezašplouná vlna a racek nezakřičí. Děsil ho vlastní dupot v tichém a nesmírném odtékání všeho; tu zpomalil, zdusil kroky a putoval nezvučně do mléčné tmy.

Na silnici před ním se zatřpytilo světélko; chtěl se mu vyhnout, stanul a váhal. Lampa nad stolem, ohýnek v kamnech, lucerna cestu hledající; nějaká zmořená můrka v něm třásla křídly po blikajícím světélku.

Blížil se loudavě, jako by si netroufal; postál, hřál se zdálky na vrtivém ohníčku, šel blíž a bál se, že ho zas vyženou. Zastavil se opodál; je to vůz s plachtovou střechou, na oji visí rozžatá lucerna a vrhá chvějivé hrstičky světla na bílého koně, bílé kameny a bílé pně břízek u cesty; a koník má na hubě režný pytlík a se skloněnou hlavou chroustá oves, má dlouhou stříbrnou hřívu a ocas nikdy nezastřižený; a u hlav mu stojí drobný stařík, má bílé vousy a stříbrné vlásky a je také tak režně světlý jako ta plachta na voze; přešlapuje, přemýšlí, něco si povídá a protahuje mezi prsty běloučkou hřívu koníkovu.

Nyní se obrátil, dívá se nevidomě do tmy a ptá se vratkým hláskem: "

To jsi ty, Prokope? Tak pojď, já už na tebe čekám."

Prokop se nepodivil, jen se mu bezmezně ulevilo. "Už jdu," vydechl, "vždyť jsem tak běžel!"

Dědeček k němu přistoupil a sáhl mu na kabát. "Jsi celý mokrý," řekl káravě. "Ještě se nastydneš."

"Dědečku," vyhrkl Prokop, "víte, že vyletěl Grottup?"

Stařeček potřásl lítostivě hlavou. "A co lidu to tenkrát zabilo!

Uhnal jsi se, viď? Sedni si na kozlík, já tě dovezu." Cupal ke koníkovi a pomalu mu odvazoval pytlík s ovsem. "Hý, hý, tak už dost," šišlal. "Pojedeme, dostali jsme hosta."

"Co to vezete pod tou plachtou?" ptal se Prokop.

Dědeček se k němu obrátil a zasmál se.

"Svět," řekl. "Tys ještě neviděl svět?"

"Neviděl."

"Tak ti to ukážu, počkej." Uložil pytlík s ovsem do vozu a jal se po jedné straně odepínat plachtu naprosto nespěchaje. Odhrnul ji, a pod ní byla bedna se zaskleným kukátkem. "Počkej," opakoval a hledal něco na zemi; sebral větévku, sedl na bobek k svítilně a zapálil snítku, vše pomaličku a důkladně. "Tak hoř pěkně, hoř," domlouval větvičce a chráně ji dlaněmi cupital k bedně, zvedl víko a rozsvěcoval uvnitř nějakou lampičku. "Já to mám na olej," vysvětloval. "Někteří už svítí karbidem, ale... on karbid tuze pálí do očí. A taky je to taková věc, vybuchne to, a máš to; ještě to může někomu ublížit. A olej, to je jako v kostele."

Naklonil se k okénku a mrkal bledýma očkama dovnitř. "Dost je vidět. To ti je krásné," šeptal nadšeně. "Pojď se podívat. Ale musíš se ohnout, abys byl... maličký... jako děti. Tak."

Prokop se schýlil ke kukátku. "To je řecký chrám Páně v Girgenti," začal stařík vážně odříkavat, "na ostrově Sicílii; je zasvěcen Bohu čili Junoně Lacinii. Podívej se na ty sloupy. Ty jsou udělány z tak velkých kusů, že na každém kameni může jíst celárodina. Považ si, jaká je to práce. Mám otočit dál?

-- Pohled z hory Penegal v Alpách, když zapadá slunce. To ti pak zahoří sníh takovým krásným a divným světlem, jak je tu uděláno. To je alpské světlo a ta hora se jmenuje Latemar. Dál?

-- To je svaté město Benares v Indii; ta řeka je posvátná a očišťuje hříchy. Tisíce lidí tu našly, co hledaly."

Byly to důtklivé, pečlivě narýsované obrázky ručně kolorované; barvy trochu vybledly, papír zažloutl, a přece jim zůstala milá, potěšující pestrost modří, zelení a žlutí a červené kabátce lidí a čistá blankytnost nebes; a každá travička byla vykreslena s láskou a pozorností.

"Ta svatá řeka je Ganges," dodal starý s úctou a otočil klikou. "A to je Zahur, nejkrásnější zámek na světě."

Prokop se zrovna přisál k okénku. Viděl skvostný zámek s lehkými kupolemi, vysoké palmy a modrý vodotrysk; malinká postavička s pérem na turbanu, v nachovém kabátci, žlutých plundrách a s tatarskou šavlí zdraví až po zem dámu v bílých šatech, jež vede na uzdě tančícího koně. "Kde... kde je Zahur?" šeptá Prokop.

Dědeček pokrčil rameny. "Tam někde," řekl nejistě, "kde je nejkrásněji. Někdo to najde a někdo ne. Mám otočit?"

"Ještě ne."

Starý se odklidil dál a hladil koně po kýtě. "Čekej, nonono čekej," vykládal tiše. "Musíme mu ukázat, víš? Ať má radost."

"Otočte, dědečku," prosil Prokop trna.

Následoval hamburský přístav, Kreml, polární krajina se severní září, sopka Krakatau, Brooklynský most, Notre-Dame, vesnice domorodců z Bornea; Darwinův domek v Downu, bezdrátová stanice v Poldhu, ulice v Šanghaji, vodopády Viktoriiny, hrad Pernštýn, petrolejové věže v Baku.

"A to je ten výbuch v Grottup," vysvětloval stařík; na obrázku se válely kotouče růžového dýmu vržené až do nadhlavníku sírově žlutým plamenem; v dýmu i plamenech nemožně visela roztrhaná lidská těla. "Zahynulo při něm přes pět tisíc lidí. Bylo to veliké neštěstí," vzdychl dědeček. "

A to je poslední obrázek. Tak co, viděl jsi svět?"

"Neviděl," bručel Prokop omámen.

Starý pokýval zklamaně hlavou. "Ty chceš vidět příliš mnoho. Musíš být dlouho živ." Sfoukl lampičku v kukátku a brumlaje pomalu stahoval plachtu. "Sedni si na kozlík, pojedeme."

Sejmul pytel, kterým byl přikryt koník, a položil jej Prokopovi na ramena.

"Aby ti nebyla zima," povídal sedaje k němu, vzal do ruky opratě a tichounce hvízdl. Koník se dal v mírný klus.

"Hý! Nono va-lášku," zazpíval děda.

Míjela alej bříz a jeřabin, chalupy přikryté duchnou mlhy, kraj spící a pokojný. "Dědečku," vydralo se z Prokopa, "proč se mi to vše stalo?"

"Cože?"

"Proč mne potkalo tolik věcí?"

Starý přemýšlel. "To se jen zdá," povídal konečně. "Co člověka potkává, vychází z něho. To se jen tak z tebe odmotává jako z klubka."

"To není pravda," protestoval Prokop. "Proč jsem potkal princeznu? Dědečku, vy... vy mne možná znáte. Vždyť já jsem hledal... tu jinou, že? A přece to přišlo -- proč? Tak řekněte!"

Stařík přemítal žmoulaje měkkými rty. "To byla tvá pýcha," řekl pomalu. "To tak někdy na člověka přijde, ani neví jak, ale bylo to v něm. A začne kolem sebe máchat --" Ukazoval to bičem, až se koník polekal a začal uhánět. "Prr, copak? copak?" zavolal tenkým hláskem na koně. "Vidíš, zrovna tak to je, když sebou mladý člověk hází; všechno se s ním splaší. A ono není potřeba dělat velké kousky. Seď a dávej pozor na cestu; taky dojedeš."

"Dědečku," žaloval Prokop mhouře bolestí oči, "jednal jsem špatně?"

"Špatně nešpatně," děl starý rozvážně. "Lidem jsi ublížil. S rozumem bys to nedělal, musí být rozum; a člověk musí myslet, k čemu je každá věc. Třeba... můžeš stovkou zapálit, nebo zaplatit, co jsi dlužen; když zapálíš, je to jako větší na pohled, ale... Stejně to máš se ženskými," dodal neočekávaně.

"Jednal jsem špatně?"

"Cože?"

"Byl jsem zlý?"

"... Nebylo v tobě čisto. Člověk... má víc myslet nežli cítit. A ty jsi se hrnul do všeho jako střelený."

"Dědečku, to dělal Krakatit."

"Cože?"

"Já... jsem udělal vynález -- a z toho --"

"Kdyby to nebylo v tobě, nebylo by to v tvém vynálezu. Všecko dělá člověk sám ze sebe. Počkej, teď přemýšlej; teď mysli a vzpomeň si, z čeho je ten tvůj vynález a jak se dělá. Dobře si to rozvaž a pak teprve řekni, co víš. Hý, nonono pšš!"

Vozík drkotal po chatrné silnici; bílý valášek horlivě pletl nohama natřásaným a starožitným klusem; světlo tančilo po zemi, po stromech, po kamení, dědeček poskakoval na kozlíku a tichounce si pozpěvoval. Prokop si tvrdě přemnul čelo.

"Dědečku," zašeptal.

"Nu?"

"Já už to nevím!"

"Copak?"

"Já... já už nevím,... jak... se má... dělat... Krakatit!"

"Tak vidíš," děl starý spokojeně. "Přece jen jsi něco našel."

Prokopovi bylo, jako by jeli mírnou krajinou jeho dětství; ale bylo příliš mlhy, a světélko dosahovalo stěží po kraj cesty mžikavými kmity; po obou stranách silnice pak byl svět neznámý a zamlklý.

"Hohohot," ozval se děda, a koník zajel ze silnice rovnou do toho zastřeného, němého světa. Kola se bořila do měkké trávy; Prokop

rozeznával nízký úval, na obou stranách bezlisté háje a spanilá loučka mezi nimi. "Prrr," křikl starý a pomalu slézal z kozlíku.

"Vstávej," povídal, "tak už jsme tady." Zvolna odepínal postraňky.

"Víš, sem na nás nikdo nepřijde."

"Kdo?"

"... Četníci. Pořádek být musí... ale oni vždycky chtějí já nevím jaké papíry... a povolení... a odkud, a kam... Já se v tom ani nevyznám."

Vypřahal koně a domlouval mu tiše: "I mlč, dostaneš kousek chleba."

Prokop, zdřevěnělý jízdou, sestoupil z kozlíku. "Kde to jsme?"

"Tady, co je ta bouda," děl starý neurčitě. "Vyspíš se z toho, a bude to."

Sejmul z oje lucernu a posvítil na prkennou boudičku, byl to seník či co, ale bylo to staroučké, chatrné a nakloněné. "A já udělám oheň," řekl zpěvavě, "a uvařím ti čaj, a až se vypotíš, bude ti zase dobře." Zabalil Prokopa do pytle a postavil před něj svítilnu.

"Počkej, co donesu dříví. Sedni si tady." Užuž šel, ale něco ho napadlo; zajel rukou do kapsy a díval se tázavě na Prokopa.

"Copak, dědečku?"

"Já... nevím... ale kdybys chtěl... Já jsem taky planetář." Vylovil ruku z kapsy a ukázal: mezi prsty mu vykoukla bílá myška s rubínovýma očkama. "Já vím," zažvatlal rychle, "ty tomu nevěříš, ale... ta myška je moc hezká -- Chtěl bys?"

"Chci."

"To je dobře," zaradoval se starý. "Š-š-š ma-lá, hop!"

Otevřel dlaň, a bílá myška mu hbitě vyběhla po rukávě na rameno, čichla mu jemně k chlupatému uchu a schovala se v jeho límci.

"Ta je krásná," vydechl Prokop.

Stařík zazářil. "Počkej, co umí," a už běžel k vozíku, hrabal v něm a vracel se s krabicí plnou narovnaných lístků. Zatřepal krabičkou a vyjevil rozsvětlená očka do prázdna. "Ukaž, myško, ukaž mu jeho lásku." Hvízdl mezi zuby jako netopýr. Myška vyskočila, sjela mu

po rukávě a hopla na krabici; Prokop bez dechu sledoval její růžové tlapičky, jak hledají mezi lístky; uchopila jeden do zoubků a chtěla jej vytáhnout; jaksi nešel ven, i zatřepala hlavou a popadla hnedle sousední; povytáhla jej, sedla na bobek a hryzala si malinké drápky.

"Tak to je tvá láska," šeptal starý nadšeně. "Vem si ji."

Prokop vyňal vysunutý lístek a sklonil se rychle k světlu. Byla to fotografie děvčete... toho s rozpoutanými vlasy; má obnažen překrásný prs, a tady ty náruživé, bezedné oči -- Prokop ji poznal.

"Dědečku," zasténal, "to není ona!"

"Ukaž," podivil se starý a vzal mu obrázek z ruky. "A-a, to je škoda," broukal lítostivě. "Taková slečna! Lala, Lilitko, to není ona, nanana ks ks ma-lá!" Zastrčil obrázek a zas tak tichounce zapištěl. Myška se ohlédla rubínovou zorničkou, popadla zas tamten lístek do zubů a škubala hlavou; ne, nešlo to; vyňala sousední a začala se podrbávat.

Prokop se chopil obrázku; byla to Anči, venkovský snímek; neví co s rukama, má nedělní šaty a tak tu pěkně a hloupě stojí --

"To není ona," šeptal Prokop. Děda mu vzal obrázek, pohladil jej a jako by mu něco povídal; pohlédl nespokojeně, smutně na Prokopa a zas tak tenince pískl.

"Zlobíte se?" ptal se Prokop nesměle.

Starý neřekl nic a zamyšleně hleděl na myšku. Znovu se pokoušela vyjmout ten zakleslý lístek; ne, není možno; otřepala se a vytáhla cíp sousedního. Byl to obrázek princezny.Prokop zaúpěl a pustil jej na zem.

Starý se mlčky shýbl a zvedl obrázek.

"Já sám, já sám," chraptěl Prokop a hnal se rukou ke krabici.

Děda mu zadržel ruku: "To se nesmí!"

"Ale tam... tam je ona," drtil Prokop, "tam je ta pravá!"

"A-a, tam jsou všichni lidé," řekl starý a hladil svou krabici. "Teď dostaneš planetu." Zasykl tiše, myška mu vyklouzla z rukávu, vytáhla zelený lístek a zas byla ta tam, jako střela; patrně ji Prokop poplašil. "Tak si to přečti," povídal stařík zavíraje pečlivě krabici.

"Já zatím přinesu roští; a už se netrap." Pohladil koníka, uložil krabici na dně vozu a zamířil k háji. Jeho světlý režný kabát se mihal ve tmě; valášek ho sledoval pohledem, pohodil hlavou a pustil se za ním.

"Ihaha," bylo slyšet zpívat dědečka, "ty chceš jít se mnou? A-a, vida ho! Hoty, hotyhot, ma-lý!"

Zapadli v mlze, a Prokop si vzpomněl na zelený lístek. "Vaše planeta," četl u blikavého plamínku. "Jste člověk šlechetný, srdce dobrého a ve svém povolání nad jiné učený. Bude vám mnoho protivenství vytrpěti; ale budete-li se střežiti prudkosti a vysokomyslnosti, dosáhnete vážnosti u svých sousedů a vynikajícího postavení. Mnoho ztratíte, ale později odměněn budete. Vaše nešťastné dny jsou úterý a pátek. Saturn conj. b. b. Martis. DEO gratias."

Dědeček se vynořil ze tmy s náručí plnou větviček a za ním bílá hlava koně. "Tak co," šeptal napjatě a s jakýmsi autorským ostychem, "četl jsi? Je planeta dobrá?"

"Je, dědečku."

"Tak vidíš," oddychl si stařík uspokojen. "Všechno dopadne dobře. Nu chválabohu, jen když je to tak." Složil hromadu roští a radostně brebentě rozžehl před boudou ohníček; zas něco kutil ve voze, přinesl kotlík a cupal pro vodu. "Hned, hned to bude," brumlal horlivě. "Vař se, vař, máme tu hosta." Pobíhal jako vzrušená hospodyňka; hned tu byl s chlebem a čichaje rozkoší rozbaloval kousek selské slaniny. "A sůl, sůl," pleskl se do čela a zas běžel k vozu. Konečně se uvelebil u ohníčka, dal Prokopovi větší díl a sám pomalu žmoulal každé sousto. Prokopovi šel do očí kouř či co, slzel a jedl; a dědeček každé druhé sousto podával koníkovi, který nad ním skláněl svou ozářenou lysinu. A teď ho pojednou Prokop poznal závojem slz: vždyť je to ta stará, vrásčitá tvář, kterou vždycky vídal na dřevěném stropě své laboratoře! Co se na ni nadíval usínaje! a ráno, když procitl, už nebyla k poznání, a byly to jen suky a léta a vlhkost a prach --

Dědeček se usmál. "Chutnalo ti? A-a, už zas se kaboní! Ale, ale!"

Naklonil se nad kotlík. "Už se to vaří." Zvedl se s námahou a belhal se k vozu; za chvilku tu byl s hrnéčky. "Na, podrž si to."

Prokop si vzal hrnéček; byly na něm namalovány pomněnky věnčící zlaté jméno "Ludmila".

Četl to dvacetkrát, a vyhrkly mu slzy. "Dědečku," šeptal, "to... je... její jméno?"

Stařík se na něho díval smutnýma, vlídnýma očima. "Abys to teda věděl," řekl tiše, "je."

"A... najdu ji někdy?"

Dědeček neřekl nic, jen rychle zamžikal.

"Ukaž," ozval se nejistě, "já ti naleju."

Třesoucí se rukou nastavil Prokop hrnéček; a starý mu naléval opatrně tmavého čaje. "Pij," řekl měkce, "pokud je to teplé."

"Dě-dě-děkuju," vzlykal Prokop a upíjel trpkého odvaru.

Starý si zamyšleně hladil dlouhé vlásky. "Je to hořké," povídal pomalu, "tuze hořké, viď? Nechtěl bys kousek cukru?" Prokop zavrtěl hlavou, svíralo ho to v ústech hořkostí slz, ale v prsou se mu rozlévalo dobrodějné teplo.

Stařík hlasitě srkal ze svého hrnéčku. "Tak se podívej," řekl, aby něco zamluvil, "co já tu mám namalováno." Podal mu svůj hrnéček; byla na něm kotva, srdce a kříž. "To je víra, láska a naděje. Tak už neplač."

Stál nad ohněm s rukama sepjatýma. "Milý, milý," mluvil tiše, "už neuděláš to nejvyšší a nevydáš všechno. Chtěl jsi se roztrhnout samou silou; a zůstaneš celý, a nespasíš svět ani jej nerozbiješ. Mnoho v tobě zůstane zavřeno jako v kameni oheň; tak dobrá, je to obětováno. Chtěl jsi dělat příliš veliké věci, a budeš dělat věci malé. Tak je to dobře."

Prokop klečel před ohněm a netroufal si zvednouti oči; věděl nyní, že k němu mluví Bůh Otec.

"Tak je to dobře," šeptal.

"Tak je to dobře. Uděláš věci dobré lidem. Kdo myslí na nejvyšší, odvrátil oči od lidí. Za to jim budeš sloužit."

"Tak je to dobře," vydechl Prokop na kolenou.

"Nu tak vidíš," řekl dědeček potěšen a usedl na bobek. "Koukej, načpak je ten tvůj -- jak říkáš tomu vynálezu?"

Prokop zvedl hlavu. "Já... jsem už zapomněl."

"To je jedno," těšil ho starý. "Přijdeš zas na jiné věci. Počkej, co jsem chtěl říci? Aha. Načpak takový velký výbuch? Ještě tím někomu ublížíš. Ale hledej a zkoumej; třeba najdeš... no třeba takové pf pf pf," ukazoval dědeček pšukaje měkkými tvářemi, "víš? aby to dělalo jenom puf puf... a pohánělo to nějakou věc, aby se lidem líp pracovalo. Rozumíš?"

"Vy myslíte," mručel Prokop, "nějaký laciný pohon, ne?"

"Laciný, laciný," souhlasil starý radostně. "Aby to dalo hodně užitku. A aby to taky svítilo, a hřálo, víš?"

"Počkejte," přemýšlel Prokop, "já nevím -- To by se muselo zkusit... z jiného konce."

"No právě. Zkusit to z jiného konce, a je to. Nu tak vidíš, hned máš co dělat. Ale teď toho nech, zítra je taky den. Já ti ustelu."

Zvedl se a cupal k vozu. "Ható hot, ma-lý," zazpíval, "půjdeme spat."

Vracel se s hubenou peřinkou pod hlavu. "Tak pojď," řekl, vzal lucernu a vlezl do prkenné kůlničky. "Nu, slámy je tu dost," broukal ustýlaje, "pro všechny tři. Chválabohu."

Prokop usedl na slámu. "Dědečku," vyhrkl vyjeven, "podívejte se!"

"Copak?"

"Tady, na prknech." Na každém prkně kůlny bylo napsáno křídou velké písmeno; a Prokop četl v blikajících kmitech lucerny:

K..R..A.....K..A..T..

"To nic, to nic," zabreptal dědeček konejšivě a honem stíral písmena čepicí. "Už je to pryč. Jen si lehni, já tě přikryju pytlem.

Tak."

Postavil se ve dveřích: "Dadada ma-lý," zazpíval třesavě; a koník strčil do dveří své pěkné stříbrné čelo a otíral se hubou o stařečkův kabát. "Tak jdi, jdi dovnitř," kázal mu starý, "a lehni."

Valášek vešel, hrabal kopyty u druhé stěny a poklekl. "Já si pak lehnu mezi vás," řekl dědeček; "on ti tu koníček nadýchá, a bude ti teplo, tak."

Sedl si potichu ve dveřích; za ním ještě řeřavěl do tmy zhasínající ohýnek, a bylo vidět sladké, moudré oči koňovy, jak se po něm oddaně točí; a starý si něco šeptal, pobroukával a kýval hlavou.

Prokopovi se svíraly oči mrazivou něžností. Vždyť je to... vždyť je to můj nebožtík tatínek, napadlo ho; bože, jak zestárl! má už takový tenký oškubaný krček --

"Prokope, spíš?" zašeptal starý.

"Nespím," odpověděl Prokop chvěje se láskou.

Tu počal dědeček měkce prozpěvovat divnou a tichou píseň:

"Lalala hou, dadada pán, binkili bunkili hou ta ta..."

Prokop konečně usnul pokojným a posilujícím spánkem beze snů.

Čísla podkapitol byla z důvodu plynulého spádu čtení odebrána.

Co člověka potkává, vychází z něho

Závěr Čapkova Krakatitu (který je v knize -- neboť literatura je múza, která je schopna nepoměrně hlubšího ponoru -- hlubšího, než v obou filmových zpracováních, jejichž autorem je Otakar Vávra), pasáž líčící "konec světa" je jednou z autorových nejsugestivnějších a nejhlubších kompozic. Pracuje s duchovní metaforou civilizace, která se zmítá v horečce, která se projevuje vypjatou touhou po moci i po citu; horečce, která je dána citovým dluhem hrdiny, jehož rozum a vůle jsou enormní, cit a hlubší náhled byl ale až dosud zanedbáván, což je důvod stávajícího vychýlení, konce světa. Hluboce symbolická jsou i použitá jména. Záhur (slovo, které Prokop často říká) je název pro staré arabské mystérium Zahr -- šílené zaujetí pro nějakou věc (P. Coelho tento fenomén učil titulním hrdinou svého románu Záhir). Myška v roli sudičky, která na závěr určuje Prokopův další osud, se jmenuje Lilitka. Lilith je archetyp femme fatale z mytologie dávného Předního Východu, osudové ženy, která se v životě muže někdy promění až ve vampa, který zničí celý jeho život (což je dokonalý předobraz duševního stavu, který vede až k vynálezu třaskaviny, která zničí celý vnější svět). Obraz toho, že vnitřní stav člověka se promítá na vnější svět je vyjádřen i explicitně ("Co člověka potkává, vychází z něho."- "Nebylo v tobě čisto"), s čapkovsky laskavou nezastřeností se zde pracuje i s psychosomatickými symboly v našem jazyce (Poté, co Prokop zjistí, že se už nikdy nepotká se svojí osudovou láskou, objevuje se v textu tato pasáž, týkající se horké kávy: "Starý si zamyšleně hladil dlouhé vlásky. 'Je to hořké,' povídal pomalu, 'tuze hořké, viď? Nechtěl bys kousek cukru?'") S metaforou životní amnézie a reinkarnace pracuje Čapek například v případě, kdy se Prokop těsně po výbuchu od Dědečka dozvídá, že výbuch proběhl už dávno. V textu se také znovu objevuje Čapkův oblíbený motiv biblického Lota, který známe už z apokryfu, který jsem před pár dny vybral do vánočního čtení.

Scéna v níž dědeček Prokopovi ukazuje svět je svým vyzněním velice podobná scéně z Brookova filmu Mahábharáta, v níž Krišna ukáže Ardžunovi svou pravou podobu. Laskavý Nebeský dědeček-povozník s koníkem a dalším zvířetem (v tomto případě myší) je oblíbená postava bratří Ćapků, která vychází z jejich skutečného dědečka. Objevuje se například v První loupežnické pohádce Josefa Čapka, ale je podoben i laskavému Bohu z povídky Karla Čapka Poslední soud.

Celkovým posláním Krakatitu, zlého vynálezu, který nebyl určen pro dobro ("Já... já už nevím,... jak... se má... dělat... Krakatit!" "Tak vidíš," děl starý spokojeně. "Přece jen jsi něco našel."), který v Čapkově tvorbě stojí v protikladu k léku na bílou nemoc (stejně jako rozervaný chemik Prokop stojí proti usebranému lékaři Galénovi) je obraz dobrého malého ohýnku, na kterém se vaří večeře po obrovském zlém ohnivém výbuchu ("Chtěl jsi dělat příliš veliké věci, a budeš dělat věci malé.")

Mezi obrazy zničeného světa, které dědeček Prokopovi ukazuje, je i Darwinův domek v Downu -- symbol toho, že vývoj (především vývoj lidí k vyvážené moudrosti) začíná znovu...

Všechno nejlepší do nového roku 2012 přeje Tomáš Koloc

Vytisknout