Může jít Česká republika německou cestou?

16. 11. 2011 / Vladimír Wagner

Když se však podívám do originálního článku na serveru Bloomberg, tak vidíme, že situace je daleko komplikovanější a závěry, které Karel Dolejší halí do silných výrazů, jsou značně zavádějící. Oba články pojednávají o cenách kontraktů na dodávky elektřiny v roce 2013. Problém je, že kontrakty na relativně dlouhou dobu dopředu nemusí mít příliš vysokou výpovědní hodnotu o reálných cenách, které bude za příslušné dva roky elektřina mít. Také vliv podílu elektřiny ze slunečních elektráren na cenu není příliš přímočarý. Mohou i cenu snižovat. Ale nejedná se o reálnou cenu, kterou spotřebitelé za ní zaplatí. Při nákupu se už počítá s tím, že se dostanou dotace, které zaplatí stát z toho, co získal na daních a příspěvku na obnovitelné zdroje, který musí platit zákazníci. A velikost těchto dotací byl u nás jeden z problémů, který způsobil nutnost omezení výstavby fotovoltaických elektráren. Zmíněná zpráva pak pouze ukazuje, že Německo má dostatek zdrojů na dotace do elektřiny z nich a je ochotna tyto dotace financovat. Ale, že to nemusí platit do budoucna, ukazuje i snaha německých politiků dotace do solární energie snížit a omezit stavbu dalších slunečních elektráren. V letošním roce si už dotace do cen elektřiny ze slunečních elektráren vyžádaly sedm miliard eur (podrobněji ZDE).

Jak je jasné z příspěvku na Bloombergu, je důvodem toho, že cena kontraktů na rok 2012 je vyšší než cena kontraktů na rok 2013, velmi silný zájem o elektřinu pro následující rok. Ten se objevuje na podzim vždy. Daleko menší zájem než obvykle je o spekulativní nákupy pro vzdálenější období, tedy i rok 2013. To může souviset s velice nejistou budoucností nejen evropské ekonomiky. Nejsem ekonom, takže se necítím povolán k detailnějším rozborům. Ale i to snad stačí k tomu, aby bylo jasnější, že tvrzení o snižování ceny elektřiny v Německu díky využívání slunečních elektráren je daleko od pravdy.

Kam jde německá energetika?

Podívejme se, co se však za více než půlrok od německého rozhodnutí odstavit nyní osm bloků a další pak co nejdříve potvrdilo. Myslím, že se zatím plně realizovaly předpovědi, které jsem učinil v článcích o německé energetice (ZDE, ZDE, ZDE a ZDE). Potvrdilo se, že odstavené jaderné bloky v dominantní míře nahradily uhelné a plynové zdroje. Zároveň bylo rozhodnutí o odstoupení od jádra v Německu velmi silným impulsem pro stavbu dalších uhelných bloků a zintenzivnění těžby uhlí (viz ZDE). Velice dobře to popsal i Karel Dolejší v nedávném článku na Britských listech. I v budoucnu se bude s podporou "zelených" aktivit a politiků v Německu velmi intenzivně rozvíjet využívání fosilních zdrojů pro výrobu elektřiny. A s tím bude spojen i růst produkce oxidu uhličitého. Obnovitelné zdroje sice opravdu v první polovině tohoto roku docílily podílu 20,8 %, ale pouze 3,5 % připadlo na sluneční elektrárny. Jejich instalovaný výkon sice rostl nejrychleji, ale hlavně kvůli tomu, že se nesnížil dotační příspěvek na elektřinu z nich. Podíl kvůli nízkému koeficientu využitelnosti už tak rychle nerostl. Na větrné zdroje pak připadlo trochu více - 7,5 %. I z toho je vidět, že v případě dominantnějšího využiti obnovitelných zdrojů bude hlavní část z mořských větrných farem. A to se neobejde bez postavení vysokonapěťového vedení ze severu na jih. A o něm se teprve uvažuje a realizace bude trvat roky, možná i desetiletí.

I k předpokládané změně Německa z exportéra na importéra elektřiny došlo. A narostl import elektřiny hlavně z Francie ale i z Česka. Ceny elektřiny také letos i díky situaci v Německu vzrostly a zvýšily se i ceny uhlí a plynu.

Jak v Česku?

Nyní se můžeme zkusit zamyslet, zda může jít Česko v energetice německou cestou. V tom jsou podstatné tři základní rozdíly mezi těmito zeměmi. Německo má velké zásoby uhlí, takže si může dovolit se spolehnout na uhelné elektrárny. Česko i v případě prolomení limitů své uhelné zdroje brzy vyčerpá. Takže v tomto směru následovat Německo opravdu nemůže. Německo má také velkou výhodu velmi silného ekonomického hráče na trhu s plynem a do jisté míry může svým dodavatelům i diktovat a zajistit si spolehlivější a výhodnější dodávky. To ukázala i kauza s plynovodem Nord Stream. To u České republiky neplatí. Může sice také zvýšit svoji závislost na plynu, ale pro ní to znamená daleko vyšší riziko než pro Německo. Poslední rozdíl je geografická poloha. Česko není u moře, takže nemůže stavět mořské větrné farmy a to je v Německu dominující obnovitelný zdroj. Myslím, že po shrnutí těchto základních rozdílů je jasný důvod mého názoru, že následování německé cesty by pro Česko byla ekonomická sebevražda. A pokud připomenu současnou situaci, tak si myslím, že by to byl i obrovský ekologický problém. Připomenu, že při takovém počasí jako je současná inverze, kdy jsou solární panely zastíněny mlhou a nízkou oblačností a nepohne se ani lísteček a pochopitelně ani větrné turbíny, by musely, pokud bychom neměly jaderné elektrárny, běžet naplno elektrárny uhelné a plynové, které by je zálohovaly. A ze všemi ekologickými dopady vznikajícími při inverzi. Svůj návrh, jak by měla vypadat energetika v Česku jsem napsal v článku pro Literární noviny.

Závěr

Na závěr bych chtěl zmínit dva fakty. Francie se svým dominantním podílem jaderných elektráren v produkci elektřiny má poloviční produkci oxidu uhličitého než Německo. A to se nyní ještě více zvýrazní. Jestliže takového podílu jádra mohla poměrně rychle dosáhnout Francie, mohly by to v principu zajistit i další evropské státy, pokud by nebylo protijadernými aktivisty prosazeno téměř zastavení rozvoje jaderné energetiky. Produkce oxidu uhličitého by tak mohla být o hodně nižší. Zároveň by nedošlo ke stagnaci a úpadku jaderného průmyslu, který by byl schopen rychleji stavět jaderné bloky třeba v Číně. I tam by pak byl větší podíl jádra a menší uhlí. Pochopitelně je tato problematika daleko složitější a kdyby není realita. Na druhou stranu však není úplně přehnané tvrzení, že za nemalou část produkce oxidu uhličitého mohou protijaderné zelené aktivity.

Hnutí Greenpeace a další ekologická protijaderná hnutí by se možná měla zamyslet ještě nad jedním aspektem. Při havárii jaderné elektrárny ve Fukušimě nezahynul nikdo a dopady na okolí jsou ve srovnání s obrovskou přírodní katastrofou, která ji iniciovala velmi omezené. Podrobný článek o současné situaci v elektrárně a v jejím okolí je ZDE jsou odkazy na další články cyklu, který popisuje vývoj situace od začátku havárie až do současné doby. Žádné zdravotní účinky radiace s hodnotou nižší, než která vede k 20 mSv za rok nebyly prokázány. Naopak zdravotní účinky znečištění polétavým prachem i z uhelných elektráren, který sedí nad krajinou při inverzi je dobře prokázán. V Německu cunami nehrozí a přesto zelení protijaderní aktivisté prosadili odstavení jaderných bloků i za cenu jejich nahrazení dominantně bloky uhelnými plynovými a v dobách bezvětří a mlh pak opravdu jen jimi.

Je pak také dost těžké přesvědčovat veřejnost, že opravdu věří tomu, že produkce oxidu uhličitého přináší tak velké rizika a katastrofální dopady na civilizaci. Takové, že je třeba v nejbližších letech jeho produkci radikálně snížit. Vždyť prosadili náhradu jaderných bloků s extrémně malým rizikem a i v případě havárie pouze s velmi omezenými dopady ve srovnání s tím, co deklarují pro změny klimatu, zdroji uhelnými a plynovými, které chrlí obrovské množství tohoto plynu a právě v období, které prohlašují za kritické. A to už šlo o jaderné bloky postavené a jejich provoz už byl téměř s nulovou uhlíkovou stopou.

Vím, že zelená hnutí deklarují i odpor proti fosilním zdrojům. Ovšem v nynější době se současně bez jádra i fosilních zdrojů obejít nelze. To ukazuje nejen příklad Německa. Ve Švédsku byla také snaha prosadit ukončení provozu jaderných elektráren Tam ale bylo prioritou nenahradit je fosilními zdroji. A tak se muselo už uzákoněné odstavení jaderných elektráren revokovat a odvolat. A stále tam elektřinu zhruba půl na půl produkuje jádro a voda.

Vytisknout