Protokoly sionských mudrců Dnes

15. 11. 2011 / Jindřich Bešťák

Někdo by mohl kriticky namítnout cosi o tom, jak může být dnes forma románu vůbec nějakým zdrojem relevantního historického (nejen) poznání. Vycházím z toho, že bezpochyby většina čtenářů BL ví, že Umberto Eco pracuje důsledně na bázi hluboce prostudovaných historických a kulturních pramenů. V odborné poznámce v závěru knihy se dozvíme, že jako případ vlivné falzifikace faktů zaujaly "Protokoly ..." Eca už dávno před napsáním tohoto románu. A neméně ho zaujalo, že podklady k výtvoru tzv. "Protokolů..." nedodávaly pouze vážně míněné interpretace dějinných faktů, ale že se tu bohatě čerpalo i z dobových románových "fikčních světů", a že tu tedy prostupovala záměrná manipulace s historickými skutečnostmi se vcelku nevinnou literární "lží". Stručně shrnul historii "Protokolů..." například v šesté ze svých harvardských přednášek, jež vydal v roce 1995 pod názvem Šest procházek literárními lesy (česky B. Grycová, 1997).

Historie těchto textů začíná podle Eca již spisem toulouského jezuity Augustina de Baruella (1741 -- 1820) Pamětní spis k dějinám jakobínství. Další vývoj tohoto falzifikátu představuje postupná implementace dobových myšlenek o rozhodující roli židů, kteří -- "se vetřeli do všech tajných společenstev". Patrně už tento text byl falzem tajných služeb vyrobenýn na příkaz Napoleonova ministra vnitra J. Fouchého. Další látku k této konspirační teorii dodala literatura, konkrétně Eugéna Suea (1804 -- 57) a A. Dumase (1802 -- 70). Jezuitské spiknutí, které si vymyslel Sue, použil francouzský liberální novinář Maurice Joly (1829 -- 78) ve svém pamfletu Rozhovor Machiavelliho a Montesquieua v pekle. Joly ještě proti židům nevystupuje. V roce 1868 vydal pruský poštovní úředník a vášnivý antisemita Hermann Goedsche (1815 -- 78), jinak též Sir John Retcliffe, "historicko-politický" román Biarritz.

Zde vykradl A. Dumase, konkrétně jeho Josefa Bolsana, přepsal však scénu nočního setkání hraběte Cagliostra se skupinou iluminátů v setkání zástupců dvanácti kmenů Izraele domlouvajících se na plánu, jak převzít vládu nad světem. U Eca situováno na pražský židovský hřbitov. Jolyho spisek a Goedscheho románová scéna posléze vyústily v ony Protokoly sionských mudrců, za jejichž konečným zpracováním stáli dva v Paříži působící pracovníci ruské tajné policie P. I. Račkovskij a M. Golovinskij. Elaborát měl přesvědčit cara Mikuláše II. o nutnosti čelit všem liberálním tendencím, neboť za nimi je vždy pouze židovská hra o moc. Historická fikce, tak jako řada jiných, vstoupila do života...

Záběr Ecova románu je ovšem mnohem širší a závisí již jen na zájmu čtenáře si jej přečíst.

Závěrem si dovolím ocitovat něco málo z pasáží tehdy vzniklého falzifikátu, jak je v románu projednáván mezi stěžejní postavou románu kapitánen Simoninim (jediná fiktivní, nikoli však nereálná postava) a výše zmíněným ruským agentem Golovinským. Simonini mu předčítá některé paragrafy z Protokolů sionských mudrců:

"Abychom lidu znemožnili samostatně objevit jakoukoli novou linii politické činnosti, budeme ho rozptylovat rozmanitými zábavami, gymnastickými hrami, podívanou, vášněmi různého druhu, hospodami, a budeme ho vyzývat, aby soupeřil v uměleckých a sportovních zápoleních... Budeme podporovat lásku k bezmeznému luxusu a zvýšíme mzdy. To však dělníkům nepřinese žádnou výhodu, protože pod záminkou poklesu výroby v zemědělství zároveň zvýšíme ceny základních životních potřeb. Podkopeme základy výroby tím, že rozesejeme mezi dělníky zárodky anarchie a podpoříme je k nemírnému požívání alkoholu. Budeme se snažit obrátit veřejné mínění k jakémukoli druhu fantastických teorií, ať už se budou jevit jako progresivní, nebo liberální". A neodolám přepsat ještě toto: "U knih s méně než třiceti listy zavedeme dvojí zdanění. Tímto opatřením donutíme spisovatele psát tak dlouhé knihy, že najdou jen málo čtenářů. Zato my budeme vydávat knihy levné, abychom vzdělali mysl veřejnosti. Zdanění omezí zábavnou literaturu, a kdo zatouží psát proti nám, nenajde nakladatele".

Co se týče novin, židovský plán předpokládá, praví zde Simonini, fiktivní svobodu tisku, která bude sloužit větší kontrole názorů. Naši rabíni tvrdí, že bude třeba zmocnit se co největšího počtu periodik, aby vyjadřovala zdánlivě rozdílná mínění, takže vznikne dojem svobodné výměny myšlenek, zatímco ve skutečnosti budou všechna vyjadřovat myšlenky (židovských) vládců", etc. (závorky jsou mým doplňkem).

Při četbě tohoto románu zakotveného plně v reáliích 19. století nemohou čtenáři nevyvstávat v mysli četné konotace a jisté soudobé asociace. Kdo vlastně ví, jací falzifikátoři pracují na scénářích dneška a jací mystifikátoři pomáhají uvádět jejich scénáře v život. Ano, či ne, nebo do jaké míry? Eco sám nevěřil, že historická falza mají dlouhého trvání, nakonec stejně nastupuje Politika. Avšak -- co je to dnes vlastně politika, ptám se? Takže dalším případným čtenářům přeji mnoho zajímavého historického, i aktuálního, poznávání při četbě tohoto zvláštního a bezpochyby i mimořádného románu Umberta Eca.

Vytisknout