Poznámky k úpadku demokracie

16. 11. 2011 / Pavel Urban

Demokracie je, zjednodušeně řečeno, systém, ve kterém voliči volí přímo či nepřímo vládu. Pokud se jim nelíbí, mohou v příštích volbách tuto vládu vyměnit. Je to jasné a logické. Stejně, jako to bylo jasné a logické před dvaceti lety. Než začneme prosazovat systémové změny, měli bychom si položit otázku, proč to nefunguje.

Pan Hošek dává na tuto otázku rovněž jasné a logické odpovědi. Při bližším pohledu ale budí nedůvěru. Založit "politickou stranu" čistě jen za účelem sestavení volební kandidátky není v této zemi žádný problém, v minulosti byl tento postup již vyzkoušen. O žádný podvod na voličích nešlo, nikdo nepředstíral, že jde o víc, než jen o účelovou koalici těch, kteří k sobě mají z nějakého důvodu blízko.

Při volbách do českého parlamentu bývá kandidátek dost a dost. Ani si nepamatuji, kolik jich bylo při volbách posledních. Většina z nich přitom vůbec nedostala možnost své voliče zklamat, protože ti volili zaběhané a zprofanované strany parlamentní. Skutečně to byl důsledek manipulace ze strany mocných a bohatých? V tom případě o nějakém posilování a vylepšování demokracie vůbec nemá smysl uvažovat. Naopak, takto manipulovatelní voliči by měli být drženi ve vlastním zájmu od moci co nejdál. Ovládnout mysl takovýchto voličů by bylo pro tzv. panskou třídu ještě jednodušší, než ovládat parlamenty a politické strany.

Ve skutečnosti je to trochu jinak. Když se lidí zeptáte, proč si nezvolí někoho lepšího, odpoví vám, že všichni jsou stejní. Nebo že ti ostatní jsou ještě horší.

Možná je to pravda, možná ne. V každém případě bychom měli mít na paměti dvě věci. Za prvé, demokracie znamená právo volit, nikoli záruku existence smysluplných alternativ. Za druhé, vládnout neznamená jen rozhodovat, ale také se postarat o realizaci těchto rozhodnutí v praxi.

Mechanismus voleb v moderní společnosti může zablokovat některá řešení, nemůže však sám o sobě zajistit uskutečnění toho, co bylo schváleno. Volič v demokracii tudíž nevládne, pouze vytyčuje mantinely. Nic více, ale také nic méně. To platí i pro demokracii přímou. Ta by měla být pružnější a efektivnější při vytyčování oněch mantinelů. Skutečnou vládou lidu ale také nebude.

Problémy demokratické politiky lze dobře popsat na české Straně zelených. Tato strana byla dlouhá léta v beznadějné opozici. Pak se spojila s Martinem Bursíkem, profesionálním politikem, který se potřeboval dostat zpátky nahoru. Bylo to manželství z rozumu. Zpočátku se ale zdálo, že může fungovat. Zelení se konečně dostali do parlamentu.

Brzy se však toto soužití změnilo v Bursíkovu parlamentní a vládní autokracii. Demokracie se uplatňovala na stranických konferencích a sjezdech, kde většina dštila na Bursíka oheň a síru. Mezi touto většinou se ale nenašel nikdo, kdo by byl ochoten a schopen převzít Bursíkovu funkci a zároveň byl přijatelný pro většinu. Není divu, že Bursík nakonec tuto opozici úplně ignoroval. Ani se ji nepokoušel rozdělit. Bylo by to nošení dříví do lesa.

Buďme ale vůči zeleným spravedliví. Pokud nedokázali vládnout, pak aspoň o vládu aktivně usilovali. Před Bursíkem došlo nejméně ke dvěma stranickým převratům s podporou lidí, kteří vstoupili do Strany zelených právě proto, aby jí změnili. Nedal by se podobný recept použít i v jiných stranách ?

Občas probleskne médii skandální zpráva, jak stovky bílých koní či rovnou černých duší změnilo poměry v krajské organizaci ODS či ČSSD. Stovky! Levicoví básnící kdysi snili o lepším světě, který nastane, "až nás budou miliony." Dnes, jak se zdá, by v této zemi stačily tisíce. Kdepak jsou? Lidé jsou dnes ještě jakž takž ochotni angažovat se v konkrétních kauzách, jakou byl například plánovaný a posléze nepostavený brdský radar. Politika jako celek je ale nezajímá. Tu přenechají profesionálům, na které pak svorně nadávají. Není divu, že schopné a poctivé lidi v této zemi politika moc nepřitahuje.

Problém je mimo jiné v těch alternativách. Zelená ideologie je dnes prakticky jediná (pomineme-li ideu EU, omezenou prakticky jen na elity), která nabízí vizi jiné, lepší budoucnosti. Možná utopické, možná praštěné, o více či méně viditelných rozporech ani nemluvě. Ale vize změny to je. Ostatní nic takového nenabízí. Jen obranu či posilování toho či onoho, co už existuje. Radikálové nás sice ujišťují, že "jiný systém je možný", obvykle si ale dávají dobrý pozor, aby nešli příliš do podrobností.

Všichni vědí, co je špatně (na můj vkus často až příliš jasně), všichni vědí, co nechtějí. Takoví lidé ale mohou běh dějin pouze brzdit. Nebo přehazovat výhybky, které postavil někdo jiný. Výhybky, které v tomto případě nejsou vidět. A pokud ano, pak vedou směrem, který by ani mě, ani pana Hoška neměl naplňovat žádným nadšením.

Za těchto okolností je přímá demokracie správná myšlenka, která si zaslouží podporu bez ohledu na argumenty "panstva". Nějakou zásadní změnu bychom od ní ale čekat neměli. Má nás přiblížit sociální rovnosti poté, co demokracie zastupitelská tak žalostně selhala ? Pak můžu dopředu garantovat, že tato "revoluce" bude opět ukradena. Naplněny ale nemusí být ani skromnější cíle. Přímá demokracie je dobrý nástroj, ale jen nástroj. Politiku za nás dělat nebude. A bez ní se může snadno stát, že opět nebude z čeho vybírat.

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 16.11. 2011