Triumf krále Uhlí: Naše závislost narůstá

4. 11. 2011

Každý kdo bude ošálen výstavními konferenčními místnostmi v Durbanu naplněnými nejnovější technologií z oblasti obnovitelné energie se v Richardově zátoce dočká drsného probuzení. Neboť možná, že právě takhle vypadá příběh naší energetické budoucnosti - a je docela děsivý.

Král Uhlí svou říši rozšiřuje. Odpověď světa na změny klimatu je natolik dysfunkční, že nejšpinavější ze všech paliv každým rokem vyprodukuje větší podíl globálně vyrobené energie.

Všechny proslovy v Durbanu se budou týkat toho, jak se zbavit návyku na uhlí. Jenže jak klimatické rozhovory pokračují - od Nairobi v roce 2006 přes Poznań a Kodaň do Cancúnu a teď do Durbanu - naše závislost stále narůstá.

Když rozhovory před pěti lety začaly, z uhlí pocházelo 25% světové primární energie. Dnes je to 29,6%. Mezi lety 2009 a 2010 světová spotřeba uhlí vzrostla takřka o 8%.

Jihoafrická republika se možná za pořádání Durbanské konference dočká chvály. A abychom byli spravedliví, nabídla redukci uhlíkové intenzity svého hospodářství. Nicméně skutečnost je taková, že rádoby porodní bába globální dohody o klimatu má emise vyspělého světa v zemi, jež převážně náleží do světa chudého. Její emise CO₂ na obyvatele jsou vyšší než v Británii, zatímco HDP na obyvatele je pouze šestinové. Nese odpovědnost za zhruba 40% afrických emisí CO₂ vznikajících spalováním fosilních paliv.

Důvodem je uhlí. Výroba energie spalováním uhlí produkuje dvakrát více oxidu uhličitého nežli spalování zemního plynu. A Jihoafrická republika je jednou ze zemí nejvíce závisejících na uhlí na celém světě. Produkuje z této černé hmoty 93% své elektřiny, ve srovnání s 80% v Číně a 45% v USA.

Vedle spoléhání na uhlí doma Jihoafrická republika také pomáhá udržovat zbytku světa jeho zničující uhlíkové provozy. Jde o třetího největšího světového exportéra elektrárenského uhlí. Gigantické doly v provincii Mpumalanga sytí nepřetržitý konvoj vlaků směřujících do Richardovy zátoky. Nedávno rozšířený exportní terminál nyní zvládne 91 milionů tun uhlí ročně - což postačuje k vyprodukování 200 milionů tun oxidu uhličitého. Těžařské giganty Anglo American a BHP Billiton posílají toto uhlí do Evropy a ve stále větší míře také do nových průmyslových středisek v Asii.

Ve světě panuje sháňka po uhlí. Proto vloni - navzdory tolika politickým představením ohledně snížení emisí skleníkových plynů - 5,8% nárůst globálních emisí oxidu uhličitého spojených s produkcí energie lehce překročil globální nárůst spotřeby energie. Díky uhlí začíná uhlíková intenzita světové ekonomiky narůstat.

Cynici, kteří tvrdili, že přísnější kontrola v bohatších zemích může vést ke zvýšení globálních emisí cestou outsourcování energeticky intenzívních odvětví do chudších zemí s mírnějšími standardy, mají přinejmenším pro tuto chvíli prokazatelně pravdu. Zatímco řada západních ekonomik se zasekla, mnohé rozvíjející se ekonomiky rychle rostou. A trvající těžká závislost mnohých z nich na uhlí pohání závislost globální ekonomiky na nejšpinavějším z paliv.

Možná že je Čína největším světovým výrobcem větrných turbín a solárních panelů, nicméně její spotřeba uhlí se v uplynulých osmi letech zdvojnásobila. V roce 2010 bylo ohromujících 48% veškerého uhlí spáleného na Zemi spotřebováno v Číně. Silnice jsou ucpány kamiony s uhlím mířícími z dolů k elektrárnám. Počátkem října byla zřízena 80 km dlouhá posilová silnice z hlavní uhelné oblasti v provincii Ša-an-si. Cesta po hlavní dálnici, po níž je ročně převezeno 160 milionů tun uhlí, trvala kamionům týden. Vloni na jiné uhelné trase vedoucí z Vnitřního Mongolska uvízlo deset tisíc vozidel na celé dny.

Mezitím se spotřeba uhlí v Indii zdvojnásobila během dvanácti let. Očekává se, že na konci dekády bude mít země trojnásobný počet uhelných elektráren než dnes. Indie, stejně jako Čína, má ohromné vlastní zásoby uhlí. Ale její ekonomika roste tak rychle, že horníci nedokážou těžit v odpovídajícím tempu, což vyvolává nárůst dovozů. Hlavním dodavatelem je jihoafrická Richardova zátoka, vedle Austrálie a Indonésie, která se do konce dekády stane největším světovým vývozcem uhlí.

Nic z toho ale Západ neomlouvá. USA zůstávají druhým největším spalovačem uhlí na světě hned za Čínou. Japonsko je největším světovým dovozcem uhlí a Německo největším producentem lignitu. Je smutnou pravdou, že německý plán uzavření jaderných elektráren po fukušimské nehodě v Japonsku už ústí v obnovu investic do uhlí. Analytici společnosti Point Carbon předpovídají, že změna zvýší německé emise oxidu uhličitého během příští dekády o zhruba půl miliardy tun.

Proč se o to svět nestará? Jedním z důvodů je sledování vlastního prospěchu. Je nepříjemnou pravdou, že uhlí zůstává pro potřebu výroby elektřiny a průmyslového tepla a energie nejlevnějším palivem na světě. Druhým důvodem je PR.

"Čisté uhlí" je tím nejobratnějším sofistickým kouskem. Lobbyistické organizace jako American Coalition for Clean Coal Electricity sponzorované v minulosti společnostmi BHP Billiton, Duke Energy a dalšími používají tuto frázi k podpoře myšlenky, že můžeme mít obojí: uhlí i klima. A co je nejzákeřnější, průmysl přesvědčil řadu politiků, že dnešní špinavé uhlí může zaplatit za čisté uhlí v budoucnosti.

Čisté uhlí je vzdálenou vizí, která může být jednoho dne proveditelná prostřednictvím technologie známé jako CCS (carbon capture and storage - zachycování a skladování uhlíku). V té se z komínových emisí odděluje oxid uhličitý, zkapalňuje se a čerpá pod zem. Jenže rozsáhlé nasazení toho, co by mělo být masivním novým průmyslovým odvětvím, je přinejmenším několik desetiletí vzdáleno - a vyžaduje to desítky miliard dolarů na výzkum a vývoj. A průmysl tohle provede jedině bude-li přinucen.

A co víc, od ekonomického útlumu na Západě se investice do nezbytného výzkumu a vývoje této technologie zastavily. Mezinárodní agentura pro energii (IEA) v září varovala, že vládní podpora CCS po celém světě mizí. "Se současnou politikou bude nasazení CCS obtížné," řekl během jednání na nejvyšší úrovni v Pekingu výkonný ředitel IEA Richard Jones. Steve Chu, Obamův ministr energetiky, na stejném jednání varoval, že "ztrácíme čas. Je velmi důležité, abychom s tím pohnuli."

V USA byl pilotní projekt FutureGen zastaven v době, kdy ho Bushova administrativa v roce 2008 odstavila a nařídila reevaluaci. Za Obamy byly vyvrtány zkušební šachty v západním Illinois, avšak první litry uhlíkových emisí zde budou uloženy nejdříve v roce 2016.

V Británii, jež byla kdysi v ochraně klimatu průkopnicí, vláda omezuje investice do zelené energetiky. Jednou z prvních obětí se stala vlajková loď v podobě skotského projektu CCS v hodnotě 1,6 miliardy dolarů zrušeného počátkem října. To znamená čtyři ztracené roky. Také Dánsko v říjnu zrušilo pilotní projekt CCS.

Nikdo neočekává, že letos v Durbanu dojde k podepsání dohody OSN o klimatu - ani napřesrok, ani v dalším roce. Ale mezitím uhlí stále hoří. Průmysloví analytici očekávají, že globální produkce v příští dekádě vzroste o 35%. Nejlevnější, nejhojnější a nejšpinavější ze všech fosilních paliv rozšiřuje svou kontrolu nad světovým energetickým systémem. A nikde k tomu nedochází v takové míře jako kousek od pobřeží města Durban.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

Vytisknout