Olgoj chorchoj, démonologie výtahu a hypermarket

30. 9. 2011 / Jan Stern

Jenže jádrem konzumní společnosti už není obchodní dům. Je jím takřečený hypermarket, tato obří jeskyně na okraji města, bunkr, vyznačující se zřeknutím se principu magického průhledného zrcadla. Hypermarket už nemá výlohy. Oddělil se plně od světa zdí bez oken. Co to znamená? Co to vypovídá o naší době? Jaká je epocha hypermaketu? Co je k odečtení z tohoto prostoru, v němž se naše éra odehrává? Struktura tohoto prostoru je strukturou této epochy, o tom není pochyb. Potíž je, že na to, abychom o této struktuře mohli spekulovat, víme ještě příliš málo o psychologii prostoru. A právě proto musíme začít - snad nečekaně - u démona pouště.

*

Co to je "olgoj chorchoj" asi víte. V tradiční záhadologické literatuře se hovoří o zhruba metr dlouhém červu, který má žít na poušti Gobi v Mongolsku a prý je schopen napadnout pocestné, pastevce či ovce a zahubit je kousnutím. Český záhadolog Ivan Mackerle, který se za olgojem chorchojem vydal přímo do Mongolska, se k odhalení tajemství této legendy přiblížil asi nejvíce. Jednoho dne, po několikadenním pobytu v poušti, dostal horečku a ocitl se ve stavu, s nímž si přítomný lékař jen s obtížemi věděl rady. Zvláštním symptomem Mackerleho stavu bylo, že se mu na zádech vytvořila jakási podlitina, několikacentimetrový podkožní "červ" nalitý krví. Podle svědectví Ivana Mackerleho přitom nebyl ničím uštknut a nejspíše nebyl ani otráven jídlem, neboť jeho společníci, kteří s ním zásoby jídla sdíleli, zůstali zdraví. Onemocnění však předcházel sen, v němž byl dobrodruh napaden obřím červem.

To nám vnucuje představu, že celý patologický proces měl psychogenní povahu. Že šlo o neurózu svého druhu (i klasická neuróza přeci bývá ohlášena typickým úzkostným snem). A že i olgoj chorchoj je tudíž nejspíše označení neurózy, na což domorodci evropské cestovatele ostatně upozorňovali, když červa pojmenovali jakožto "démona".

Co je však pozoruhodné: že tato neuróza je natolik spjata s konkrétním prostorem. Že se neodehrává na sídlišti, ale jen v poušti. To nás vyzývá věnovat ještě soustředěnější pozornost psychologii prostoru.

Klasická analýza pochopila spjatost krajiny a matčina těla (vzpomeňme například studii Marie Bonapartové o poetice Edgara Alana Poea), mohli bychom v tomto případě mluvit o projekci prvého objektu do prostoru. V knize Psychoanalýza všednosti (k dostání u všech dobrých knihkupců) jsem upozornil, jak prostor dokáže přijímat naše narcistické libido a kontakt s prostorem se může stávat "masturbací" svého druhu. Nyní vidíme ještě další záhyb psychologie prostoru: lze soudit, že každý prostor má jakýsi svůj specifický neurotický potenciál, jakýsi předurčený neurotický obraz vyvěrající ze struktury místa. Probudí-li se v jedinci, z vnitřních důvodů nebo pod tlakem drsnosti prostředí, vnitřní neurotický potenciál, zřejmě existuje jakási tendence, aby tato vnitřní neuróza splynula s neurózou prostoru, aby se na ni vyladila, aby kontury neurotického stavu okopírovaly "démona místa". Poušť se jeví být bez života a jediným pohybem, který je patrný, bývá vlnění písečných dun. To si vynucuje fantazii o jakémsi tvoru, nejspíše hadu či červu, který se vlní pod povrchem pouště (ostatně Frank Herbert o tom také zjevně něco tušil). Ve chvíli, kdy jedinec prožije v takovém místě neurotický stav, je zřejmě v lidské mysli probuzena dispozice "sladit" personální neurózu s fantazijními potenciály, jež si vynucuje prostor. Neuróza se pak může projevit somatickým symptomem, v němž je zakódován obraz "červa" (krevní podlitina).

Zdá se logické, že "neuróza prostoru" je jevem typickým pro oblasti něčím extrémní, v nichž se člověk ocitá osamocen, jaksi "vyzván k souboji se svým vnitřkem". Je tedy asi klíčem i k Yettimu, ale i k hejkalům či mořským obludám starých námořníků. Ovšem, možná bychom mohli "neurózu prostoru" úplně zobecnit a tvrdit, že určitý typ neurotického snění si vynucuje úplně každý prostor. A to už pro nás začíná být pomalu zajímavé.

Jsou-li orientátorem v neurózách prostorů přírodních olgoj chorchoj či Yetti, jsou orientátorem v neurózách prostorů městských jistě tzv. městské legendy, které u nás mapoval etnolog Petr Janeček. Když si pročteme jeho sbírky, dojdeme nejspíše k přesvědčení, že kupříkladu prostor sídliště má tendenci produkovat neurotické fantazie o "pedofilovi" či jiném zločinci napadajícím děti. Zdá se mi, že zvláštní roli v sídlištních neurotických fantaziích rovněž hraje výtah, který se stal jakýmsi jádrem psychoprostoru sídliště. Jestliže vlnění písku na Gobi iniciuje nevědomé snění o červu, výtah je svou strukturou doslova zhuštěninou neurotických potenciálů: uzavřený stísněný prostor evokuje orální pudovost přitištění k matčinu prsu, pohyb výtahové kabiny výtahovou šachtou evokuje anální pudovost neboli pohyb výkalu chodbou konečníku, a konečně souběžně s tím je přítomna i symbolika falická.

Děti mají rozličné sexuální fantazie o výtahu, a proto se také tolik městských legend a pověstí o úchylácích a pedofilech kolem výtahu točí. Ze stejné psychické základny ovšem čerpají hojně i tvůrci populární kultury, vždyť zápletka "uvíznutí ve výtahu" patří k nejprofláknutějším. Její "akční verze", kdy se k uvíznutí připojuje útok či ohrožení, nese velice podobné rysy jako strašidelné městské legendy a preoidipovský zdroj je zde obnaženější. Připomeňme třeba film Zbožňuju trable (I love trouble), kde výtahový útok potká Julii Robertsovou a Nicka Nolteho. Je navíc asi neoddiskutovatelnou skutečností, že i reálné úchyláky výtah láká, ze stejných důvodů jako láká imaginaci dětí, a proto nelze "neurózu prostoru" v tomto případě odkázat jen do sféry iracionality.

*

Již jsme tedy v psychologii prostoru značně pokročili. Známe cílkovskou projekci vnitřního prostoru (co je uvnitř, je i venku), projekci prvního objektu (krajina-matka), narcistickou masturbaci s prostorem a nyní už i neurózu prostoru. To je však stále ještě málo.

Jedním z klíčových předmětů zájmu psychologie prostoru se musí stát vztah těla a prostoru. Ano, dítě se často vnímá (v důsledku narcismu) jakožto netělesné. To však neznamená, že nevnímá své tělo. Jen ho má mnohem více na distanc. Považuje ho za vnějšek splývající se světem. Psychotik toto pojetí neopustí nikdy. Zdravé dítě v určité chvíli ano - přijme hranice svého těla za hranice svého Já. Staré distanční vnímání těla však nezemře, jen se přesune za hranice těla - do vnímání prostoru. Prostor pozře naše dětská vnímání těla, jde o jakousi projekci odumřelého těla v nás.

Ovšem staré vnímání těla je nejen distanční. Má i svou strukturu. Dokonce svůj vývoj. Přečteme si zkušenost egopsycholožky Selmy Fraibergové: "Dítě si až do překvapivě vysokého věku (do osmi nebo devíti let) představuje tělo jako dutý orgán obalený kůží. V představách vypadá tělo jako `žaludek', velká dutá trubice, která se v určitých intervalech naplňuje jídlem a potom se zase vyprazdňuje... Dítě už v raném věku objeví, že když se řízne nebo škrábne, teče krev - vnitřek těla si tedy představuje jako rezervoár, v němž se mísí krev, jídlo a výkaly".

To je dětské tělo prvního typu, první pra-tělo. Dítě vnímá své tělo původně jako všezahrnující anální prostor naplněný nediferencovanou směsí hoven a krve. Freud v Nové řadě přednášek k úvodu do psychoanalýzy definoval druhé dětské tělo, vyšší stupeň. To když nastolil tezi, že starořecký mýtus o labyrintu a Ariadnině niti pojednává o "análním porodu", o dětském snění, kterak dítě prochází labyrintem střev a rodí se konečníkem stejně jako hovno (Ariadnina nit má být symbolem pupeční šňůry).

Freud se zde lehce mýlí, neboť opomíná připomenout, že dětská mysl nejprve nevnímá vnitřek těla jako labyrint, systém chodeb a zákrutů. Má však i pravdu: v dětském fantazírování o vlastním těle se nachází mezifáze, kdy se dítě snaží smířit dětské vnímání s postupující edukací. Mezi zcela infantilní představou těla jakožto jeskyně naplněné jídlem, krví a hovny a čistým "anatomickým" realismem se nachází mezistupeň, kdy dítě je již o pravé struktuře tělo informováno, ale snaží se tuto novinku skloubit se starými análními fantaziemi. Vzniká tak druhé pra-tělo, "Ariadnino tělo", jakási mutace análního všeprostoru a labyrintu.

Tato dvě pra-těla velmi spolupůsobí při vnímání prostoru. Vezměme si příklad hypermoderní Niemeyerovy Brasilie. Její obyvatelé hovořili o podivném pocitu odcizení a dezorientace v prostoru. Tato choroba dostala dokonce své jméno: brasilitida. Je zjevné, že člověk od městského prostoru očekává otcovský řád, jisté vedení "odkud a kam". Niemeyer mu tento řád uzmul, čímž se v člověku probudí automaticky anální snění o dezorganizovaném vnitřním prostoru prvního pra-těla. Je-li přítomna úzkost, pak můžeme hovořit o "anální neuróze prostoru". (ovšemže je tam však souběžně zakódován potenciál anální slasti!).

*

Známe tedy z psychologie prostoru již leccos, neuróza prostoru a dvě pra-těla jsou přitom určité novinky. Leccos bychom možná ještě potřebovali, především podívat se na transformace prostoru v psychóze a jeho vztah k Oidipovi. Leč o tom někdy jindy, již nyní jsme dostatečně vyzbrojeni, abychom stanuli tváří v tvář příšeře hypermarketu a nezhynuli.

Otázka prvá: má hypermarket svou neurózu prostoru jako poušť Gobi? Jistěže. Vždyť nikde jinde se zřejmě neodehrává tolik nových městských legend jako v hypermarketech. I hypermarket má své olgoje chorchoje: třeba krysy, které se údajně prohánějí po uskladněných plechovkách s limonádami, a proto by člověk neměl pít přímo z plechovky, ale přelít si tekutinu do skleničky. Fantazie "otravy krysou" zde samozřejmě vyjadřuje naši skrytou obavu z nečisté podstaty moderního potravinářského produktu. Nejen u výroby párků by člověk neměl být, má-li si na nich pochutnat...

Základní legendou hypermarketů jsou ovšem "ztracené děti". Výklad takové neolegendy je prostý: nikoli IKEA, ale konzum samotný nám přeci odcizuje naše děti, přivlastňuje si je a formuje ku svým potřebám. V tomto smyslu je hypermarket jen kondenzátorem vrcholného konzumismu, jeho neuróza prostoru odráží neurózu konzumu, již v běžném životě nedokážeme prožít, procítit. Musíme přijít do jeskyně zasvěcení a zabydlit ji novými démony, abychom dokázali vypovědět touto prastarou řečí legend svou "úzkost, o níž nevíme" (jak tomu říká Julia Kristeva). Otázka druhá: realizuje se v hypermarketu nějaké snění o pra-těle?

Zdá se to zjevné. Prostor hypermarketu a "specializované velkoplochy" vyvolává u mnoha lidí velice podobné pocity, jaké měli zmínění obyvatelé Brasilie. Na první pohled není podobnost Brasilie a hypermarketu logická. Brasilie je prostorem "bez ulic", což člověku bere "přirozenou" potřebu nechat se vést krajinou města právě ulicí, hypermarket je naopak prostorem tvořeným přísně a jen principem ulice - přesněji tedy "uličky", jak se v češtině právem označuje prostor mezi regály. Oba ty prostory tedy tvoří jakousi opozici a je zdánlivě překvapující, že z obojího vzniká podobná dezorientovaná úzkost. Ale nás to již nemůže překvapit. My jsme již přeci vybaveni teorií, která tuto záhadu řeší.

Brasilie evokovala první pra-tělo, hypermarket evokuje druhé pra-tělo. Pocit hrozby rozpuštění Ega v análním prostoru, pocit ztráty sebe sama je v obou případech stejný. Jednou však děsí nediferencovaný chaos pradětského těla, podruhé střevní labyrint fantazijního dětského těla druhého stupně.

*

Tato analýza nás konečně burcuje k otázce: v jaké epoše to tedy v jádru žijeme, pakliže hypermarket je kulturní epicentrum našeho světa, náš chrám i tvrz, lunapark i životní praxe? Odpověď je zřejmá. Racionalistická modernita, onen rozum a řád otců zakladatelů moderní Evropy, nás sice velmi kulturně povznesly, ale lidé pod tíhou vysokých kulturních požadavků trpěli. Tato stará modernita tedy produkovala kompenzační nevědomé snění, měla svůj stín v podobě totálně protiracionálního snění o prázdném, vakovitém těle. Toto snění se promítlo do moderní architektury, a ta zpětně posilovala snění. V tom spočívalo napětí klasické modernity, jehož produktem byly čas od času spektakulární hrůzy masomlýnků Velkých válek či Osvětimi.

Pak si však moderní člověk vynutil úlevu od přísného řádu, jakousi "podmíněnou racionalitu" konzumenta, který si dle Lipovetského nasazuje masku dítěte, aby postrašil své mudrce, a přitom se s hrou nezříká přiměřené racionalistické odpovědnosti. Toto "povolení si uzdy" způsobilo, že i stín mírně vybledl: totálně regresivní tělo-jeskyně bylo nahrazeno o něco vyspělejším análním sněním, dětským tělem druhého typu, analitou již nikoli propastnou, ale strukturovanou hadím klubkem střev, analitou Ariadninou. Hypermarket je symbolem této Ariadniny modernity, tohoto sblížení ideálu a stínu, jejž umožnila etická koroze ideálu a jisté zkvalitnění stínu.

My tak máme naději, že vývoj konečně vyústí v defitivní nalezení stability evropské historie, kdy člověk ještě více sleví z kulturních nároků na sebe a jeho vyvažující snění o stínu se ještě více povznese a zkvalitní až tak, že kulturní ideál a krotký stín de facto splynou. Potvrdí-li se ovšem tento zvláštní vývojový vzorec, čeká naše mudrce nakonec nevyhnutelně otázka: má ještě smysl kultura, která kvůli psychické stabilitě svých příslušníků nevyvíjí na ně žádný tlak, kulturou vlastně být přestává a ideálním typem vyrovnaného individua je v ní poloracionální untermensch?

Jean Baudrillard před mnoha lety objevil ve výkladních skříních jedince prchajícího před sebou samým. My za zdmi hypermarketu objevili jedince nacházejícího kličku před prcháním. Vlastně by to nebylo tak děsivé, kdyby nemilosrdná logika nevarovala, že úsečka vedoucí od výlohy přes hypermarket nutně končí u jedince prchajícího před principem jedince.

Ale kdo ví, třeba nás zítřejší chrám i tvrz překvapí.

Vytisknout