Svatý Václav byl pokrokář, modernista a multikulturalista

30. 9. 2011 / Tomáš Boněk

Při Národní svatováclavské pouti ve Staré Boleslavi zazněl mimo jiné i projev prezidenta republiky Václava Klause. Pomiňme skutečnost, že hlava sekulárního českého státu hovořila na akci jednoho z registrovaných náboženských uskupení a zamysleme se nad jeho poselstvím. Václav Klaus v návaznosti na svatováclavskou tradici hájil "tradiční" hodnoty a postoje proti "pokrokářství, modernismu a multikulturalismu". Dopustil se tak zásadního a v kontextu doby nebezpečného omylu, jak ukázal velmi trefně už Boris Cvek.

Redukce svatováclavské tradice a celého křesťanství na pouhé uchovávání tradice a na návrat k takzvaně přirozeným hodnotám je hluboce zavádějící.

Jedna ze svatováclavských legend, na které se prezident odvolává, začíná slovy:

Když vycházelo slunce křesťanství nad zemí drsnosti a nevzdělané pustoty, totiž nad Čechami, jež temný mrak slepoty téměř zcela pokrýval, hle paprsek přejasný, hříchem ani bludem nezastíněný, ctihodný kníže Václav, nevinné ruce a čisté srdce mající a dary nebeské milosti naplněný, jako by první razil cestu, po níž se světlo šířilo, až vzrostlo v plný den a zazářilo těm, kteří v temnotách a v stínu smrti žili.

Svatý Václav byl silou své osobnosti, svou zbožností, vzdělaností a dobrotou prorokem moderního křesťanského vývoje mnohem více, než strážcem nějaké ( v jeho době pohanské) tradice. Svým vzděláním propojoval podle legend řecký, latinský a slovanský svět. Svým přátelstvím s Jindřichem Ptáčníkem a svou orientací na Svatou říši římskou byl Evropanem. Na to ostatně poukazuje i jeho obrácení se k archandělu Michaelovi v předvečer boleslavské vraždy. Archanděl Michael je od středověku vnímán jako ochránce Svaté říše římské a potažmo celého křesťanstva. A nakonec ani zakladatel křesťanství Ježíš z Nazareta nebyl vlastenec a tradicionalista. Skutečné křesťanství od počátku překonávalo národní princip a staré tradice. Apoštol Pavel o tom do Efezu mimo jiné píše:

Ale v Kristu Ježíši jste se nyní vy, kdysi vzdálení, stali blízkými skrze Kristovu prolitou krev. V něm je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. ... Nejste již tedy cizinci a přistěhovalci, máte právo Božího lidu a patříte k Boží rodině. (Efezským 2)

Moderní český stát, jehož mnohdy pochybné a nezvratně mizející hodnoty prezident ve svém proslovu ve Staré Boleslavi tolik vyzdvihoval, byl založen knížetem Boleslav, který neznal špinavé peníze a budoval své knížectví i z peněz utržených za do otroctví prodané obyvatele Čech. Poslední z jeho potomků -- po matce Přemyslovec -- král a císař Karel IV. vložil korunu českých králů na lebku Sv. Václava a z českých zemí udělal nedílnou součást či dokonce srdce Evropy. Na hradě Karlštejně nechal legendu o Svatém Václavovi namalovat do schodiště vedoucího ke kapli Svatého kříže, kde byl uchováván říšský poklad a císařská koruna. Svatý Václav a ještě více Svatý Vojtěch byli, způsobem přiměřeným době ve které žili, Evropané -- pokrokáři, modernisté a multikulturalisté. Národovci a takzvaní tradicionalisté navazují, aniž si to uvědomují, mnohem spíše na bratrovraha knížete Boleslava.

Skutečná tradice není oprašováním kostí nebo uchováváním popela, nýbrž předáváním živého ohně. Ohně, který se v dějinách proměňuje a vyvíjí. Starý způsob předávání tohoto ohně v rámci národních či jinak tradičních homogenních společenství dnes již není možný a pokusy o jeho obnovu vedou k nezdaru a nebo do propasti. Žijeme ve světě, ve kterém se všechny staré formy sociálního soužití skutečně rozpadají. Neděje se tak vinou nějakých škůdců a lžiproroků, nýbrž je to následek vývoje lidstva ke svobodě. Budoucnost patří společenstvím spřízněným svobodnou volbou v nichž jedině všelidský a zároveň individuálně uchopený oheň Ducha může pomoci v mizérii doby otevřít cestu světlu.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 30.9. 2011