Hysterie nikoliv, okamžiky smutné slávy

13. 9. 2011

Hokejisté si stejně jako herci vybrali za své povolání něco, čím baví ostatní a zároveň jim to činí radost. Jejich současnému postavení předcházela dlouhá léta dřiny a obětování ze strany rodičů a jich samých. Tragicky zesnulí hokejisté byly členy českého reprezentačního výběru, je to jako by naráz tragicky zemřeli tři členové národního divadla, nebo "národní" umělci, prostě výkvět daného oboru. Jedni dělají umění, druzí sport, jedni práci ducha a těla, druzí těla ... a ducha. Jak jedny, tak druhé sledujeme často z gauče. Jak jedni tak druzí si zaslouží uznání za mimořádnou úroveň, kterou ve svém oboru dosáhli.

Tragédii přidává na hloubce fakt, že zemřeli spolu se všemi ostatními spoluhráči hokejového klubu při výkonu povolání. Nechť si pan Cvek představí, že v letadle zahyne celý herecký sbor významného divadla, nebo pokud chce srovnání s lékaři, že zahyne lékařský personál věhlasné nemocnice spolu se třemi špičkovými českými kardiochirurgy. Tvrzení, že by to prošlo bez povšimnutí médií a veřejnosti je pochybné.

Ano, hokejisté mají více pivní slávy, takový už je sport v arénách. Okamžiky radosti střídají okamžiky smutku a nic z toho se neděje potichu a příliš pietně. Oslovují národ, nechávají lidem bez zvláštních nároků zapomenout na všední strasti, dávají důvod k radosti. A za to jim lidé děkují. Stejně jako kulturní obec děkuje hercům, ta sportovní sportovcům. Je na tom něco k nepochopení?

Pane Cveku, zkuste se příště zeptat prvního tleskajícího za co děkuje, když to sám (odhaduji jako nesportovec) nechápete. Třeba Vám odpoví, že mu Karel Rachůnek svým uměním přinesl jeden den skutečné nefalšované sportovní radosti. A radost léčí jak víme. Kdo z Vás to o sobě může prohlásit? Skutečně, zeptejte se, nebudete nás muset zásobovat svým nepochopitelným nepochopením.

Vytisknout